Leží tisíciletí skryto ve skalách v Jordánsku a jmenuje se stejně jako české cigarety – PETRA. Schválně jsem si pro tuto příležitost jedny koupila. Růžové, tenké. Ať to stojí za to.
Že musíme Petru vidět, bylo rozhodnuto hned, když byla zařazena mezi sedm nových divů světa. I proto jsme si ji vybrali do programu své cesty po Sinajském poloostrově.
Z egyptské Taby od hotelu jsme vyjížděli před svítáním, na Izraelských hranicích už nás po dvaceti minutách cesty odbavovali za světla. Než jsme se dostali přes další hranici s Jordánskem, slunce pálilo. I pouhý zážitku chtivý turista to nemá na hranicích těchto států jednoduché. Proklepnutí a prosvícení jsme se po dvou hodinách vydali na další cestu k našemu cíli.

Parkoviště pro autobusy jako všude v obležení arabů, odhodlaných prodat cokoliv za co nejvyšší cenu. Nevšímáme si jich a po sto metrech procházíme vstupní branou do údolí Petry.
Je to první část naší cesty romantickým údolím lemovaným skalami s otvory, případně náznaky domů či hrobek. Všechno působí neuvěřitelně a romantiku procházky násobí občasný zvuk koňských kopyt v opačném směru naší cesty, vyvážející z údolí unaveného turistu.
Ale my víme, že je to jen začátek, a pospícháme k zatím neviditelnému vchodu do skalní soutěsky.
Není vidět jen tak dlouho, dokud se náhle neobjeví pár metrů před námi. Skalní průrva, někde široká tři metry, jinde deset, se táhne skálou tisíc dvě stě metrů a na její dno nikdy nesvítí slunce. Okolní skály jsou vysoké od osmdesáti do devadesáti metrů a vytrvale drží naši hlavu v neustálém záklonu a pusu údivem otevřenou.
Všechny zvuky jsou tady jiné. Všechny barvy odhaluje stokrát odražený paprsek slunce. Od žluté po oranžovou, hnědou, zelenou a až čokoládovou. Kopyta koní místy rozeznívají zbytky kamenné dlažby z doby Římanů a jejich vládce Hadriána, který Petru ovládl v roce 106 n.  l.
Levá strana soutěsky je lemována korytem na přívod vody, vytesaným přímo do skály. A zastavit se můžete u uměle vysekaných oltářů ve skále, nebo výjevů karavany velbloudů, pro které byla Petra důležitou zastávkou na „cestě koření“ k odpočinku a k výměně zvířat.

Ke konci skalní průrva tmavne a zužuje se jen proto, aby se náhle rozestoupila a ukázala jeden ze svých nejkrásnějších výjevů, faraonovu pokladnici. Krása přírodou vytvořeného kontrastu a dokonalost monumentálního díla rukou člověka vyráží dech.
A tak se nadechujeme a zhluboka dýcháme po celé další části naší cesty. Procházíme dál kamenným městem a nevíme, na co se dívat dřív. Všude nádherné fasády domů, hrobek, vytesaných do skal. Do kamenného hlediště amfiteátru mohlo usednout až 4 000 lidí. Hlavní ulice, i když pobořená, působí velkolepě. Rozeznáváme kolonádu lemovanou římskými sloupy, jeden chrám a zbytky dalších dvou – palác krále.
V místech, kde bývalo tržiště, sedí na bobku předčasně zestárlá bezzubá žena, na rukou špinavé batole. Zastavuji se u hadru před ní, plném zaprášených cetek, a nechám si namluvit, že ten náramek, co se mi líbí, je pravé stříbro, s úsměvem si ho od ní koupím a hned si šperk navlékám na ruku. Dítě mi vděčně vnutí barevný kamínek.
Posadím se na balvan a představuji si, jak úchvatné muselo být kamenné město v době jeho největšího rozkvětu. První zmínky o Petře jsou už z roku 1000 př. n. l., kdy toto místo obývali Edomité, ale téměř jistě se o Petře zmiňuje i kniha Genesis se svými obyvateli, kdy Edomité byli pouze jejich potomci. A na pahorku nad Petrou je prý uložen k věčnému odpočinku Mojžíšův bratr.
Kde bylo toto město tolik tisíciletí? Potřebuji to vědět.
A tak se od průvodkyně dovídám, že nejznámějšími obyvateli Petry byli Nabatejci, a ti jí vtiskli dnešní podobu. Asi 400 let př. n. l., původně pastevci, usídlili se ve skalách a pomáhali karavanám při jejich cestách. Petra se tak stala důležitým strategickým bodem a bohatla i přes nadvládu Římanů až do r. 300 n.  l. Zhruba v 7. století se jí zmocnili muslimové. Podél obchodních cest vyrostla nová, přístupnější města a Petra postupně upadala v zapomnění, zavály ji písky času z pouště. Pro naši civilizaci ji objevil na počátku 19. století známý Egyptolog Burckhardt a trvalo dlouho, než se mohla stát i cílem turistů a novodobým divem světa.

Jsme na konci toho nejzajímavějšího, co může kamenné město turistům nabídnout, a u oběda se rozhodujeme, že na zpáteční cestě si všechno prohlídneme z velbloudího hrbu. Jen pro ten zážitek.
S majitelem velblouda se anglicky domlouvám, že ho povede a bude celou dobu u mě, protože jedu poprvé a cesta až ke skalní soutěsce je více než dva kilometry dlouhá. Trojnásobným „oukej“ mě uklidní, posadí na hrb, do ruky srčí provázek, něco na velblouda zachrčí ve zvířecí řeči a plácne ho po zadku. Velbloud vstává, já se kymácím, a než se stačím bát, ozve se další plácnutí. Zvíře pode mnou spokojeně vykročí a jeho majitel si zapaluje cigáro a usedá na kamennou zídku u cesty.
Pak už nemám odvahu se v sedle otočit a jen anglicky řvu, ať jde rychle ke mně, že se bojím a že to jsme si nedomluvili. Ostatní arabi se dobře baví a jeden mi vysvětluje, že camel nic jiného nezná, než svou cestu a je klidný, tak ať jsem prostě heppy.
Snažím se být heppy až do doby, než začnu najíždět na turisty a camelkovi je to jedno. Tak zase řvu, strachy bez sebe. Vztekle na araba a omluvně na turisty.
Vysvětluji, že ho neumím řídit a že si jede, kam chce, a arabovi vytýkám, že mi dal slepého camelka.
Zase salvy smíchu a dovídám se, že velbloud přece dopředu nevidí, když má oči zboku a že ho mám prostě zabrzdit provázkem v ruce, nebo řvát na lidi, ať uhnou.
Tak řvu, nebo brzdím a snažím se být heppy až ke skalní soutězce, kde se camel zastaví a čeká, než přijde živitel. Ten něco zachrochtá a praští ho do kolena. Camel se složí jak metr a já jako zázrakem nepadám, ale hrdě sesedám. Vedle se složí i náš druhý velbloud a toho už sleduji se zájmem a třesoucími koleny. Tak zážitek to teda byl.
A ve svém nadšení jsem si nezapálila Petru, ale čerstvou Camelku, kterou si tam koupí za ty prachy leda blázen a já. Ale byla jsem nadšená a chtělo to styl.
A po cigaretě už se vracíme tou úchvatnou skalní trhlinou a na jejím konci se rozhodujeme, že zbytek cesty zkusíme koně. A tak si vybírám tu nejklidnější bílou kobylku, provaz vložím do ruky arabskému majiteli a kladu mu na srdce, že tak se mnou musí jít celý zbytek cesty, protože to s koněm neumím. Divně se na mě podíval, jako že je to samozřejmé, a v klidu nás obě odvedl až ke vstupní bráně.
Do odjezdu autobusu zbývá pár minut a tak slavnostně a tiše vykouřím dvě české Petry a celou tu nádhernou cestu si ještě jednou v duchu procházím. Nezapomenutelný zážitek.
A za zavřenými víčky se mi míhají duchové Nabatejců, táhlé volání průvodců karavan se mísí se zvukem kopyt koní, oslů a velbloudů, vrací se ozvěnou ze skal soutěsky, aby pak na tisíce let utichlo.
Unavená úchvatným zážitkem a cestou, dávám si pozdě v noci na hotelu horkou sprchu. Jako poslední smývám černý pruh na zápěstí, po zaručeně stříbrném náramku. Jde smýt lehce a je mi ho líto. Vzpomínky a zážitky se na štěstí smýt nedají. Zůstávají tím pravým stříbrem, vytepaným do duše.
A až doma, na Moravě, vyndávám z kapsy kalhot kamínek od batolete z kamenného města. Září všemi barvami, tak jako moje vzpomínky.

O autorce

Jaroslava Černá se narodila v roce 1959 v Hranicích na Moravě, kde absolvovala gymnázium, poté vystudovala Sociálně právní školu v Ostravě. Více než deset let byla zaměstnána jako sociální pracovnice na MÚ v Hranicích. Po doplnění kvalifikace na PF v Olomouci a stážích v zahraničí učila na soukromé střední  škole, později se věnovala soukromé výuce angličtiny a zároveň vydala svůj první román (2006). Zajímá se o historii, ezoteriku, psychologii, sociologii, záhady zaniklých civilizací.  V současné době se věnuje především psaní historicko-ezoterických románů, výkladu karet, čínského orákula I ť-ing. Je regresní psychoterapeut. Jaroslava Černá je vdaná, má dva dospělé syny Jakuba a Jana, žije v lázních Teplice nad Bečvou u Hranic na Moravě.

Související knihy

Královské námluvy
Anna Jagelonská, královna uherská, česká a římská

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

Johana z Rožmitálu
Na rukou jed, v srdci láska

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

Perlová koruna
Vladařské ambice křehké choti Jiřího z Poděbrad

Černá, Jaroslava

Alpress, 2013

Sedmého sedmý

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2013

Ohnivá královna
Bouřlivá vášeň císaře Zikmunda

Černá, Jaroslava

Alpress, 2012

Břetislav a Jitka
Nenávidět je snadné, milovat krásnější

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2012

Kateřina
Elixír lásky Rudolfa II.

Černá, Jaroslava

Alpress, 2011

Přísaha
Příběh hluboké lásky

Černá, Jaroslava

Moravská Bastei MOBA, 2011

Anežka a král
Jediná láska Přemysla Otakara II.

Černá, Jaroslava

Alpress, 2010

Útesy sebevrahů

Černá, Jaroslava

Beletris, 2008