Na houby chodím zásadně sama. Můj muž se zatím poflakuje po chalupě, tlachá se sousedem a těší se na řízky z hříbků.
Naše sousedka Jana říká: „Já bych sama do lesa nešla ani za nic. Jednou jsem si vyšla a bylo to jak v hororovým filmu. Pořád jsem se ohlížela, za každým stromem jakoby na mě číhal slintající úchyl.“ Jana je mladá a krásná. Já se nebojím. Pravda – jsou chvíle, kdy i mně zatrne; znáte to, takové ty podivné šramoty v houští, náhlé zapraskání za vašimi zády… v člověku by se krve nedořezal. Osamělé houbařky vědí, o čem je řeč. V takovém případě nedovolte, aby začala pracovat vaše představivost. To by byl konec.

Na jeden zářijový víkend však nezapomenu. Jdu prosluněným lesem, v ruce košík s několika hříbky, mířím k houštině pod břízkami, kde rostou křemenáče. Ale co to? V tom houští někdo je. Dere se ke mně a sípá! Než se stačím vzpamatovat, stojí přede mnou pitbull jako tele. Mám ráda pitbully vychované, syté a pod dohledem zkušených majitelů. Tenhle se choval jako utržený ze řetězu, jako by mu les patřil se vším, co si v něm najde. Tedy i já. Majitel psa evidentně chyběl. Stála jsem tam jako hromádka neštěstí a klepala se hrůzou. Pes kolem mě lítal v sužujících se kruzích. Pak si dřepl na zadek přede mě a prohlížel si mě jako kus flákoty, do které se za chvíli pustí. Srdce mi zběsile tlouklo. Když pes vycítí, že máte strach, stane se z něho krvelačná šelma. Jak mu dát najevo, kdo je tady pánem? Zadívat se mu upřeně do očí a napodobit ono slavné gesto Paula Hogana z filmu Krokodýl Dundee? Ani za zlatý prase. Tohle je drsná realita. Oční kontakt s divokým psem je nepřípustný.

Pes mě, slintajíc, obchází, já potichu skučím. Náhle se v dálce ozve zapískání. Pes ale nereaguje! Nerušeně pokračuje v obchůzce, nespouští ze mě oči. Co udělá? Teprve na třetí zapískání se otráveně otočil a zmizel. Uff. Po chvíli, když už jsem si byla jistá, že se nevrátí, napadlo mě, že to byl možná docela hodný pejsek, že si chtěl se mnou jen hrát.
Někdy si říkám, co je pro osamělou houbařku horší: setkání s pitbullem, nebo setkání s úchylem? V setkání s pitbullem máte jasno. Buď se do vás pustí, nebo vás nechá na pokoji. S úchyly je to složitější. Ne každý muž, který si to k vám v hlubokém lese namíří, musí být úchyl. Dere se k vám protože je jen zvědavý. Chce vědět, kolik jste toho našla a kde. Co udělám: na první otázku odpovím podle okolností, druhou samozřejmě ignoruji. Jiný si chce třeba jen popovídat. Pokládá les za vhodné místo k seznámení. Co udělám: Odradím ho svou upjatostí. Odpovím jednoslabičně, nesouvisle, nebo vůbec.

Lámu si hlavu, jak poznat úchyla. Vlastně to může být i muž č.1 (zvědavý). Může to být dokonce i muž č.2 (seznámeníchtivý). Je to komplikované, že? Osobně si myslím, že potencionální úchyl je chlap, který vás sleduje déle než pět minut, nic nenese a nic nesbírá. Co udělám: Odborníci a soudní psychiatři radí rozhodně nevolat o pomoc a hlavně nebránit se. Hm…jak si to ale představují? Proč rovnou neřeknou: nasaďte skvostný úsměv, hrábněte násilníkovi do vlasů a druhou rukou ho za opasek – nemá-li ho již rozepnutý – přitáhněte k sobě. Co udělám: Volat o pomoc nebudu, to vysiluje. Budu se bránit. A to i tehdy, když znásilňovač vypadá jako Harrison Ford, Leoš Mareš aj. Budu se bránit zuby nehty. Mám přece nůž! Čepel mého nože je dlouhá šest centimetrů. To je málo. Kam tedy píchnout, abych násilníka zneškodnila na potřebných deset minut (čas na útěk) ? Hodně jsem o tom přemýšlela. Těch míst na těle chlapa není mnoho, ale existují. Jde o to trefit se. A tady pozor, milé houbařky, nesmí vám uhnout!
„Můj muž by mě samotnou do lesa nepustil,“ říká Irena, moje kolegyně z práce a strká mi pod nos noviny s titulkem Lesní znásilňovač.

Tu houbařskou vášeň jsem, táto, zdědila po tobě. Nemůžu za ni. Vracím se z lesa s košem plným hříbků. Zatoulala jsem se, jdu pozdě a nikdo mě nevyhlíží. Můj muž klidně spí. Pokládám košík do stínu na schody a mířím do koupelny. Svlékám si starou, záplatovanou bundu, odkládám hnusnou šedivou paruku a umělý hrb. Dívám se na sebe do zrcadla. Když si učešu vlasy a usměju se, jsem pořád ještě k světu.

O autorce

Eva Kadlecová žije v Praze, vystudovala jsem oděvní školu, živila se výrobou ruční keramiky a v současné době pracuje v Centru péče o seniory. Má ráda cestování, sport, knihy a píše obyčejné příběhy lidí, kteří se ocitnou v nějaké nelehké životní situaci, něco je zaskočí, nehoda, událost, problém, a oni ho musí řešit. Publikovala v magazínu Lidových novin v rubrice Můj příběh. Úspěšná byla v několika literárních soutěžích, například v literární soutěži knihovny Karlovy Vary v roce 2009, kde zvítězila se svou povídkou nazvanou Sestra. V roce 2010 vyšla v Eroice její kniha povídek: Chce to jen pobavit se. V září 2013 byla opět nakladatelstvím Eroica vydána novela Náhradnice z Ukrajiny (naše recenze zde).

Související knihy

Kadlecová, Eva

Eroika, 2013

Kadlecová, Eva

Eroika, 2010