Hlavní hrdinka románu, Carrie, je nešťastná, neatraktivní dívka, pronásledovaná svými vrstevníky a tyranizovaná matkou, náboženskou fanatičkou. Carrie v sobě neočekávaně odhaluje paranormální schopnosti a malé, klidné městečko Chamberlain se stává jevištěm děsivých událostí.

Knihu Carrie vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský – BETA.

Šaty si poprvé oblékla 27. května ráno ve svém pokoji. Koupila si k nim zvláštní podprsenku, která jí patřičně zdvihala prsa (ne že by to nějak potřebovala), ale přitom ponechávala jejich horní polovinu obnaženou.
Když si ji na sebe vzala, zmocnil se jí závratný, snový pocit, jakási směsice studu a vyzývavého vzrušení.
Šaty sahaly téměř na zem. Sukně byla volná, ale v pase stažená, látka bohatá a nezvyklá na kůži – Carrie dosud nosila jen vlněné a bavlněné látky.
Šaty hezky splývaly, ale i tak ještě chyběly střevíčky. Carrie hned nedostatek napravila. Pak si urovnala límeček a odešla k oknu. Ve skle viděla jen neurčité obrysy, ale všechno se zdálo v pořádku. Později třeba…
Dveře se za ní otevřely s tichým cvaknutím kliky, a když se Carrie otočila, uviděla matku.
Měla na sobě bílý pracovní svetr a v jedné ruce držela černou kabelku.
V té druhé měla Ralphovu bibli.
Podívaly se na sebe.
Carrie se podvědomě napřímila. Stála v paprscích ranního slunce, které sem pronikaly oknem.
„Červené,“ zabručela matka. „To jsem si mohla myslet, že budou červené.“
Carrie mlčela.
„Vidím ty tvé nečisté polštáře. Každý je uvidí. Budou si prohlížet tvé tělo. V Knize se praví…“
„Mami, to jsou moje prsa. Má je každá žena.“
„Sundej si ty šaty,“ řekla matka.
„Ne.“
„Sundej si je, Carrie. Půjdeme dolů a spálíme je v kotli a pak se budeme modlit za odpuštění. Vykonáme pokání.“ Její oči podivně nepřítomně zaplály, jako vždy, když si myslela, že je podrobována zkoušce osudu. „Zůstanu doma z práce a ty zůstaneš doma ze školy. Budeme se modlit. Poprosíme o znamení. Poklekneme na kolena a poprosíme o svatodušní oheň.“
„Ne, mami.“
Matka zdvihla ruku a štípla se do tváře. Tvář jí zčervenala. Podívala se, co na to Carrie, a když neviděla žádnou reakci, ohnula prsty na pravé ruce a poškrábala si tvář do krve. Zavyla a zakymácela se na patách. Oči jí plály vytržením.
„Přestaň si ubližovat, mami. Tím mě stejně nezastavíš.“
Matka vykřikla. Zaťala pravou ruku v pěst a udeřila se do úst, až jí vytryskla krev. Smočila si v ní prsty, zasněně se na ně podívala a přenesla krev na desky bible.
„Vykoupaná v krvi jehňátek,“ zašeptala.„ Mnohokrát jsme s ním…“
„Jdi pryč, mami.“
Žhnoucíma očima pohlédla na Carrie. Ve tváři měla hrůzný výraz spravedlivého hněvu.
„Bůh si ze sebe nenechá tropit žerty,“ zašeptala. „ Tvůj hřích bude odhalen. Spal je, Carrie! Strhni ze sebe tu ďábelskou červeň a spal je!
Spal je! Spal je! Spal je!“
Dveře se samovolně otevřely.
„Jdi pryč, mami.“
Matka se usmála. Úsměv těch krvavých úst byl groteskní, pokřivený.
„Nechť spadneš z věže jako Jezabel,“ řekla. „A psi přišli a lízali její krev. Tak to stojí v bibli! To je…“
Nohy jí začaly klouzat po podlaze a ona na ně hleděla v divokém údivu. Jako by se dřevěná podlaha proměnila v ledovou plochu.
„Přestaň s tím!“ zavřeštěla.
Ale už byla na chodbě. Chytila se rámu dveří a chvíli se držela; pak se jí prsty rozevřely.
„Mám tě ráda, mami,“ řekla Carrie klidně. „Promiň mi to.“
Za chvilku už Margaret bušila na dveře. Carrie je s chvějícími se rty nechávala zavřené.
„Však přijde boží soud!“ běsnila Margaret Whiteová. „Já si nad tím myju ruce! Já jsem se snažila!“
„Tak pravil Pilát,“ řekla Carrie.
Matka odešla. Za minutu už ji Carrie viděla přecházet ulici na cestě do práce.
„Mami,“ řekla tiše a položila čelo na sklo.
Představila si, jak se dveře zavírají, a ony se zavřely, jako by jimi pohnul lehký vánek. Pomalu, aby jí neublížila, uvolnila matku ze sevření oněch mentálních paží, jimiž ji odstrkovala.

Související knihy

King, Stephen

Pavel Dobrovský – BETA, 2007