Táňa Keleová-Vasilková: Druhá

Alena s hrkem kávy v ruce si sedne na schůdek před vchodovými dveřmi a rozhlédne se kolem sebe. Tohle je moje, pomyslí si nevěřícně. Tenhle nádherný dům, schůdek, na kterém sedím, malá zahrádka i rozlehlý sad, který se mi rozprostírá před očima… jako by ho někdo postupně, stéblo za stéblem, strom za stromem, maloval na plátno. A přitom míchal ty nejúžasnější odstíny zelené barvy, od tmavé po světlou, která má neskutečnou intenzitu a nutí přivírat oči… I ten starý ořech, jehož listy tiše šumí, obyčejní smrtelníci jeho řeči většinou nerozumějí…
„O čem přemýšlíš?“ přisedne si k ní Daniela.
„Nemůžu uvěřit, že tohle všechno je doopravdy,“ vydechne Alena a opře se o zárubeň dveří.
Ve starých džínách ustřihnutých pod koleny a ve volném triku, s vlasy sepnutými sponou a s horkem zrůžovělými tvářemi vypadá neobyčejně krásně… a Daniele při pohledu na ni znovu napadne, jak je možné, že ji Robert podváděl. Proč? Je nádherná a… skutečná. Není na ní nic umělého a nepřirozeného, její krása vychází zevnitř a odráží se jí v očích…
„No, budeš muset,“ uculí se Daniela.
„Semlelo se to tak rychle…“
„Snad nelituješ?“ zeptá se opatrně Daniela, Alena zavrtí hlavou.
„Na to je ještě brzy. Nevím, vlastně o tom nemám čas přemýšlet. Teď je důležité dům co nejdřív zařídit a přestěhovat se. Mám takový nepříjemný pocit, že vaše využívám a…“
„Neblázni!“ zavrtí hlavou Daniela. „Jsou s dětmi šťastní, copak to nevidíš?“
Alena přikývne. „Jo, a je to vzájemné. Myslím, že jsem Simonku ještě neviděla tak uvolněnou a veselou jako právě s vašimi.“
„Obohacují se navzájem,“ konstatuje Daniela a napije se kávy.
„Nejsi unavená?“
„I kdybych byla, mám smůlu. Musíme to rychle dokončit, takže?“ pokrčí rameny.
Alena se zasměje. „Jsi úžasná, už jsem ti to řekla?“
Daniela zvážní a neví, co říct.
„Jsi přesně taková jako vaši,“ pokračuje Alena, jako by si nevšimla kamarádčiných rozpaků. „Bez vás bych to nezvládla,“ dodá upřímně.
Před týdnem přijela s dětmi do Malacek a spolu a Danielinými rodiči udělali obhlídku vyprázdněného domu. Shodli se na tom, že je ho třeba vymalovat, přetřít dřevěné trámy a dveře, zbrousit a nalakovat parkety a tu a tam něco vytmelit, opravit, včetně starých dřevěných oken a úžasné pece v kuchyni. Oto během dvou hodin sehnal čtyři chlapy, kteří se s vervou pustili do práce, a sám taky přiložil ruku k dílu. Magda se bez mrknutí oka ujala dětí. „Přece nebudou spát v provizoriu,“ prohlásila tónem babičky, jíž je zbytečné oponovat… a Alena nevycházela z údivu. Nechápala, jak je to možné, že se jí i dětí ujali s takovou samozřejmostí a laskavostí, ale je jim za to nesmírně vděčná. Ona se celý den motala kolem řemeslníků, pomohla, s čím bylo třeba, na dvouvařiči jim uvařila oběd, který si nemohli vynachválit, a v podvečer, vyčerpaná, ale potěšená tím, jak práce postupují, se vracela do domu Danieliných rodičů… jako by se vracela domů. Přivítala ji chutná večeře a laskavé objetí, a také rozesmáté a šťastné děti. Zatím si neuvědomovaly, že v jejich životě nastal zlom a že hodně věcí teď bude fungovat jinak. Na rozdíl od nich to měla Alena v hlavě neustále, spolu s obavami a strachem, jestli to všechno zvládne. Když se naposledy rozhlédla po domě, ve které žila sedm let v přesvědčení, že to bude napořád, bojovala se slzami… Stačilo málo.
Zvednout telefon a zavolat Robertovi, že mu odpouští. Ale najednou věděla úplně přesně, že to nechce. Robert by ji časem znovu podvedl… a znovu a znovu. Až by ji obral o poslední zbytky sebeúcty. A to nesmí dopustit, i kvůli dětem. Co by jim odevzdala? Jací lidé by z nich vyrostli, kdyby žili se zlomenou a zatrpklou mámou, pro kterou by smích a radost byly cizí? A s tátou, který by jim věnoval jen úlomky svého času, jen drobečky z toho, co by si zasloužily. Přestože rozumově to zvládla, srdce ji bolelo a nesměle šeptalo něco jiného. O lásce, která je schopná překonat všechno. Neposlouchala ho… nemohla.

Kniha Druhá vyšla v nakladatelství Noxi.

Bližší informace o knize a její autorce najdete v článku Když se o lásku dělí dvě ženy.

Související knihy

Keleová-Vasilková, Táňa

Noxi, 2013