12. května 2011 byl na slavnostním podvečeru v rámci knižního veletrhu Svět knihy Praha 2011 vyhlášen absolutní vítěz ze  tří nominovaných autorů. Těmi byli Jaroslav Balvín – Mácha: Deníky. Turistický průvodce (Novela bohemica), Zuzana Frantová - Vikingská princezna aneb Velké velrybí vyprávění (Albatros), Františka Jirousová – Vyhnanci (Eroika).

Cenu Jiřího Ortena 2011 obdržela za román Vyhnanci Františka Jirousová.

Její nominace byla odbornou porotou, ve které zasedla nakladatelka a spisovatelka  Markéta Hejkalová, spisovatelka Petra Hůlová,  vedoucí katedry bohemistiky FF UP v Olomouci  Tomáš  Kubíček, vedoucí kulturní rubriky Lidových novin Jiří Peňás (předseda poroty) a překladatel a redaktor časopisu Tvar Michal Škrabal, zdůvodněna slovy:  „za odvážný pokus o velký duchovní román v době rozpadlé do mikropříběhů.“

Františka Jirousová: Vyhnanci

Duchovní a zároveň napínavá generační výpověď o mladých lidech, o hledání základních hodnot, jakými jsou víra, láska a naděje.
Děj románu nás zavádí do opuštěného domku na kraji malé vesnice na Vysočině, kde se v podstatě náhodou sejdou čtyři dvacátníci. Každý z nich chce na chvíli utéct do samoty a vyřešit své nejhlubší problémy, ať už je to vyrovnání se s homosexualitou, volba budoucího povolání, konflikt mezi anarchistickým způsobem vnímání světa a potřebou nějakého řádu, problematický vztah s rodiči či vlastní minulost. Mezi třemi obyvateli domu pak vzniká zvláštní milostný trojúhelník. V hlubší rovině sledujeme především názorový konflikt mezi psychicky rozervaným, dekadentním ateistou Štefanem a jeho silně nábožensky založenou sestrou Nikolou, v rovině nejspodnější jde o otázku, jak spojit zdánlivě protikladné světy, svět lidí s dekadentně estetickým pohledem na svět, tvrdých k sobě samým i ostatním, se světem křesťanské víry a etiky.

386 stran, vázaná, Eroika

Laudátio pro román Vyhnanci přednesla spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová.

Před deseti lety jsem s velkým zájmem přečetla román Františky Jirousové Velmi vzdálený oheň, který tehdy získal cenu v literární soutěži Knižního klubu. Byl mi blízký co do místa – Stará Říše na Vysočině není zase tak daleko od Havlíčkova Brodu, navíc je opředena dnes už poněkud tajemně znějící legendou o působení výjimečného vydavatele a překladatele Josefa Floriana, s nímž je Františka Jirousová, pokud vím, spřízněna nejen místem děje – a oslovil mě velmi naléhavým hledáním smyslu všeho, co se kolem nás odehrává. Duchovní náboj obsahu byl tak silný, že do velké míry zastínil i některé výhrady, které by snad někdo mohl mít k formě knihy.

Pak mi autorka zmizela z dohledu. S o to větším zájmem jsem sáhla po jejím novém románu Vyhnanci – a nedokázala jsem se od něj odtrhnout, přečetla jsem jej během jedné noci a jednoho dne. Kniha se opět odehrává ve Staré Říši na Vysočině a v pozadí jejích fiktivních dějů tušíme událost skutečnou či spíše s reálným základem: spory o legendární Florianovu knihovnu. Ač čtivě napsaný a poutavý, nebyl to nicméně děj a zvědavost na jeho vývoj, co mě na knize zaujalo nejvíc, nýbrž intenzita duchovního hledání. Na rozdíl od autorčiny první knihy je ono hledání mnohem mučivější a mnohem opravdovější, hrdinové nehledají především své místo v okolním světě, nýbrž hlubší smysl a náplň existence své a existence vnitřního i vnějšího světa, a v jejich hledání se mísí ideje a myšlenky z nejvyšších nebeských sfér s těmi nejběžnějšími a nejpřízemnějšími věcmi. Troufám si Vyhnance Františky Jirousové označit za velký křesťanský román – její otázky po místu Boha a víry v něj v současném světě nejsou jednoduše přímočaré a nelze je odbýt odpověďmi plnými všeobjímajících ušlechtilých frází.  Román sám je však zároveň i odpovědí na časté nářky nad stavem dnešního světa – ten nejdůležitější svět je v našich duších a v tom, co je nad námi.