Na pultech se právě objevila kniha se slibným názvem Co živí lásku, jež byla vydána nakladatelstvím Portál. Podtitul Vztahy a spiritualita slibuje náhled na mezilidské a partnerské vztahy z poněkud duchovnější roviny, nicméně přehlédnutí, že autor Anselm Grün je benediktinským mnichem, může být pro zážitek ze čtení zcela osudové.

Hlavní premisa, z níž studie vychází, se týká prázdnosti současných vztahů, neschopnosti jejich udržování, i materializace celkového života. Kniha je rozdělena na dvě části. První polovina pojednává o dimenzích lásky, které rozděluje na čtyři typy: lásku k sobě, k věcem, k druhým osobám a samozřejmě k Bohu. Tyto typy mezi sebou uzavírají rozličné relace, přičemž žádný z nich nemůže existovat bez jistého vztahu k sobě samému.

Druhá polovina, nazvaná ‚Co lásku posiluje‘ se potom snaží definovat konkrétní návod, jak přistupovat k partnerským konfliktům a udržet vztah co nejdéle bezproblémový. Obsahuje a rozšiřuje však i myšlenky z předchozí části.

Aby nedošlo k omylu, nejsem zaměřená proti křesťanské tradici, ani mi sebemenší zmínka o Bohu nezpůsobuje husí kůži, ale v určitém množství opakování se i pro sebetolerantnějšího agnostika stane každá zmínka poněkud otravná. Již v úvodu sice autor uznává příklon spíše ke křesťanskému přístupu, ale též slibuje, že i osoba jiného vyznání si přijde na své.

Obecně však autor hovoří velice rozumně, pod některé jeho myšlenky bych se sama podepsala. Předně kritizuje přílišnou individualitu a sobeckost mnoha současníků, avšak přiznává jim též možnost vlastního prostoru pro sebe sama, který je k udržování kvalitního vztahu klíčový. Rovněž se snaží vysvětlit možnosti k nalezení sebe sama v duchovní rovině, pomocí meditací a jiných cvičení, která se však nesmějí používat jako únik, naučit se odpouštět nejen jiným, ale především sobě. Některé techniky jsou povětšinou ‚nadnáboženské‘ (výše zmíněné meditace užívají lidé po celém světě, bez ohledu na vyznání). Jiné metody se mohou zdát jako konstrukty ryze náboženského světa (požehnání, modlitba), nicméně jejich užití může sloužit jako psychologická berlička i člověku nevěřícímu.

Tato kniha však nepřináší téměř nic nového, jen epigonsky spojuje představy sociologů, psychologů i teologů ohledně partnerských vztahů, kteréžto dokládá citací především z Bible (která však není naštěstí jediným citačním zdrojem). Přesto může být zajímavé vnímat právě tyto myšlenky takříkajíc ‚černé na bílém‘. Některé v základu správné myšlenky podrývá chybná argumentace v jejich vysvětlení – například výrok, že člověk přistupuje k partnerským vztahům stejně, jako přistupuje k Bohu, není přesný, dokonce by se dal považovat za zcela nepodložený. Existuje množina lidí, jež představu o Bohu nemá žádnou a v jejich soukromém životě se to nijak neodráží. Některé názory jsou natolik redundantní, že člověk už zná výsledek řešení několika podkapitol dříve, než je vůbec začne číst (a skutečně se málokdy může zmýlit).

I přes to všechno může studie zaujmout z jiného hlediska, čteme-li ji ne jako návod, ale jako studijní materiál k postoji současné náboženské obce vůči vztahovým záležitostem.Člověk celoživotně žijící s představou zkostnatělosti katolické církve ji může hodnotit dokonce jako velmi pokrokovou, jelikož přistupuje k otázkám sexuality nejen pozitivně, ale staví se k nim i k jako něčemu prospěšnému, a dokonce ani přímo nesoudí osoby jiného vyznání (přestože je čas od času označuje za nešťastné. Například lidé přiklonivší se k buddhismu podle něj nenachází životní smysl, jelikož se odklánějí od personální představy božství.

Knihu lze doporučit každému, kdo hledá sám sebe v duchovní rovině, zatvrzelí ateisté budou spíše zklamáni.

Související knihy

Grün, Anselm

Portál, 2011