Z Vašich stránek vím, že se literatuře věnujete, například v roli recenzenta, už od roku 2007. Kde jsou kořeny Vašeho zájmu o literaturou?

Četba patřila k mým největším zálibám již od dětství a prošel jsem v tomto směru klasickým vývojem – od foglarovek a mayovek přes fantasy a sci-fi až k normální beletrii. Cestu běžného čtenáře jsem opustil až během vysokoškolských studií, kdy mi nejprve Literární akademie a poté bohemistika na FF UK odhalily netušená literární zákoutí, jejichž prozkoumávání mne nepřestává bavit (čehož je Půlnoční expres nejlepším důkazem).

Co Vás přivedlo na myšlenku, vydávat vlastní kulturní magazín a kdy bylo vydáno první číslo?

Ta myšlenka ve mně vzklíčila již před lety na jednom semináři, věnovaném právě literárním časopisům a zakončeném vymýšlením dosud neexistujícího titulu. Později jsem se stal členem redakce bohužel již zaniklého časopisu LitENky a kulturní publicistika mi začala čím dál víc přirůstat k srdci. Nu a před rokem jsem se rozhodl založit vlastní časopis a na začátku loňského prosince svým známým rozeslal e-mailem nulté zkušební číslo Půlnočního expresu, které jsem ještě připravoval celé sám.

Vámi vydávaný magazín se jmenuje Půlnoční expres a nese podtitul „listy pro odvrácenou tvář umění“. Jak podle Vás vypadá odvrácená tvář umění a jakým způsobem je v Půlnočním expresu zachycena?

Ono sousloví má naznačovat směr, kterým se upírá pozornost našeho časopisu. Zajímá nás umění zapomenuté či přehlížené, zkrátka kulturní periferie, a to jak minulá (s níž souvisí vybrané téma každého čísla), tak současná (které je věnována část publicistická, přinášející aktuální recenze, reportáže atd.)

Téma posledního čísla zní Mladí, nadaní a mrtví. Poněkud morbidní, čemu se v posledním čísle věnujete?

Za tímto lehce provokativním titulem se skrývají portréty několika výjimečných umělců, které spojuje předčasný odchod (ať už dobrovolný či nikoliv) z tohoto světa. Nijak jsme se přitom neohlíželi na jejich národnost, druh talentu ani dobytou slávu, takže se zde potkává třeba pozapomenutý český výtvarník Jan Podracký se slavnou americkou básnířkou Sylvií Plathovou, všechno jsou to však nadmíru zajímavé osobnosti s neobvyklými životními osudy.

Jak velká je redakce magazínu a kolik externích přispěvatelů máte?

V našem případě nelze mluvit o klasické redakci, pouze o více nebo méně aktivních přispěvatelích. Někteří z nich svou spolupráci v průběhu uplynulého roku ukončili a naopak se objevilo několik nových dobrovolníků, počet stálých přispěvatelů kolísá zhruba mezi deseti až patnácti.

Jak náročné je pro Vás jako šéfredaktora a vydavatele v jedné osobě připravit každý měsíc nové číslo?

Lehké to není a leckdy se mi daří dodržet stanovený termín vydání jen s vypětím všech sil. Vzhledem k tomu, že náš projekt je ryze neziskový, nemám coby šéfredaktor po ruce žádný cukr ani bič a někdy přislíbený příspěvek dorazí na poslední chvíli nebo dokonce vůbec. Jsem ovšem rád, že se mi vůbec podařilo najít takový okruh nezištných a kulturně založených jedinců, a ve vydávání Půlnočního expresu hodlám i nadále pokračovat.

Která z rolí je pro Vás nejtěžší – šéfredaktora, sazeče, PR manažera?

To asi nedokážu říci, všechny tyto role jsou v mém případě úzce propojené a každá z nich mne baví někdy méně, jindy více. Nějak si už ani nedokážu představit, že bych některou z těchto funkcí svěřil někomu jinému, natolik mi Půlnoční expres za rok své existence přirostl k srdci.

Půlnoční expres je ve formátu PDF zdarma dostupný ke stažení na Vašich stránkách. Neobsahuje ani žádnou inzerci. Dotujete jeho provoz?

Náklady na provoz našeho časopisu i stránek Půlnoci jsou nulové a rád bych si tuto nezávislost uchoval i do budoucna, musím jen doufat, že se najde dostatek dobrovolných přispěvatelů. Pochopitelně se nevzdávám snu o tištěné podobě našeho časopisu (po níž volají i někteří naši čtenáři), která by se již bez finančního vkladu neobešla, ale s ohledem na složitost procesu udílení grantů a nutnost „odměn“ v rámci módního crowdfundingu to rozhodně není na pořadu dne.

Jaké jsou Vaše osobní ambice s Půlnočním expresem? Jakou obsahovou a formální podobu by měl mít třeba za dva roky?

Možná jsem na dnešní poměry málo ambiciózní člověk, ale dokážu se radovat i z maličkostí a mám pocit, že za uplynulý rok urazil náš časopis poměrně dlouhou cestu. Našel své přispěvatele i čtenáře, získal ISSN, má své stálé rubriky, více stran a pečlivější grafickou úpravu, začínají si ho všímat kulturní média… Ponechám-li stranou sen o tištěné podobě, nepřeji si nic víc, než aby přibývalo jeho čtenářů a ohlasů v médiích – k obojímu doufám přispěje i tento rozhovor a naše budoucí spolupráce s Klubem knihomolů.

Přeji Vám hodně zdaru ve Vašem počínání a děkuji za rozhovor.