Píši detektivky a historické romány. Můj první hrdlení zločin, který jsem vymyslela, se datuje do roku 1966. Tehdy jsem ještě neuměla psát, takže je jasné, že nemluvím o hypotetickém zločinu na papíře, ale o takovém, který jsem opravdu spáchala! Právnickou terminologií by byl klasifikován jako trestný čin únosu ve stádiu pokusu.
Před Vánocemi v roce 1966, to mně bylo necelých pět let, jsem zjistila, že v naší rodině není něco v pořádku. Všichni kamarádi v okolí i spolužáci z mateřské školky měli sourozence, někteří i několik, jen já jsem byla stále sama.
Tak jsem to probírala se stařenkou a babičkou, s nimiž jsme bydleli, a ty mně vysvětlily, že naši staví barák a že si musím na sourozence ještě počkat. Zprvu jsem nechápala, co má barák společného s bratříčkem, ale pak jsem prozřela. Naši stále pracují na tom baráku a nemají čas jít koupit miminko do nemocnice. A tak se v mé hlavě zrodil plán. Já toho bratříčka obstarám sama a dám jim ho pod stromeček!
Nevěděla jsem ale, jak se takové děťátko správně kupuje, a tak jsem to konzultovala se stařenkou. Stařenka však moderní postup asi neznala, protože mně řekla, že děti nosí čáp nebo vrána. Nechala jsem ji při tom, vždyť jsem už dlouho věděla, že doba pokročila a že teď se jezdí pro děti do hodonínské nemocnice. Bylo mně ale jasné, že tento způsob získání sourozence je pro mě nedostupný. Něco mně však říkalo, že určitě existují i jiné metody.
Štěstí se na mě usmálo asi dva dny před Štědrým dnem. Babička mě poslala koupit nějakou drobnost do nedalekého Tepu. Nákup jsem pořídila a vyšla z obchodu ven. A tehdy jsem ho uviděla! Stál tam a čekal na mě. Krásný kočárek s plačícím dítětem. Nezaváhala jsem. Odbrzdila jsem ho a vezla domů. Dítě přestalo okamžitě plakat a já jsem nabyla přesvědčení, že jsem udělala dobře.
Zastavila jsem u starého, polozbořeného domu na rohu naší ulice. Snažila jsem se dítě z kočárku vytáhnout. Plán jsem měla prostý. Vydoluju dítě z kočárku ven, přinesu ho domů a schovám ho na dvoře do šopy se dřevem. O Štědrém dnu ho pak nenápadně položím pod stromeček, že ho našim nadělil Ježíšek. To budou všichni překvapení!
Ale ejhle, přišel první zádrhel v mém skvělém plánu. Dítě vězelo v peřince a ve fusaku a ještě bylo zabalené do deky a já jsem ho z těch věcí nemohla vyprostit. Navíc začalo na plné kolo podrážděné vřískat.
Najednou vyšla z vrat paní Křížková, kterou přilákal ten dětský pláč. Překvapeně se na mě podívala: „Naďko, ty vozíš?“ Bylo jí však divné, že někdo svěří mimino sotva pětiletému dítěti.
„Nó,“ odpověděla jsem poslušně a snažila jsem se deku v kočárku zase upravit.
„A čí je to děťátko?“ zeptala se zvědavě a šla ke mně.
„Naše,“ odpověděla jsem sebejistě.
To však paní Křížkové vyrazilo dech a dívala se na mě nevěřícíma očima a spíše pro sebe pronesla: „Já jsem vůbec nevěděla, že Mařka má chovat?!“
„Né?“ zatvářila jsem se naoko překvapeně.
Ale to už paní Křížkové začalo docházet, že se děje něco nekalého. Vzala kočárek, chytila mě za ruku a vedla mě domů. Otevřela vstupní dveře a zavolala: „Tonko, pojď ven!“ Vyšly babička Tonka a stařenka Františka.
„Komu vozíš, Hedviko?“ zeptala se babička.
„Vám!“ odpověděla paní Křížková.
Ženy se na sebe nejistě podívaly, ale stařenka vzápětí pochopila, kolik uhodilo.
„Naďo, kdes ten kočárek vzala?!“
A mně nezbylo, než jim přiznat, jak se to všechno seběhlo a jaký jsem měla záměr.
To už se na rohu ulice objevila vyděšená paní Rybová, které někdo řekl, že viděl malou Naďku Sochorovou, jak veze jejich kočárek s šestitýdenní Janičkou domů. Přiběhla k nám a ulehčeně vydechla. Janičku si odvezla a já jsem se jen toužebně dívala za kočárkem, v němž odjížděl můj sen.
Pak jsem měla dlouhý pohovor s maminkou. Vysvětlila mně, že na děťátko se čeká devět měsíců, proč ho zatím nemáme, a hlavně to, co všechno se mu mohlo stát, kdyby mi můj plán vyšel.
Sourozence jsem se dočkala v novém baráku za čtyři roky. Narodila se nám holčička, ale to už jsem o ni příliš nestála. V té době jsem si víc než sourozence přála koně. O tom, jak moc jsem po koni toužila, svědčí i to, že jsem v osmi letech napsala svou úplně první povídku o malém hříběti. Koně jsem nikdy doma neměla, ale svým způsobem se mi splnil i tento sen. Provdala jsem se za veterináře a mám denně na tapetě nejen koně, ale i krávy, prasata, králíky a jinou zvířenu.
O Nadě Horákové
Pochází z Ratíškovic u Hodonína, narodila se v roce 1962. Vystudovala češtinu a dějepis na Filozofické fakultě v Brně. Pracuje jako učitelka na základní škole. Žije s rodinou ve vinařské obci Mutěnice. Píše klasické detektivky a historické romány. Spolupracovala na scénářích televizního seriálu Policie Modrava.
Její knihy mají spád a hodně překvapivých zvratů. Hrdinové v jejích detektivkách jsou obvykle spořádaní lidé, kteří se ocitnou v nečekané životní situaci. V historických románech se zaměřuje hlavně na období středověku. Na pozadí příběhů ze života šlechty a měšťanstva zpracovává konkrétní historické situace, například soudní případy.
Související knihy
Ženy na pranýřiMocní a ubozí Markrabství moravského
Horáková, Naďa
Moravská Bastei MOBA, 2013
Brněnské nevěstkyHoráková, Naďa
Moravská Bastei MOBA, 2012
Falešná kočičkaHoráková, Naďa
Moravská Bastei MOBA, 2012
Kletba markomanské královnyHoráková, Naďa
Moravská Bastei MOBA, 2011
se tu směju, jak si pětiletá cácorka opatřovala sourozence. Holt je vidět, že i malým dětem je třeba všechno pořádně vysvětlit, jen tak se předejde podobným „nápadům“.
Hlavně, že vše dobře dopadlo!