Jeden z autorů knihy byl před mnoha lety přijat do indiánského kmene Navahů, kde byl pod vedením jednoho z posledních tradičních šamanů Černého koně vzděláván ve velmi složitém, ale nádherném světě původních rituálů. K pobytu pozval i druhého autora a společně sepsali knihu o indiánských obřadech i o zvláštním srdečném vztahu, jaký mají Češi k indiánům. U jeho kořenů snad stojí vědomí společných mezolitických počátků. Indiáni říkají, že Evropané možná znají konec příběhu, ale oni jeho počátek. Na rozdíl od nás znají své kořeny; ještě vědí, odkud přicházejí.

Knihu Krása je rozmanitost plazů vydalo nakladatelství Dokořán.

Krávy a samurajové

Vlastimil Peřina je biolog, který pracuje na Správě Chráněné kra­jinné oblasti Železné hory a kromě přírody se mnoho let zabývá  indiánským světem. Pročetl tuto knihu, doplnil několik citací a přímo do textu vepsal své komentáře. Některé z nich jsem považoval za tak osvětlující, že stojí za téměř doslovné uvedení.

Atmosférické jevy na poušti: V Americe jsem nebyl. Velkolepou ob­lohu jsem viděl v Hortobagy v Pustě, kterou jsem několikrát prochodil. Přitom krajina je tam při prvním dojmu fádní rovina – je to ale klam, povrch Pusty je nepředstavitelně pestrý a krásný a na mnoha místech „kontinuálně prastarý“. Působení nepřerušeného horizontu v rovině vystihl kamarád po třech dnech chození v Pustě: „Tady je toho dole kolem nás tak málo, že člověku nezbyde než bejt pořád napojenej na To nahoře.“ Možná proto je poušť považována za ideální místo kontempla­ce, je zde minimum rušivých vlivů z okolí. Žádné opakující se budovy…

Krása jako mnohost plazů: Tohle je silné místo knihy. Napadlo mě, ale zřejmě to s tím nebude přesně souviset, že ti nepřemýšlející a nelitující hadi mohou být něčím příbuzní s přístupem k životu, který si „pěstova­li“ samurajové ve starém Japonsku nebo Psí vojáci na Velkých pláních. Život s vypořádaným vědomím vlastní smrti, která přijde dřív nebo později a které za určitých okolností můžu jít bez lítosti a přemýšlení vstříc, a pak to bude krásné a čisté. Nebezpeční jedovatí hadi člověka „donutí“ „být zde“ plně, krásně, přirozeně. Souvisí to se zpěvem ptáků.

Krávy v lese:Vyrůstal jsem na malé vsi na Vysočině, dvakrát se  stalo, že z pastviny do lesa uteklo stádo krav. Jako malého kluka  mě fascinovalo vyprávění těch, kteří se účastnili jejich chytání zpět.  Kovbojské příbě­hy z JZD 70. let… Všichni účastníci líčili, jak krávy už po dvou dnech v lese naprosto zdivočely, kryly se za vegetací před pronásledovateli a snažily se nepozorovaně tiše zmizet. Možná, že domestikace je slabší nálepka, než se zdá. Z podobného okruhu je myslím i moje zkušenost ze zimních přechodů našich nebo slovenských hor se spacákem. První dva dny v mrazu člověk docela trpí, třetí den je to lepší a od čtvrtého, někdy už od třetího dne je člověk celý den venku na mraze a tělo už si „nestěžuje“ a člověk normálně funguje. Jako by se to vše přepnulo na jiný režim. Tohle je velká naděje pro krize všeho druhu.

Obřad smiřování stínů vietnamské války: Myslím, že mezi rituálem a performancí stojí akce Johna Lennona a Yoko Ono nazvaná „Bed­ in“, neboli v posteli, ale ve smyslu slov jako je Drive­in. John a ve svém oboru neméně významná Yoko věděli, že jejich svatba 20. března 1969 bude velká mediální událost. Pozvali proto tisk do svého hotelového apartmá v týdnu mezi 25. a 31. březnem, a to kdykoliv mezi devátou ráno a de­vátou večer. Média se domnívala, že tato  performance bude o sexu, ale místo toho John a Yoko seděli v posteli jako andělé – řečeno Johnovými slovy – a hovořili o míru. Tisk z toho udělal mírně skandální historku o slav­ných, ale naivních aktivistech a pár nepřišel navštívit žádný politik. John později tuto zkušenost zpracoval v písni „The Ballad of John and Yoko“.

Pozorování horizontu jako vrozený instinkt: Poodhrnutá záclona v ložnici, na kterou jsem byl kdysi opakovaně upozorňován, odhalila je­den můj osobní rituál: každý den, když ráno vstanu, vždycky se podívám z okna na obzor. Mám to štěstí, že bydlím v bytě, kde je z okna vidět vzdálená linie na rozhraní nebe a země. Samotnému by mi to asi nikdy nedošlo, dělám to zcela mimoděk a prozradila to ta záclona. Hovořil jsem o tom s více lidmi a ukázalo se, že v tomto nejsem ojedinělý. Možná máme rituály spojující nás se světy a ani o nich nevíme.

Úpravy krajiny: Gary Snyder v knize Back on the Fire říká: „Nemám výhrady vůči obnovování potoků, ničení hořlavého podrostu, prová­dění probírky, kácení opravdu nemocných stromů, trávení času počí­táním žab v potocích, nahrávání sovího houkání, shromažďování dat na pracovní stanici a podobně. Sám to dělávám. Pokud o tom všem ale uvažujete jako o zboží, pak můžete zrovna tak vést internační tábor. Pokud to děláte s ohledem na přírodu v bezprostředním okolí, s důvěr­nou znalostí, která přichází spolu s vědomím sebe sama jako součásti ekosystému, pak jsou tyto rutinní činnosti ve skutečnosti vzájemným ovlivňováním se s ne­lidskými tvory v sousedství a učením se od nich. Stávají se spoluprací, slavností, pamětním shromážděním, obřadem.“

Více informací o knize i autorovi najdete v článku Za rituály Navahů.