Toto a ještě více se před námi otevře, začteme-li se do Černé knihy tureckého autora Orhana Pamuka. Je to jedno ze stěžejních děl člověka ověnčeného za jeho práce i Nobelovou cenou za literaturu. Našim čtenářům ho poprvé představuje nakladatelství Argo v překladu Petra Kučery.

Kdo by po přečtení upoutávek měl pocit jako já, že jde o detektivní román, ten by se velmi spletl. Dějová struktura příběhu je velice strohá – od hlavního hrdiny Galipa odejde manželka Rüya, jejíž jméno znamená turecky „sen“, a on ji hledá. Přitom zjistí, že zmizel i její nevlastní bratr Celâl, proslulý novinář, jehož sloupky se každý den již více než třicet let objevovaly v novinách s názvem Milliyet (Národ). Galip pátrá ve své minulosti, v Celâlových sloupcích, hledá spojitosti a nachází odkazy na příběhy mystické minulosti Istanbulu.

Spolu s Galipem znovu objevujeme celé město, potkáváme kuriózní postavy, které autor promyšleně posílá svému hrdinovi do cesty, nacházíme stopy minulosti, příběhy a vzpomínky.

Román je členěn do dvou částí – v první Galip hledá a posléze i nalézá smysl svého života, objevuje, jak těžké je být sám sebou. Ve druhé části, která začíná vstupem do tajného Celâlova bytu, začíná žít životem druhého, životem svého bratrance Celâla, dokonce se pouští pod jeho jménem i do psaní sloupků do novin a učiní výpověď před anglickými novináři jeho jménem.

Kniha je psána zvláštním způsobem, jakoby šlo o dvě v jedné – kapitoly příběhu se střídají s kapitolami sloupků. Ze začátku mě tento způsob psaní hodně mátl a tápala jsem, co k čemu vlastně patří, ale později jsem si na to zvykla a těšila se na nová sloupková zamyšlení, která jakoby neměla nic společného s příběhem samým, ale přesto jej doplňovala a podkreslovala atmosféru celého děje.

Kdo má rád knihy s rychlým dějovým spádem a plné akce, bude asi zklamán dlouhými filozofickými pasážemi, mystickými odkazy a historií Orientu, ale přesto ji mohu i těmto čtenářům doporučit, pokud mají chuť poznat něco, co se vymyká stylu uvažování průměrného člověka. Pokud byste nechápali jednotlivé souvislosti, můžete zalovit ve velice přehledných vysvětlivkách, kterými knihu doplnil překladatel právě pro potřeby neznalého českého čtenáře.

A jak skončil samotný příběh? To už vám neprozradím – zkuste si toto objemné dílo (cca 500 stran) přečíst sami, určitě vás to obohatí a přinutí zamyslet se nad svým bytím.

Ukázka z knihy

Ve snu jsem se konečně viděl jako osoba, jíž jsem se chtěl léta stát. Přesně uprostřed života zvaného „sen“, v činžákové džungli zabláceného města, kdesi mezi temnými ulicemi a ještě temnějšími tvářemi. Spal jsem vyčerpaný smutkem a potkal tebe. Měl jsem dojem, že mě dokážeš mít ráda, i kdybych se nedokázal stát někým jiným; měl jsem dojem, že se musím přijmout takový, jaký jsem, se stejnou odevzdaností, jako když se dívám na vlastní fotografii v průkazu; měl jsem dojem, že moje horečné snažení stát se někým jiným je marné; možná ve snu, možná v příběhu. Šli jsme a tmavé ulice i hrozivé domy, jež se k nám stále víc nakláněly, se rozestupovaly; šli jsme a chodníky a krámy nabývaly na významu. (str. 389)

Související knihy

Pamuk, Orhan

Argo, 2011