Kazuo Ishiguro je osobnost, která velice ovlivnila britskou literaturu a její směřování do budoucna. Přestože autor pochází z Nagasaki, tedy z Japonska, víceméně celý svůj dosavadní život tráví na britských ostrovech. Tam se s rodinou přestěhoval ještě jako malý chlapec. Literární kritici a vědci ho tudíž považují za spisovatele britského, ačkoli téměř tematicky nezařaditelného. Stejně jako mnoho dalších Britů nebritského původu. Tak kupříkladu Salman Rushdie je jedním z dalších cizinců, kteří přišli do Británie. Ten se na rozdíl od Ishigura na ostrovy dostal z Indie.

Pomineme-li nyní problematiku autorova původu, stálo by za zmínku, že Ishiguro u nás v republice zatím není autorem, jenž by se prodával jako na běžícím pásu. A to i přesto, že mu tím tak trochu křivdíme. Británie v něm totiž jeho obrovský talent a potenciál objevila již dávno, a je tedy řada na nás. Některá jeho díla byla do češtiny přeložena, ale s masovým úspěchem se u čtenářů nesetkala. Za všechny je nutné zmínit alespoň ty nejzásadnější počiny tohoto ryze specifického autora. Český ekvivalent již mají jeho úplně první román s názvem Malíř pomíjivého světa, dále pak Soumrak dne, Když jsme byli sirotci a nejnovější je překlad povídkového souboru Nokturna.

Každá z jeho knih se zabývá jiným tématem a i žánrově se jeho knihy mnohdy odlišují. Ty první se odehrávaly v Japonsku, nyní autor děje svých knih umisťuje především do místa svého současného bydliště, tedy na již mnohokrát zmíněné ostrovy. Právě tam Ishiguro zasadil příběh tří mladých lidí. Příběh, jehož název se do češtiny překládá jako Neopouštěj mě. A to i přesto, že anglický název zní Never Let Me Go (Nenechej mě odejít).

Tommy, Ruth a Kathy. Osobnosti, se kterými má čtenář této knihy tu čest se seznámit. Mladí a rozbouření. Zpočátku jako všichni ostatní. Naše vnímání a chápání se ale briskně mění v okamžiku, kdy se dozvíme, že tito tři lidé žijící v sedmdesátých letech jsou stvořeni k tomu, aby darovali orgány a následně zemřeli. Zjišťujeme, že se jedná o tzv. klony. A náhle se před námi otevírá podivný svět plný nenávisti, zloby, zoufalství, lásky a smutku. Prožíváme s nimi útrapy a dojdeme až k jejich  smrti na operačním stole, kdy jim po třetí nebo čtvrté vyjmou orgány a nechají je zemřít.

Tolik v několika větách k ději románu. Typu románu, kterému se v literárních kruzích přezdívá dystopie nebo také antiutopie. S takovýmto dílem jsme se mohli setkat již mnohá desetiletí zpátky díky dalšímu slavnému Britovi, jehož jméno je Aldous Huxley. Ten ve třicátých letech minulého století napsal dílo Konec civilizace. Byl to také slavný George Orwell, který se tímto druhem psaní zabýval. Antiutopická díla v sobě skrývají hrůzné vize o budoucnosti lidstva. A právě Ishigurův nápad napsat knihu o klonech a etických problémech týkajících se jejich využití pro lidstvo můžeme jistojistě zařadit pod onu kolonku „antiutopie“.

Jeho silný příběh dojme a donutí zamyslet se nad tím, kam jako civilizace směřujeme. A nad mnohými jinými hlubokými a bolavými otázkami. Ono totiž ve své podstatě klony ani nejsou tak podstatnou součástí knihy, nejde o to, zda hlavní roli hrají klony nebo obři. Ishigurova vize totiž byla alegoricky ukázat postavení menšin v našem světě, jak s nimi zacházíme a jak se stavíme k problémům s nimi spojeným. Netrvá tedy dlouho a čtenář přijde na to, jaký hluboký dosah Ishiguovo téma má. Kam směřuje a na koho ukazuje.

Silné téma v sobě často nese možnost zfilmování a to se stalo i v tomto případě. Film vznikl minulý rok ve Velké Británii (jak jinak). Do hlavních rolí byli obsazeni herci, kteří se v současnosti drží na špičce britského filmu. Roli Kathy si zahrála Carey Mulligan, Keira Knightley ztvárnila Ruth a Andrew Garfield si zahrál Tommyho.

Zhlédnutí filmu je obrovským kulturním zážitkem a zároveň velkým přínosem pro osobnost člověka. Vzhledem k tomu, že kniha o něčem pouze mluví, ale nepředkládá obrazové důkazy, čtenář si může všechno představovat tak, jak si on sám přeje. A tím pádem je možná vyznění knihy, ač silné, tak alespoň trochu umírněné. Film v tomto dosahuje nadpozemských kvalit a exceluje v místech, kde kniha nemá prostředky k silnému efektu na čtenáře. I přestože vím, že do recenzí by se neměl příliš promítat subjektivní pohled a měly by být co nejobjektivnější, protentokrát udělám výjimku a uvedu příklad z vlastního filmového zážitku. Další tři hodiny po promítání jsem nebyla schopna odtrhnout se od přemýšlení nad filmem a následujících několik dní jsem nadšeně všem vyprávěla, jak skvělý film jsem viděla.

Pokud jsem vás tedy aspoň trochu přesvědčila, že film i kniha stojí za to, tak mě to velmi těší a mé poslední doporučení bude znít asi takto: nezapomeňte si do kina kapesníčky.

Neopouštěj mě
autor: Kazuo Ishiguro
BB/art, 2005