Kniha Richarda Creightmora přináší ucelený a praktický přehled základních prvků feng-šuej, která je zároveň vědou o Zemi, magií i uměním.

Knihu Feng-šuej vydalo nakladatelství Dokořán.

Úvod

Feng-šuej, doslova „vítr a voda“, se zabývá vztahem člověka a prostředí, v němž žije. Geomancie znamená věštění ze země. Feng-šuej zahrnuje široké spektrum čínských věštebných metod a v plném rozsahu se věnuje uspořádání obydlí, pracovních míst, vesnic, měst, paláců, chrámů i hrobů. Vychází z taoistické a konfuciánské teorie i praxe.
Předchůdcem feng-šuej je pojem kchan-jü, přičemž kchan označuje Nebe, přeneseně výše položená místa, a jü Zemi, či níže položená místa. Hlavní zásadu starověké čínské filozofie přitom spatřujeme v tom, že lidstvo je prostředníkem mezi Nebem a Zemí a je v jeho zájmu, aby se naučilo tyto dvě síly udržovat v rovnováze. Odborník na kchan-jü provádí rituály s duchy Nebe a Země, ovládá také astrologii, orientuje se v architektuře, ekonomii, zeměpisu, hydrologii, krajinářství, interiérovém designu, lékařství, sociologii, pozemním stavitelství a urbanismu. Příbuzným termínem feng-šuej je siang-ti neboli racionální zeměpisné posouzení krajiny z hlediska možností lovu, zemědělství, pohybu v krajině a vedení války, stejně jako výstavby obydlí a měst. Většina starověkých sídel v Číně byla budována na vyvýšeninách v blízkosti řek, kde bylo možno lovit ryby a získávat vodu a přitom se nevystavovat povodňovému nebezpečí. Při výběru nejvhodnějších míst k osídlení se lidé ve starověku řídili především siang-ti. Právě to následně utváří základní principy správného aplikování feng-šuej.
Tato kniha přináší ucelený a praktický přehled základních prvků této starobylé tradice. Feng-šuej je zároveň vědou o Zemi, magií i uměním.

Historie – vývoj geomantických idejí

V době dynastie Čou (1046–256 př. n. l.) byl osud obydlí většinou zjišťován prostřednictvím čen-pchu – skapulimancie neboli věštění z lopatek hovězího dobytka. V období Válčících států (475–221 př. n. l.) se za stejným účelem začala používat Kniha proměn (I-ťing). V této době se také začaly utvářet základy taoismu, konfucianismu, učení o jinu a jangu, učení o pěti prvcích (wu-sing) a osmi trigramech (pa kua). Z doby dynastie Chan (206 př. n. l. – 220 n. l.) pocházejí první písemné záznamy o konzultacích feng-šuej. Tento termín byl ale pravděpodobně poprvé užit až Kuo Pchuem v Knize pohřbívání (Cang-šu) z doby dynastie Ťin (265–420 n. l.):

„Mrtví by měli využívat sílu šeng čchi. Vítr čchi rozptýlí a voda jej vstřebá. Naši předci praví, že bychom se měli snažit čchi shromažďovat, aby se nerozprchla do všech stran. Vitální síla čchi by měla proudit, ale zároveň držet pohromadě. Odtud tedy název feng-šuej.“

Feng-šuej tak označuje schopnost pochopit pohyb a klid na zemi:

„Tam, kde je vítr a chybí voda, čchi se rozptýlí do všech stran. Ovšem, kde je voda, čchi zůstane v klidu a vítr ustane. Nejvýhodnější jsou tedy obydlí v místě, kde jsou voda i vítr, druhá nejvýhodnější pak jsou místa chráněná před větrem.“

Fan Jü-ping

V době dynastie Sung (960–1279 n. l.) vznikly dva hlavní směry feng-šuej: Sing-š’ pchaj neboli Škola formy, založená na subjektivním pozorování fyzického světa, a Li-čchi pchaj neboli Škola kompasu, založená na objektivním sledování subtilního a nepostižitelného světa pomocí speciálního kompasu luo-pchanu. V praxi se pro určování příznivosti místa užívají oba směry současně.

Související knihy

Creightmore, Richard

Dokořán, 2013