Katherine, Catrin a já nevím jaké ještě jiné patvary mého jména mi ti přitroublí baristé přidělují. Vždyť jim to rovnou dopředu a pomalu hláskuju. Jasně, jsou to cizinci, asi Italové a Španělé, ale proč tedy trvají na tom, že máte při objednání kávy nahlásit i svoje jméno? Již několikrát jsem zkusila nahlásit jméno jiné, nějaké jednodušší. A ano, ti krásní, ale přihlouplí Středomořci to většinou zvládli, někdy dokonce dokázali správně napsat na papírový pohárek Emma s dvěma M, nebo Lucy s tvrdým Y. Jenže možná jsem divná, mně zkrátka káva pitá z pohárku s jiným jménem nechutná. A obzvláště teď v předvánočním období, kdy se ve Starbucksu vytasili s těmi rozkošnými červenými svátečními pohárky, bych opravdu chtěla, aby na nich bylo napsáno skutečně moje jméno. A tak, jak se skutečně píše.
Ale to je zkrátka Londýn. To u nás doma v Lymingtonu, když si chci dát kávu a jdu tam do kavárny, všichni mě znají jménem, jsou tamější a rozhodně zvládají napsat jméno Kathryn správně.
Ano, nejsem rodilá Londýňanka, nepovažuju Londýn za svůj domov, spíš za dlouhodobé bydliště. Žiju tu ale už dost dlouho na to, abych se za Londýňanku mohla označit.
A jsem vlastně dost typická Londýňanka: češu a maluju se výhradně v metru, rozčiluju se nad pomalými a provoz zdržujícími turisty a v poklusu na cestě do práce se snažím potkat lásku svého života. Opíjím se dvakrát týdně: o pátcích s kolegyněmi po práci ve sportbarech, i tam se snažím potkat lásku svého života, a o sobotách, kdy sedím sama před televizí, sleduju X Factor, cucám červený víno a sním o tom, že jsem holka Ollyho Murse. Nesportuju, ale zato chodím po schodech eskalátorů dolů i nahoru, což ve spojení s vysokými podpatky mých pracovních střevíců přispívá k formování mého zadku. Myslím si, že nemám špatný zadek. Ale fakt, že mi tenhle zadek zajistil v Londýně doposavad pouze desítky známostí na jednu noc, výhradně z pátečních návštěv sport barů, a nic vážnějšího a dlouhodobějšího, evidentně znamená, že mám v oblasti hýžďového svalstva a jeho pravidelného tréninku stále co zlepšovat.
Bydlím a pracuju tady v Londýně už patnáct let. Hned po škole jsme se sem spolu se svou spolužačkou a zároveň tehdejší nejlepší kamarádkou Jane přistěhovali. Jane už ale mou nejlepší kamarádkou není, už se vůbec nestýkáme. Jane si totiž velmi brzo našla v Londýně chlapa a já jsem ji přestala zajímat. Našla si krásnýho, úspěšnýho chlapa, a to ani nemá nikterak skvělej zadek. Někdo má zkrátka víc štěstí. Ve všem. Věřím, že Jane nemá s hláskováním svého jména v kavárnách Starbucks problémy.
To, že nikdo neumí v londýnských kavárnách vyhláskovat moje jméno, je druhá věc, co mě na Londýně štve. Ta první je, jak už jsem naznačila, to, že mne žádný chlap nechce. Žádný! Ani Londýňan, ani pouhý návštěvník metropole. Ani nikdo krásný a úspěšný a dokonce ani nikdo úplně průměrný. No jasně, sex se mnou chtějí mít všechny plné páteční sportbary, hlavně těsně před zavíračkou, ale něco víc, mou lásku, nechce ani jeden z těch opilců.
„A co nějaký muž? Už sis konečně někoho našla?“ ptá se mě moje máma. O tom, že je moje situace, vysoko nad třicet a stále single, opravdu vážná a alarmující, nekompromisně svědčí to, že máma nezačíná pokaždé naši telefonní komunikaci obvyklým, jak se vede, ani otázkou na práci, ale právě na můj tolik žádaný úspěch s muži.
Někde jsem četla, že nacházíte-li se v centru Londýna, jste v průměru pět metrů od nejbližšího hlodavce. Tak je tohle město zaneřáděný. Já bych spíš řekla, že jste-li v centru Londýna, jste v průměru pět set mil od muže svých snů a v průměru pět metrů od nějaké další osamělé ženské toužící po lásce. Teda pokud zrovna nestojíte vedle té mrchy Jane.
Vybírat chlapy si teda fakt nemůžu. V podstatě si asi vezmu prvního, který projeví zájem a bude to se mnou myslet aspoň trochu vážně. Ale někdy sním o tom, že se o mě perou hned různé typy mužů a já si můžu vybírat. Nelíbí se mi takoví ti krasavci na první pohled. Nesnáším rozmazlené frajírky a přepěstěné metrosexuály, kteří můžou mít vše, na co svou vznešenou hlavou s pečlivě udržovaným účesem pokývají. Naopak mě berou chlapi, na kterých je potřeba krásu hledat. Zní to možná divně, ale opravdu mám ráda třeba takové ty uhnané muže s kruhy pod očima. Jsou takoví zranitelní, utrápení. Líbí se mi lehce usoužení, pokorní chlapi, co to nemají v životě jednoduchý. Chlapi, co musí o vše bojovat a třeba i prohrávají. Neodradí mě, ba naopak přitahuje mě i to, když těmhle „nešťastlivcům“ vepíše těžký život do tváře i nějaký ten nepěkný šrám. Věřím, že krása se dá objevit hlavně v něčem nečekaném, neprvoplánovém. Třeba i v něčem na první pohled nevábném. Jako když ve Starbucksu začali prodávat ty neforemné, nepříliš vábně vypadající a rozpadající se, ale božsky chutnající mandlové kuličky.
To, že jsem sama, mi ale po většinu roku až zas tak nevadí, což je hrozné, protože to znamená, že už jsem s tím tak nějak masochisticky srovnaná. Kritickým obdobím roku jsou ale Vánoce a pobyt u rodičů v Lymingtonu. O Vánocích vždycky, ať dělám, co dělám, hlavně teda hodně brečím a štěkám na příbuzné, to na mě přece jen dolehne. Jsem sama, nikdo mě nechce a sama taky umřu. Ve svém malém, hezkém, ale prázdném londýnském bytě. Během vánočního období taky v podstatě bez přestání piju a přitom se lituju. Navíc odrážím zvědavé útoky příbuzných, loni dokonce došlo na otázku:
„A Kathryn, nejsi ty nakonec vlastně lesba?“
Takže na konci svátků se vždy absurdně modlím za to, abych už mohla jet zpátky do Londýna a tam si tu svoji neschopnost najít si chlapa znovu začít potvrzovat.
To, že mám dneska, dva dny před hlavním vánočním svátkem, opravdu těžkou kocovinu a že jsem teď před Vánocemi celkově dost emočně rozhozená, mi hned ráno potvrdila skutečnost, že jsem se v metru rozbrečela nad článkem v novinách o osamělých lidech žijících na ulicích studeného Londýna. Mám já se svým hezkým bytečkem v prestižní čtvrti Primrose Hill a zajímavou, dobře placenou prací vůbec právo plakat nad svým životem? Co by měli říkat všichni ti homeless lidé a že jich v Londýně je.
Vycházím z metra na zastávce London Bridge. Je zima, po ulicích se válí vlhký prosincový chlad. Spěchám jako vždycky. Ve svém Starbucksu si rychle objednávám kávu. Otráveně a dost rychle hláskuju svoje jméno, není šance, že to napíšou správně. Jaké je však moje překvapení, když mi o dvě minutky později podávají červený vánoční pohárek a já na něm vidím napsané své jméno. A správně! Poprvé vůbec. Překvapeně pohlédnu na baristu. Krásný tmavovlasý modrooký kluk. Usměje se na mě:
„Hezký den a krásné svátky, Kathryn.“
Je přespříliš hezkej na to, aby byl volnej, napadne mě okamžitě. A pravděpodobně je teplej. A zcela určitě je na mě moc mladej. Proto svou odvážnou myšlenku nechat mu svoje telefonní číslo zavrhuju. Tak zoufalá snad nejsem. Poděkuju a odcházím. A zase spěchám do práce. Ani si neuvědomuju, že se po dost dlouhé době usmívám.
Potěšeně si nesu kalíšek se svým jménem po ulici, ten mě hřeje do prokřehlých rukou, a mířím do firmy. Káva je moc horká, už mám vyzkoušené, že se můžu napít až v moment, kdy dorazím do práce a usednu za svůj stůl. Dnes mi bude obzvlášť chutnat.
Před vchodem do naší kancelářské budovy si všimnu jakéhosi pytle odpadků pohozeného pod oknem. Ne, počkat, to nejsou odpadky, to je nějaký bezdomovec. Znovu se mi vybaví ten článek z novin, co jsem jen před několika minutami četla v metru. Musím chtě nechtě kolem toho houmlesáka projít, a zatímco ostatní lidé spěchající do práce se mu vyhýbají pohledem, já se neubráním. Pohlédnu na něj.
Okamžitě mi na něm přijde něco zvláštního, něco nepatřičného. Je zanedbaný, nehezky zarudlý v zarostlém obličeji, na čele krvavá skvrna. Oči má zavřené, něco si však mumlá. Ale možná se jen chvěje zimou. Teď mi to dojde. Je mladý! A hodně. Okamžitě jsem si ho představila ve své vaně, nahého, smývám ho z toho hnusu ulice a on se pod koupelovou pěnou proměňuje v atraktivního muže mých snů.
Zastavila jsem se a blíže si ho prohlížím. Leží ve špinavých dekách, na novinách a rozložených kartónových krabicích. Pod hlavou cáry nějakých hadrů. Zachvěju se chladem. Hrůza, ale život už je takovej, za chvíli na něj asi pošlou ochranku a vyženou ho odsud. Do očí mi vyhrknou slzy. Jsem před těmi Vánocemi fakt přecitlivělá. No nic, musím do práce.
Po pěti šesti krocích mě ale něco napadne.
Vyndávám z kabelky propisku a na horký červený papírový pohárek s kávou píšu pod svoje jméno jedenáct čísel. Pak se vracím k tomu špinavému klukovi, co leží na ulici, shýbám se k němu a pokládám vedle něj svoji kávu. Zalovím rukama v kapsách svého teplého kabátu a na bílé víčko pohárku s kávou pokládám i několik mincí. Co kdyby náhodou.
Pak se zvedám a konečně vcházím do budovy. A znovu se usmívám. Den, kdy si někdo rozhodně zaslouží moje telefonní číslo, může pokračovat. O minutu později jsem konečně v práci. Ještě se přesvědčím, že nemám na svém telefonu ztlumený zvuk, pak usedám za stůl a začínám pracovat.
Kdoví, nakonec možná zítra do Lymingtonu nepojedu sama.

O Janu Folném

(vlastním jménem Jan Folvarčný, nar. 1977) se narodil v Karlových Varech. Vystudoval Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. Povoláním učitel českého a ruského jazyka, aktuálně vyhořelý. Autor knihy Od sebe / k sobě (LePress 2010), „nejlepší bisexuální novely Prahy 6 o Irsku všech dob“, v níž zúročil své zkušenosti a zážitky z tříletého pobytu v Irsku. V Hostu nyní vychází jeho sbírka povídek Buzíčci. V současnosti žije a pracuje v Londýně. Více informací o autorovi lze získat na jeho www stránkách.

Foto: z archivu autora, Ritche M. Asagra

Související knihy

Folný, Jan

Host, 2013

Folný, Jan

LePress, 2010