Aby se Meredith mohla stát královnou, musí zplodit potomka dříve než její bratranec, princ Cel. Objevila se ale další hrozba – lidé umírají záhadným způsobem a existence Říše kouzel je ohrožena. Zatímco se snaží o početí dítěte s válečníky, musí zastavit zlo, které by mohlo zničit samotnou podstatu reality…

Knihu Pohlazení soumraku (Meredith Gentryová 2) vydalo nakladatelství Epocha.

Ukázka z knihy Pohlazení soumraku (Meredith Gentryová 2)

Greyovu detektivní kancelář nevolají k případům vraždy příliš často. V minulosti jsme policii pomáhali, když nějaká kouzelná bytost udělala něco špatného, ale spíš jako volavky nebo poradci. Na prstech obou rukou bych spočítala počet případů vražd, které jsem viděla, a ani bych nepotřebovala všechny prsty.

Dnes bych připočetla další prst. Tělo té ženy už bylo na vozíku. Blonďaté vlasy měla přilepené k obličeji a prameny, kterých se dotkl oceán, byly tmavší. Velmi krátké večerní šaty byly bledě modré, tmavší tam, kde nasákly vodou. Pod prsy byla uvázaná široká stuha, nejspíš bílá, stahovala šaty tak, aby byl vidět dekolt. Dlouhé nohy měla bosé a opálené. Nehty si nalakovala svítivě modrým lakem, stejně tak na rukou. I rty měly podivně modrou barvu, ale nebylo to tím, že byla mrtvá. Měla je nalíčené rtěnkou.

„Barva té rtěnky se jmenuje Udušení.“

Otočila jsem se za ženským hlasem za mnou. S rukama v kapsách ke mně přicházela detektiv Lucinda Tateová. Zkusila se na mě usmát jako vždycky, ale moc jí to nešlo. V očích měla pořád strach a úsměv pohasl dřív, než jí stačil pořádně zvlnit rty. Vždycky měla cynický výraz, když žertovala, ale dnes se cynismus vytrhl z otěží a spolkl veškerý její smysl pro humor.

„Promiň, Lucy, ale co jsi to říkala o té rtěnce?“

„Jmenuje se Udušení. Má imitovat barvu rtů mrtvoly, která zemřela na udušení. Hezká ironie.“

Znovu jsem se podívala na tu ženu. Kolem očí, nosu a okraje rtů měla namodralé a bílé stíny. Měla jsem podivnou touhu setřít jí rtěnku, abych viděla, jestli mají její rty opravdu stejnou barvu. Neudělala jsem to, ale z toho nutkání mě skoro svědily dlaně.

„Takže se udusila,“ konstatovala jsem.

„Jo,“ přikývla Lucy.

„Neutopila se?“ zamračila jsem se.

„O tom pochybuji. Ani ti ostatní se neutopili.“

„Ostatní?“ vzhlédla jsem k ní.

„Jeremy musel s Terezou do nemocnice.“

„Co se stalo?“

„Dotkla se rtěnky, kterou se jedna z těch žen hodlala nalíčit, než zemřela. Pak začala zrychleně dýchat a nakonec nemohla dýchat vůbec. Kdybychom tu neměli zdravotníky, mohla zemřít. Měla jsem si to rozmyslet, než jsem do tohohle šílenství přizvala jednu z nejlepších jasnovidek v zemi.“

Pohledem sjela na Frosta, který stál opodál. Jednou rukou svíral zápěstí druhé ruky, postoj správného strážce. Dojem trochu kazily stříbrné vlasy poletující kolem něj ve větru, jako by se snažily osvobodit z culíku. Světle růžová košile ladila s kapesníčkem v bílém saku. Tenký stříbrný pásek na bílých kalhotách měl stejnou barvu jako jeho vlasy. Naleštěné boty měly krémovou barvu. Vypadal spíš jako manekýn než jako strážce, i když vítr občas pod vší tou růžovou a bílou odhalil černé ramenní pouzdro.

„Jeremy říkal, že přijdeš později,“ řekla Lucy. „Máš v poslední době dost spánku, Merry?“

„Moc ne.“ Neobtěžovala jsem se s vysvětlováním, že to nebyl Frost, kvůli komu jsem v noci byla dlouho vzhůru. Jen jsme tak přátelsky vtipkovaly, bez hlubšího významu, abychom vyplnily ticho, zatímco jsme stály nad mrtvou ženou.

Shlédla jsem na její obličej; byla krásná i po smrti. Byla hodně štíhlá. Nejspíš držela dietu, aby se dostala na tuhle pidi velikost. Kdyby věděla, že té noci zemře, vykašlala by se na dietu?

„Kolik jí bylo?“

„Podle občanky dvacet tři.“

„Vypadá starší,“ podotkla jsem.

„Tohle s člověkem udělají diety a příliš mnoho sluníčka.“ Zasmušile sledovala útes nad námi. „Připravena vidět zbytek?“

Více informací o knize i autorce najdete v článku Laurell K. Hamiltonová: Pohlazení soumraku.

Související knihy

Hamiltonová, Laurell K.

Epocha, 2013