Stojí za přečtení. Tak lze velmi stručně shrnout poslední knihu Stanislava Berana, povídkový soubor Žena lamželezo a polykač ohně. Je strohý, je jednoduchý, je plný všedních témat. Chtělo by se říct, že vyžaduje čtenáře, kteří se na přemítavý tón knihy patřičně naladí, ale tak otřepané klišé ponechme stranou. Kniha vyžaduje kohokoliv, kdo dokáže vnímat sílu příběhů.

Hrdiny dvaceti povídek jsou totiž obyčejní lidé, muži, ženy, děti, zachycení v jednom z mnoha zlomových okamžiků, které utvářejí lidský život. Je to matka, která tráví noc u nemocného dítěte, syn naslouchající hádce rodičů, na minulost vzpomínající komunista zoufale zahánějící svědomí, dívka, pro kterou je možná tetování víc než jen móda, nebo lékař v psychiatrické léčebně. Ti všichni účtují se svou minulostí, bojují se strachem, vlastními chybami, nebo dostávají naději.

Ze špitálu nevolali, to je dobře, řekla jim při poslední návštěvě, ať zavolají, jen pokud nastane výrazná změna.

„Paní,“ řekl jí lékař. „Výrazná změna v takovém případě znamená jen jedinou věc, jste si toho vědoma?“

„Co myslíte, pane doktore, že je pro mě těžší?“ opáčila. „Být bezmocnou starostlivou matkou, nebo se s tím pokoušet smířit?“ (str. 107)

Jejich příběhy jsou čtivé, umocněné hutným stylem autora. Většinou využívá jednoduchou konstrukci a vyjadřuje se v přehledných větách, proto se kniha velmi snadno čte. Přitom na několika málo stranách je zhuštěno množství informací o šťastných i nešťastných osudech lidí, které mohou být pro vnímavého čtenáře velmi emotivní. V každém zachyceném okamžiku se totiž zrcadlí i jemně načrtnuté problémy, starosti nebo přání, jež mu předcházely, a současně zůstává otevřený prostor pro dopady situace. Nutno podotknout, že častým tématem povídek je smrt. Ta, která nevyhnutelně musí přijít, ta, která přišla nyní, i ta, jejíž připomínkou je opečovávaná deska na hřbitově.

Ležel na břiše, s obličejem ponořeným v kaluži vody smísené s krví, natažený jako při skoku do vody, viděl špičky nohou propnuté v křeči, obutých do nových, fešáckých tenisek. Tomu už neuteče, nemůže, nechce. Vzdychl a pokusil se vstát. (str. 177)

Forma všech povídek je totožná, vytvořená podle stejné šablony, proto překvapuje porušení rutiny v případě Slunečních skvrn, poslední povídky knihy. Ta nesleduje jen jeden okamžik života, ale v několika obrazech postupný rozklad rodiny.

Nerozuměl tomu, co se stalo a jak. Nezměnil se, byl pořád tím Karlem, kterého si před pár lety vzala. Jako by najednou všechno zmizelo. Všechno podstatné. A zbyli jen ti, o které nestál, nebo si to aspoň myslel. (str. 200)

Rozdílnost této povídky je ve srovnání s ostatními doslova hmatatelná už v téměř trojnásobné délce textu. Na rozdíl od nich se retrospektivně vydává po stopách dvou bratrů až k jejich dětství, navíc ono střídání obrazů a postav není nijak zvlášť naznačeno, tatam je ona přímost a jasnost. Stanislav Beran při jejím psaní experimentoval a nutno podotknout, že úspěšně. Podobné porušení modelu by si mohl dovolit častěji, jeho příběhy to unesou.

Všednost je v podání Stanislava Berana složitá a namáhavá. S tím, jakým způsobem někdy drtí jednotlivé hrdiny, kontrastuje přehlednost vyprávění. Není vůbec těžké povídky přečíst, je jen občas těžké spolknout jejich bezmoc.

Knihu Žena lamželezo a polykač ohně vydalo nakladatelství Host v květnu 2013.

Související knihy

Beran, Stanislav

Host, 2013