Co se literárních žánrů týče, věnuje se Ondřej S. Nečas jak sci-fi (Operace Picasso, Moře pláče pro královnu) a fantasy (Zeranin pás, Poslední ze čtyř), tak tvorbě na pomezí těchto dvou žánrů (Putování za Zázrakem Bergedonu). Do svých děl navíc rád vkládá detektivní prvky (Případy hejtmana Ambrože). Na našem serveru již vyšla recenze na knihu Kruté stroje.

Vaší prvotinou byla kniha Případy Hejtmana Ambrože z roku 2007. Jaké bylo Vaše hledání prvního nakladatele?
Ve skutečnosti si tady nakladatel našel mě. Vyšla mi povídka Poslední ze čtyř v časopisu Pevnost a krátce na to se mi ozval Egon Čierny z nakladatelství Poutník, jestli bych nechtěl s těmito hrdiny napsat román. Chvíli jsme to ladili, nakonec se formát ustálil na dvou novelách v jedné knížce.

Jak byla tato kniha čtenáři přijata? Měl jste na ni nějaké ohlasy?
Recenze byly poměrně dobré, ale nevzpomínám si, že by mi někdo speciálně napsal, že se mu knížka líbila, to se mi zatím stalo jen dvakrát nebo třikrát. A do očí vám těžko někdo řekne „tohle byla kravina, už nepiš‘.

Je pro Vás zpětná vazba důležitá? Dokázal byste psát i jen tak do šuplíku?
Ze začátku je vždycky lepší psát do šuplíku, už za rok za dva člověk děkuje prozřetelnosti, že se o tom, co stvořil, nikdo nedozví. Jinak mám pár věcí, které jsem začal psát už hrozně dávno, občas se k nim vrátím a pořád se chystám, že je dokončím. Klidně se může stát, že nikdy nevyjdou, ale i tak to byla zábava.

Jak jste se k psaní vlastně dostal?
Nevím o nikom, kdo by si řekl: „Mám spoustu volného času, čím bych ho tak zaplácl, co třeba napsat knížku?“ Psaní je vnitřní potřeba a asi se v člověku formuje už od narození. Vymýšlíte si příběhy, líbí se vám a chcete je nějak ukotvit, mít z nich víc než chvilkový pocit, něco hmatatelného. Tak je začnete skládat do vět a už to jede. Zjistíte toho hodně o sobě, o tom, jak vlastně uvažujete, co pokládáte za důležité, může vás to i hodně změnit. Ze začátku samozřejmě napodobujete známé vzory, hrajete si se slovy jak s bábovičkami, aniž byste předem tušili, co bude fungovat a co ne, to je v pořádku – ale pokud do toho nedáte kus ze sebe, nic pořádného z toho nikdy nebude.

Od začátku jste se věnoval žánru sci-fi (případně v kombinaci s žánrem detektivním)?
Začínal jsem někdy ve čtrnácti letech a sci-fi byl pro nás téměř neznámý a lákavý žánr. Byl to taky žánr trochu tajemný a dospělácký, ne jako dnes, kdy se na vás ze všech stran hrnou infantilní vyprávěnky o robotransfoninjasuperborcích a zamilovaných upírech. Tehdy šlo o to vytáhnout z nejhořejší police útlou knížku od Stanislawa Lema, Raye Bradburyho, Jana Weisse nebo Václava Kajdoše s nějakou divnou mozaikou na obálce a začíst se do opravdu podivného, skoro neuchopitelného textu. Bylo to fascinující, pohádky pro dospělé v tom nejlepším smyslu.

Co Vás vlastně právě na sci-fi a fantasy přitahuje?
Sci-fi je žánr s absolutní volností, můžete naprosto všechno. Málokdo umí tu volnost opravdu využít, vzniká daleko více schematických, provařených, otřepaných děl než těch opravdu originálních, ale ta volnost tam je, jen se jí chytit. Fantasy je zase návrat k těm nejtradičnějším postupům – legendám, mýtům a pohádkám. Obojí je spojením hry, dumání o světě a představování, co by mohlo být.

Nelákají Vás jiné žánry? A pokud ano, jaké například?
Nikdy jsem netoužil napsat Velký román. Možná později, až budu mít opravdu co říct. U moderní prózy mi zase připadá, že pokud aspoň 30 procent textu nevěnujete sexu, nebo aspoň úvahám o něm, nemáte šanci. Láká mě spíš tvorba pro děti. Zatím mi vyšla jen pohádková knížka O princezně trochu zakleté, napsal jsem ještě pohádku Čarodějův odkaz, která zabodovala v literární soutěži Albatrosu, ale vydat se mi ji zatím nepodařilo. A jednu dětskou fantasy, která už měla těsně před vydáním, ale nakonec z toho sešlo. Psát pro děti je dobrá změna, jsou to zas jiné nároky na text, v něčem snazší, v něčem těžší.

Jací jsou Vaši oblíbení autoři sci-fi a fantasy literatury? Inspiroval Vás některý z nich ve vlastní tvorbě?
Vždycky jsem měl rád Clifforda Simaka pro jeho zvláštní nadhled a lidskost, Bradburyho pro úžasný jazyk, Johna Morressyho pro poetiku a Terryho Pratchetta pro humor. Recenzenti Případů hejtmana Ambrože poukazovali na inspiraci Pratchettovou Zeměplochou a asi to tak bude, i když já sám tam spíš pociťoval vliv Gulikova soudce Ti. Každý se nechává ovlivnit tím, co čte, to snad ani jinak nejde, někdy si to uvědomíte až zpětně. Kolikrát si ani nejsem jistý – tohle jsem vymyslel sám, nebo jsem to někde četl?

Často a úspěšně kombinujete sci-fi s detektivkou, což je poměrně netradiční spojení. Co Vás k němu vlastně vedlo?
Sci-fi dává obrovské možnosti pro tvorbu zajímavých prostředí a postav, ale hůř se vymýšlejí originální zápletky. Detektivka je zase žánr, který stojí na zápletce, ale potřebujete ji zasadit do prostředí, které už stokrát nepoužil někdo před vámi. Z tohoto hlediska je to dokonalá symbióza. Na druhou stranu je někdy těžké to sladit, každý ten žánr používá trochu jiný styl a vyžaduje jiný způsob psaní. U detektivky musíte mít všechno promyšlené předem, než napíšete první větu. Sci-fi se naopak dá psát tak, že nadhodíte scénu, pošlete do ní postavy a počkáte, kam se to vyvine, což je velmi zábavné. Společně to může fungovat, ale musíte si dávat pozor, aby se vám to nesesypalo.

Co obnáší napsání takové sci-fi knihy s detektivními prvky? Zjišťujete si například nějaké odborné, např. kriminalistické, informace?
V tomhle je dnes psaní daleko jednodušší, protože máte internet a nemusíte tedy trávit hodiny v knihovnách rešeršemi. Ale ten čas tomu musíte věnovat stejně. Je jasné, že když máte v knížce chirurga, pilota a popeláře, nemůžete se nejprve stát odborníkem na chirurgii, pilotáž a vyvážení popelnic, abyste mohli psát, ale měli byste o tom nastudovat aspoň něco. A pak odolat pokušení vychrlit na čtenáře všechna fakta, která jste právě posbírali. Jde o to umět o problematice mluvit tak, aby nebylo poznat, že o ní skoro nic nevíte. A každý detail ověřovat. Na tohle jsou výborná tematická diskusní fóra, kde můžete nasáknout terminologií a osvojit si běžné fráze. Strávil jsem spoustu času na fórech pro potápěče, lukostřelce, nadšence pro střelné zbraně… Nevadí, když dvě tři hodiny pročítáte literaturu a pak je z toho jedna věta textu, to jinak nejde. Když to pak vezme do ruky odborník, stejně vám tam najde nesmysly, ale nebude jich tolik a tak do očí bijících.

Vaše příběhy jsou plné sarkastického humoru. Užíváte tento druh humoru i ve skutečném životě?
To mě trochu překvapuje, že to tak cítíte, já sám jsem nikdy sarkasmus nevyhledával a vědomě ho nepoužívám. Mám rád laskavý humor, který neubližuje. Pokud píšu drsnější příběhy, jako byl můj příspěvek do hororové série Kladivo na čaroděje, je žánrově dané, aby šlo o humor černý a cyničtější, ale v rámci jakýchsi mantinelů. Vždycky je to, jak se říká, spíš deset mrtvých v jedné popelnici, než jeden mrtvý v deseti popelnicích…

Vlastně dost nerad postavám ubližuji a nejsem ani rád, když jsou na sebe hrubé. Musím se vždycky dost nutit, když mám někoho zabít nebo zmrzačit…

Identifikujete se s nějakou postavou z Vašich příběhů?
Každý asi dává svým postavám kus ze sebe, ale já se vždycky snažil vnímat je jako svébytné bytosti. Mám je rád takové, jaké jsou, a ne že bych si uvnitř představoval, že to jsem vlastně já. A to i v případě postav vyprávějících v ich-formě. Čím víc se mi podaří udělat postavu živou a samostatnou, tím je výsledek lepší. I když mě někdy překvapí, že udělá něco, s čím jsem nepočítal, to je na tom to nejzábavnější.

Máte nějakou denní rutinu, kterou při psaní dodržujete?
Raději píšu ráno. Takže si vstanu kolem páté, žena mi uvaří kávu, pak do sedmi píšu, potom snídaně, vypravit děti do školky a vyrazit do práce. Když napíšu stránku, je to úspěšný den. Jinak už bohužel na psaní moc času nemám. V noci mi to moc nejde, to spíš usínám.

Připravujete v současné době pro své čtenáře něco nového?
Dokončuji další díl Kladiva na čaroděje, měl by vyjít v březnu 2014. Pracuji na románu Létheia z Delf, fantasy příběhu ze starověkého Řecka, to je jeden z těch zmiňovaných projektů rozjetých deset a více let. Možná ho někdy dodělám. Nedávno mi vyšly další dva příběhy s hejtmanem Ambrožem – Zkažené sémě a Zlaté zrcadlo, rád bych ještě nějaké napsal. A pak je tu spousta rozdělaných věcí, které by potřebovaly oprášit.

Děkujeme Ondřeji S. Nečasovi za rozhovor.

Zdroj fotografie: http://www.dousabel.cz/

Související knihy

Nečas, Ondřej S.

Epocha, 2013