Touto otázkou se velmi podrobně zabýval i britský autor David A. Yallop. Výsledkem je kniha s názvem Ve jménu Božím, kterou letos vydalo nakladatelství XYZ.

David A. Yallop bývá někdy označován jako „vyšetřující spisovatel“. Pátrá v archivech, rozmlouvá se zainteresovanými lidmi, hledá souvislosti, … A o výsledcích svého pátrání píše knihy. Stejně jako Ve jménu Božím, jež nese podtitul Pátrání po příčinách tajemné smrti papeže Jana Pavla I. Poprvé se do ní mohli čtenáři začíst již roku 1984.

Na více než čtyři sta stranách autor předkládá velmi podrobný popis událostí i osob. Zabývá se nejen životopisem papeže Jana Pavla I. (1912–1978) od jeho dětství až po smrt, ale seznamuje i s historickými souvislostmi včetně toho, co se odehrávalo po papežově nečekané smrti. Autor uvádí, v jaké politické a historické době mladý Albino Luciani vyrůstal, jaké životní okolnosti ho ovlivňovaly, které náboženské myšlenky a proudy ho formovaly. Čtenářům ukazuje budoucího papeže jako chlapce z nuzných poměrů, který snil o církvi chudých a sám šel příkladem, jako člověka vcelku nenápadného, ale vzdělaného a scestovalého.

A zřejmě právě kvůli své povaze se Albino Luciani stal trnem v oku několika vlivných mužů. David Yallop píše o korupci a vlivu mafie ve Vatikáně. Velmi podrobně se rozepisuje o skandálu kolem biskupa Marcinka, prezidenta Vatikánské banky, který byl dokonce Američany vyšetřován pro podezření z účasti na organizovaném zločinu (jednalo se o padělané dluhopisy v hodnotě mnoha set milionů dolarů). Také byl podezřelým kvůli svým vztahům se Sindonou, bankéřem napojeným na mafii.

Papež, který toužil po církvi chudých, a proti němu řada mužů na vysokých církevních postech, kteří neváhali překročit zákony pro své vlastní obohacení. Jan Pavel I. údajně chystal změny, které by měly církev přiblížit jeho představám. Což se samozřejmě nemohlo líbit těm, které by takovéto změny ohrozily. Co když se někdo z nich odhodlal k zoufalému činu a ve snaze udržet status quo papeže zavraždil?

David Yallop je zastáncem teorie, že Jan Pavel I. zemřel násilnou smrtí. Neváhá ve svém díle mluvit o zavraždění, a to i přesto, že oficiální verze úmrtí hovoří o srdečním selhání. (Jak asi bylo bez pitvy stanoveno?) Svou teorii dokládá velmi detailním popisem událostí. Čerpá nejen z tisku a dalších dostupných materiálů, ale vychází i z rozhovorů s pamětníky. Poukazuje na příliš velké množství nesrovnalostí, lží a prapodivného chování řady lidí krátce po papežově smrti. Proč například Vatikán odmítl pitvu? Proč byli balzamovači kontaktováni dříve, než vůbec zákony dovolovaly zesnulého balzamovat? Aby byly při „hrozící“ pitvě jen těžko zjistitelné stopy případného jedu? Proč a kam tak rychle zmizely papežovy osobní věci včetně jeho poznámek, které si před smrtí psal? Proč…?

Ať už to bylo jakkoli, náhlá smrt papeže je záhadná. A teorii o zavraždění podporuje i to, že volbou Karola Wojtyły opravdu zůstalo vše při starém. David Yallop dokonce zmiňuje dvojí morálku nového papeže – jedna tvář pro veřejnost, druhá pro zákulisní dění ve Vatikánu. Například z čela Vatikánské banky neodvolal člověka podezřelého ze styků s mafií.

To, co autor popisuje v závěru knihy, připomíná horor. Korupční skandály se dostaly před soudy, přičemž jejich konání měly zabránit nájemné vraždy. Například výše zmíněný Michelle Sindona si ve snaze o zastavení procesu neváhal objednat vraždu soudce. Zvrácenou morálku ukazuje i výrok Sindonova syna před soudem při procesu „Spojené státy versus Sindona“:

 Luigi di Fonzo se zeptal Nina Sindony, jak může ospravedlnit vraždu. Odpověď přišla jako vystřelená z pistole.

„Potřebuji jen půldruhé vteřiny, abych ji ospravedlnil. Přesně tak, jako potřebuji jen půldruhé vteřiny, abych ospravedlnil politickou vraždu. Předpokládejme, že bych chtěl zlikvidovat soudce Griesu. Pro mě je to sebeobrana… protože on spáchal ten těžký zločin, že mého otce na zbytek jeho života uvrhl do vězení. A dokud je soudce Griesa naživu, neexistuje žádná naděje na obnovení procesu. To znamená, že jeho zabitím si otvíráme šanci na obnovení procesu. Tedy sebeobrana.“

Pro lidi jako Sindona a jeho syn by bylo zavraždění papeže, který jim stál v cestě, jasným příkladem „sebeobrany“. (strana 398)

Jak sám autor v úvodu zmiňuje, nemůže všechny své zdroje jmenovat, aby je neohrozil na životě. (Sám se o život nebojí?) Při čtení tak vyvstává neodbytný pocit, jestli to všechno je pravda, jestli to může být pravda. Je vůbec možné, aby mezi vrcholnými představiteli církve byli muži, kterým jsou ideály křesťanství tolik vzdálené, že jim ani krádeže, zpronevěra či snad i vražda nejsou cizí?

Knize na důvěryhodnosti mírně ubírá autorovo vyjadřování a popis některých událostí. Těžko věřit tomu, že si lidé zapamatují, kdy papež podruhé mávl rukou, kdy a v jaké souvislosti se usmál, co dělal sám za zavřenými dveřmi… Nemluvě o rozhovorech, které jsou předkládány tak, jako by si je zainteresovaní zapamatovali slovo od slova.

Zřejmě nikdy nikdo nezjistí, co se onu osudnou noc stalo a zda byl papež opravdu zavražděn. Milovníky konspiračních teorií by tato kniha mohla zaujmout. Na druhou stranu vyvstává otázka, zda se nemůže stát pomyslnou „holí“, kterou někteří oponenti křesťanství, respektive katolické církve, budou používat k „bití psa“, opomínaje ideály, ze kterých vychází…

Související knihy

Yallop, David A.

XYZ, 2011