V roce 1967 opustila jedenadvacetiletá Patti Smith domov a odjela do New Yorku, aby se stala umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Podařilo se jí obojí, i když cesta ke slávě rockové zpěvačky byla dlouhá a trnitá. Umělec, který se stal mužem jejího života, se jmenoval Robert Mapplethorpe, byl talentovaným výtvarníkem a fotografem. Vzpomínky Patti Smith začínají v době, kdy zdaleka nebyli slavnými osobnostmi, ale „jenom dětmi“, pro které však umění bylo vším.

Knihu Just Kids vydalo nakladatelství Dokořán. 

Ve městě bylo horko, ale já jsem pořád nosila plášť do deště. Dodával mi sebedůvěru, když jsem obrážela ulice a hledala práci. Mohla jsem se vykázat pouze prací v továrně a pozůstatky neúplného vzdělání, taky jsem měla neposkvrněnou, naškrobenou číšnickou uniformu. Sehnala jsem práci v malé italské restauraci zvané Joe’s na Times Square. Po třech hodinách první směny, když jsem vyklopila talíř s telecím parmigiana na tvídový oblek zákazníka, mě zprostili dalších povinností. Bylo mi jasné, že jako číšnice nikdy neuspěju, takže jsem svou uniformu – jenom trochu zašpiněnou – odložila i s botami na veřejných záchodech. Dala mi ji matka, bílou uniformu s bílými botami, vložila do ní své naděje v mé blaho. Teď jsem ji odložila, jako zvadlou lilii, do bílého umyvadla.
Snažila jsem se vyrovnat s psychedelickou atmosférou na St. Mark’s Place v East Village. Na probíhající revoluci jsem nebyla připravená. Panovalo tam ovzduší neurčité a zneklidňující paranoie, proud zvěstí a útržky rozhovorů předvídaly budoucí revoluci. Jenom jsem tam seděla a zkoušela to všechno pochopit, vzduch houstnul marihuanovým kouřem, který možná vysvětluje, proč jsou moje vzpomínky spíše snové. Prodírala jsem se hustou sítí kulturního vědomí, jehož existence jsem si dosud nebyla vůbec vědoma.
Žila jsem ve světě svých knih, napsaných většinou v devatenáctém století. Počítala jsem sice s tím, že než si najdu práci, budu spát na lavičkách, v metru a na hřbitovech, ale nebyla jsem připravená na neustálý hlad, ten mě opravdu trýznil. Byla jsem kostnatá osoba s rychlým metabolismem a velkou chutí k jídlu. Romantika nemohla zahnat mou potřebu jídla. Dokonce i Baudelaire musel jíst. V jeho dopisech je spousta zoufalých nářků, že chce maso a tmavé pivo.
Potřebovala jsem práci. Ulevilo se mi, když mě zaměstnali jako pokladní v pobočce knihkupectví Brentano’s na okraji města. Raději bych obsluhovala v sekci poezie, než abych na pokladně markovala ceny etnických šperků a řemeslných výrobků, ale ráda jsem se dívala na ozdoby ze vzdálených zemí: berberské náramky, náhrdelníky ze skořápek z Afghánistánu nebo na drahými kameny vykládaného Buddhu. Mým oblíbeným předmětem byl skromný náhrdelník z Persie. Byl zhotovený ze dvou lakovaných kovových plaket spojených dohromady černými a stříbrnými šňůrkami, jako velmi starý a exotický škapulíř. Stál osmnáct dolarů, což bylo tehdy hodně peněz. Když byl klid, vytahovala jsem ho ze skříňky, prohlížela jsem si kaligrafii vyrytou na jeho fialovém povrchu a vysnívala jsem si příhody o jeho původu.
Brzy poté, co jsem tam začala pracovat, přišel do obchodu kluk, kterého jsem předtím letmo potkala v Brooklynu. Teď ale vypadal úplně jinak, měl bílou košili a kravatu jako katolický školák. Vysvětlil mi, že pracoval v pobočce Brentano’s v centru města a má kreditní stvrzenku, kterou chce využít. Strávil tam spoustu času, díval se na všechno, korále a malé figuríny, tyrkysové prsteny.
Nakonec řekl: „Chci tohle.“ Byl to perský náhrdelník.
„No, ten je taky můj oblíbený,“ odpověděla jsem. „Připomíná mi škapulíř.“
„Jsi katolička?“ zeptal se.
„Ne, jenom mám ráda katolické věci.“
„Byl jsem ministrant.“ Zašklebil se na mě. „Rád jsem houpal kadidlem.“
Byla jsem šťastná, protože vybral kousek, který jsem si vytipovala, ale zároveň smutná, že teď bude pryč. Když jsem mu to zabalila a podala, prohlásila jsem impulsivně:„Nedávej to jiné holce než mně.“
Okamžitě jsem se zastyděla, ale on se jen usmál a řekl: „Nedám.“
Když odešel, podívala jsem se na prázdné místo, kde předtím ležel náhrdelník na kusu černého sametu. Druhý den ráno se na jeho místo dostal daleko dražší náramek, ten ale jednoduše postrádal tajemství perského náhrdelníku.
Na konci prvního týdne jsem měla velký hlad a pořád jsem neměla kam jít. Rozhodla jsem se spát v obchodě. Když ostatní odcházeli, schovávala jsem se na záchodě, a poté, co noční hlídač zamknul, rozestlala jsem si na svém plášti. Ráno to vypadalo, že jsem přišla do práce brzo. Neměla jsem ani cent a prohrabávala jsem zaměstnancům kapsy, abych našla nějaké drobné a mohla si v prodejním automatu koupit krekry s arašídovým máslem. Byla jsem demoralizovaná hladem, a tak mě šokovalo, když pro mě na výplatní den nebyla žádná obálka. Nechápala jsem, proč mi nevyplatili mzdu za první týden, a šla jsem do šatny v slzách.
Když jsem se vrátila k pultu, všimla jsem si, že tam postává nějaký chlápek a sleduje mě. Měl vousy, proužkovanou košili a sako se semišovými záplatami na loktech. Můj vedoucí nás představil. Byl to spisovatel science fiction a chtěl mě vzít na večeři. I když mi už bylo dvacet, měla jsem pořád dobře na paměti, jak mě moje matka varovala, abych nikam nechodila s někým cizím. Ale představa večeře mě oslabila, a tak jsem souhlasila. Doufala jsem, že když je ten chlápek spisovatel, nebudou s ním potíže, i když vypadal spíš jako herec, který spisovatele hraje.
Šli jsme do restaurace v přízemí Empire State Building. Nikdy jsem nejedla v pěkné restauraci v New York City. Snažila jsem se vybrat si něco, co by nebylo moc drahé, a tak jsem si objednala mečouna za 5,95 dolarů, to nejlevnější na jídelním lístku. Ještě dnes vidím číšníka, jak přede mě servíruje hromadu bramborové kaše a plátek přesmaženého mečouna. I když jsem byla vyhladovělá, vůbec jsem si tu rybu nemohla vychutnat. Cítila jsem se nepříjemně, vůbec jsem nevěděla, jak se v takovéhle situaci chovat. Netušila jsem, proč se mnou chce ten člověk jíst. Měla jsem pocit, že za mě utratil spoustu peněz a obávala jsem se, co bude chtít na oplátku.
Po jídle jsme šli až do centra. Dostali jsme se do parku Tompkins Square a sedli si na lavičku. Pořád jsem přemýšlela o únikových cestách. A pak mi navrhl, abych s ním šla do jeho bytu na skleničku. Už je to tady, říkala jsem si, ústřední moment, před kterým mě moje matka varovala. Zoufale jsem se rozhlížela, neschopná mu odpovědět. A v tu chvíli jsem uviděla, jak se blíží mladý muž. Jako by se otevřela malá brána budoucnosti a jako odpověď na mé dětské modlitby z ní vyšel ten kluk z Brooklynu, který si koupil můj oblíbený perský náhrdelník. Okamžitě jsem poznala jeho chůzi s nohama trochu do O a jeho rozcuchané kadeře. Měl na sobě džíny a vestu z ovčí kůže. Kolem krku mu visely šňůry korálových náhrdelníků, hippie pasáček ovcí. Běžela jsem k němu a chytila ho za paži.
„Ahoj, pamatuješ si mě?“
„Samozřejmě,“ usmál se.

Bližší informace o knize najdete v článku Memoár Patti Smith.

Související knihy

Smith, Patti

Dokořán, 2013