První válka za sjednocení Itálie 1848–1849

Historie tzv. první války za sjednocení Itálie v letech 1848 – 1849 shrnuje hlavní události této války od „pěti dnů v Milánu“, přes rozhodující bitvu u Custozy v červenci 1848 po Radeckého bleskovou pětidenní válku vrcholící porážkou sardinské armády Karla Alberta u Novary v březnu 1849.

Komu a co dnes řeknou jména Santa Lucia, Custoza či Novara? Kolik lidí spojí tyto bitvy a místa v Itálii se jménem nejslavnějšího českého vojáka 19. století v rakouské bílé uniformě maršála Radeckého, o dalších Češích a Moravanech, jako například hraběti Vratislavovi nebo knížeti Schwarzenbergovi, nemluvě? A přitom nikoli náhodou začínala provolání rakouského císaře Františka Josefa v německém jazyce WIR. Do češtiny se to samozřejmě překládalo jako MY.

Ono německé slovíčko prý ale bylo především připomínkou (a zkratkou) jmen triumvirátu Windisch-Graetz, Jelačić, Radecký, tedy maršálů, kteří v letech 1848 až 1849 zachránili v Praze, Vídni a na severoitalských či maďarských bojištích tehdy osmnáctiletému císaři a jeho rodu Habsburg-Lothringen na dalších sedmdesát let trůn. A nikoli náhodou se v oněch bouřlivých časech na konci čtvrté dekády 19. století, která otřásla Evropu v základech, říkalo, že se o to zasloužil především polní maršál Radecký. A právě této nikoli polozapomenuté, ale přímo zapomenuté válce, se věnuje kniha Italské patálie maršála Radeckého. Není jen líčením bitev, ale i připomínkou odvrácené tváře války a každodenního života vojáků, jak rakouských, tak italských.

Italské patálie maršála Radeckého

Autor:  Luboš Taraba

Vydalo: nakladatelství EPOCHA
Edice: Polozapomenuté války
Počet stran: 312 stran včetně map a ilustrací
Vazba: vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-7425-169-6

Přečtěte si více o knize Italské patálie maršála Radeckého.

Ukázka z knihy

Po obsazení radnice Milán ponořený do tmy, protože lampy lidé rozbili, ztichl. Přispěl k tomu velkou měrou vytrvalý ledový déšť. Zatímco vojáci trávili noc na ulicích a náměstích, civilisté zalezli do domů, kde byli „chráněni v suchu proti vší nepohodě, dobře zaopatřeni a živeni, zahřáti kořalou, povzbuzováni pátery a ženami“, tvrdil Radeckého pobočník Schönhals, kterému kuchař, stejně jako Radeckému, naservíroval ten večer obligátní rýžovou polévku a kousek vařeného hovězího. Tedy to, co jedli všichni vojáci, pokud se k nim jídlo dostalo.
Schönhals neměl pravdu. Miláňané po celou noc stavěli horečně další barikády. Ideální materiál byla městská dlažba. Nakonec jich bude sedmnáct set. Ta nejvíce kuriózní vyrostla na náměstí Cordusio před budovou Kolkovny. Tvořily ji knihy. Jinou uličku zase obránci ucpali velkým pianem. Na barikádách nestáli jen muži. Mnohé ženy v mužských šatech držely v rukou pušky, jiné se chystaly ošetřovat raněné a další zase pomáhaly při domácké výrobě střelné bavlny a munice. Spojení mezi barikádami a válečnou radou zajišťovali mimo jiné chovanci milánského sirotčince, kterým se říkalo martinitt.
Hned s východem slunce v neděli 19. března se znovu ozvala střelba. Jejím cílem byly vojenské hlídky. „Ten, kdo sundá nějakého Němce, nedělá nic špatného,“ kolovalo ulicemi zmáčenými nočním deštěm. Tento den bude jediným, kdy nebude pršet.
Dopoledne se nejvíce bojovalo kolem divadla alla Scala, kde se dvě stě vojáků královéhradeckého pluku č. 18 Reisinger snažilo zajistit spojení s policejním ředitelstvím na ulici Santa Margherita. První barikádu přešli snadno, na další dvě u šlechtického kasina už potřebovali děla. Stejně tak i na dvě další barikády u divadla, na které jejich obránci nakupili všechno, co se dalo v tomto stánku múz najít. Dva šestiliberní kanóny během chvíle dvojici barikád rozmetaly na hromady trosek, takže pěchota se znovu stala pánem ulice až k policejnímu ředitelství.
Východočeši z pluku Reisinger se poté zaměřili na další barikády v okolí. Ve spršce kamenů a olova se jim podařilo zničit tři, ale na čtvrté si vylámali zuby. Jejich dělostřelcům došla munice, takže je museli podpořit další dvě stovky infanteristů, Italů pluku č. 43 Geppert se dvěma šestiliberními děly. I oni dokázali obsadit a rozbořit několik barikád, ale kvůli stoupajícím ztrátám je setník baron August Kaas, který této akci velel, raději stáhl.
Miláňané, kteří si opatřili nové zbraně v městské zbrojnici, spatřovali jedinou možnost jak „Němcům“ čelit, v dalších a dalších barikádách. Tím, jak přehrazovali jednu ulici za druhou, postupně izolovali Radeckého hlavní opěrné body. Téměř se jim podařilo od sebe oddělit Wohlgemuttovy a Clam-Gallasovy brigády u hradeb a vojáky generálmajora Ratha kontrolující centrum města, jehož celkový průměr byl asi tři kilometry.
Aby tomu zabránili, muselo dvě stě příslušníků pluku č. 1 Kaiser za podpory dvou děl znovu proklestit cestu k Piazza Duomo. Pomohli jim pěšáci pluku č. 21 Paumgartten. Vojáci museli znovu snášet nejen střelbu, ale i krupobití kamení, dlažebních kostek, cihel, květináčů, soch a kuchyňského náčiní. Někde na ně lili terpentýn, kterým se je pokoušeli zapálit.
Vojáci odpovídali puškami a děly. V ulicích tak vedle explodujících granátů skákaly koule trhající lidi na dva kusy, když je zasáhly. Jindy dělostřelci použili kartáče. „Boj trval už hodiny. Milán nabízel obraz strašného pobláznění, děsu. Ze všech městských věží – a Milán jich má na stovku – vyzývaly zvony k útoku, duněla děla, praskaly výstřely z pušek, do toho znělo pláč žen a dětí a řev útočníků,“ líčil dění ve městě sedmnáctiletý kadet 1. praporu čáslavského pluku č. 21 Paumgartten Josef Bruna.

Luboš Taraba (*1958)

Již od doby studií na Filozofické fakultě UK (obor filozofie-dějepis) se zajímá především o kontroverzní dějinné události a osudy rozporuplných osobností. Tato orientace se projevila ve většině jeho publikací. V roce 1990 vydal svou prvotinu Charles de Gaulle, která byla oceněna za přínos v oblasti literatury faktu. O dva roky později vyšla jeho monografie Duce, zachycující životní dráhu Benita Mussoliniho. Na dějinné období popsané v monografii Nebezpečný intrikán – Život Charlese Maurice Talleyranda (1995) volně navázaly obsáhlé monografie Waterloo (1999) a Vídeňský kongres (2002). V roce 1995 dále vyšla monografie Josef II. V roce 2006 se vrátil k tématu evropských konfliktů 19. století, a to v publikaci Divná válka – francouzsko- -pruská válka 1870–1871 a v roce 2011 pokračuje v této linii knihou Krve po kolena – Solferino 1859 – zlom ve válkách o sjednocení Itálie. Pro práce Luboše Taraby je příznačná stylová lehkost, čtivost a zároveň respekt k historickým faktům, které zpřístupňuje i nezasvěcenému čtenáři.

Vyhrajte knihu Italské patálie maršála Radeckého

Pokud máte rádi historii, válečné příběhy a zajímá vás, jaké to bylo zúčastnit se takové války, určitě si knihu Italské patálie maršála Radeckého přečtěte. Můžete si o ni také zasoutěžit a získat ji od nás. Ve spolupráci s nakladatelstvím EPOCHA vám přinášíme soutěž, díky které tři z vás mohou právě tuto knihu vyhrát. Jako obvykle si stačí u soutěžní otázky vybrat tu jedinou správnou odpověď ze tří možností a výhra může být vaše. Hodně štěstí!

Soutěž o knihu Italské patálie maršála Radeckého
probíhá od 18. listopadu do 1. prosince 2013.

Náš tip pro ty, kteří tuto soutěž ještě moc neznají: Netipujte na začátku soutěže příliš vysoko! Jednou denně můžete své tipy upravovat a zvýšit tak šanci na výhru.

Související soutěž

Soutěž o 3x Italské patálie maršála Radeckého

18. 11. 2013 - 1. 12. 2013

Přejít na stránku soutěže

Související knihy

Taraba, Luboš

Epocha, 2013