Toto je však jen jedna z mnoha vět papeže Františka, které také zaznívají v knize Maria Escobara Papež František – muž modlitby. Publikaci vydalo v letošním roce nakladatelství Mladá fronta, do češtiny ji přeložil Štěpán Zajac.

Kniha je rozdělena na tři hlavní části, každá část se člení do několika kapitol. Celý příběh pak začíná zvolením pro mnohé neznámého kardinála z Argentiny – Jorge Maria Bergoglia – novým papežem.

Kardinálové se shromáždili v Sixtinské kapli. Davy lidí na náměstí Svatého Petra očekávají kouř, jehož barva bude znamením, zda byl či nebyl nový papež zvolen. Bílý kouř vyvolává nadšení. Na balkoně se objevuje protodiakon (první jáhen) a oznamuje: Habemus papam! Máme papeže! Lid jásá a očekává příchod nové hlavy církve, papeže, který si zvolil jméno František. To na počest sv. Františka z Assisi. Sám papež vysvětluje:

„František je jméno míru. Člověk míru, to je František z Assisi. Člověk střežící stvoření a ochraňuje chudé.“

Papež František pronáší svoji první řeč a prosí lid na náměstí, aby se za něj modlil. Poté udílí své požehnání Urbi et Orbi (Městu a světu), loučí se a znovu všechny prosí o modlitbu za sebe.

Kniha dále pokračuje ohlédnutím se za dětstvím a mládím Jorge Maria Bergoglia a popisuje vliv jeho rodiny na utváření chlapcovy osobnosti. Samostatná kapitola je věnovaná cestě mladého Bergoglia ke kněžství. Okamžik, který změnil Bergogliův život, ve kterém si jasně uvědomil, že ho Bůh volá, aby se stal knězem, popisuje budoucí papež následujícími slovy:

„Ten pocit ohromení a úžasu nad setkáním, když jsem pochopil, že mne očekává. To je hluboký duchovní prožitek: úžas nad setkáním s někým, kdo tě čeká. Od té chvíle vím, že Bůh je vždycky o krok napřed.“

Dále kniha popisuje vstup jednadvacetiletého Jorgeho do semináře a těžkou nemoc, která mu zhatila jeho sen stát se misionářem v Asii. Sám Bergoglio píše o své zkušenost s nemocí a o poznání smyslu bolesti těmito slovy:

„Bolest není sama o sobě ctností, ale ctnostný může být způsob, jakým ji přijímáme. … Smysl bolesti proto člověk pochopí v celé jeho hloubce jedině skrze bolest našeho Pána…“

Na závěr životopisné části autor shrnuje Bergogliova studia a působení v Buenos Aires – Jorge Mario Bergoglio se postupně stává provinciálem jezuitského řádu, rektorem Filosofické a Teologické fakulty v San Miguelu, biskupem a arcibiskupem Buenos Aires. V roce 2001 jej papež Jan Pavel II. jmenuje kardinálem. Jak autor zmiňuje, i přese všechno si však Bergoglio stále zachovává svou skromnost a bezprostřednost. Roku 2005 se kardinál Bergoglio účastní konkláve, na kterém byl římským biskupem zvolen Benedikt XVI. Nyní v roce 2013 promlouvá k lidem na Svatopetrském náměstí a zdraví je již jako papež František.

V dalších kapitolách se pak autor v knize věnuje politickým poměrům v Argentině za doby diktatury, popisuje historii jezuitského řádu a průběh konkláve v letech 2005 a 2013.

Poslední část knihy, která nese název Pět výzev pro nového papeže Františka, autor vymezuje oblasti, kterými se zřejmě bude nynější papež během svého pontifikátu zabývat. Rozebírá též osobnost papeže, zejména jeho vztah k modlitbě. Kniha je zakončena několika větami (citáty) papeže Františka.

Tolik o struktuře knihy. Více však bych chtěla napsat o tom, jak na mě kniha působila. Již při prvním pohledu na zadní desky knihy mě zarazila věta „Byl to právě Bergoglio, kdo při papežské volbě v roce 2005 ustoupil…“ Kde se vzala tato informace? V knize jsem však odkaz na zdroj informací nikde nenalezla. A při čtení samotné knihy mi vyvstávalo otázek čím dál více.

Samotný úvod knihy se četl docela dobře, i když se zde začínají objevovat domněnky autora o budoucím působení nového papeže. Některé následující části textu však nejsou psány příliš čtivě. Musela jsem se jimi prokousávat. Velmi zajímavá a přínosná je naopak část, kde nynější papež popisuje svou nemoc a jakým způsobem našel odpověď na svou otázku po smyslu bolesti.

Kapitola, ve které se autor věnuje životu a působení Jorge Maria Bergoglia v Argentině během diktatury, je psána chaoticky. Proto jsem si mnoho doplňujících informací, nutných pro pochopení, musela dohledat. V textu se objevují nejasnosti, některé informace jsou pouze naznačeny a nevysvětleny, jiné si dokonce protiřečí. Díky neúplným a rozporuplným informacím pak dochází ke zkreslení dané situace. To se týká např. případu zatčení dvou jezuitů – Orlanda Yoria a Franciska Jalicse. Nejvíce mi vadí, že se v textu vyskytují závěry, které nejsou podepřeny prameny, ze kterých autor čerpal. (Poznámka: Celá výše zmiňovaná situace zatčení jezuitů je velmi pěkně vysvětlena např. v knize František – papež chudých, autor Andrea Tornielli, Ikar, str. 90 – 103.)

Část knihy, která se věnuje jezuitskému řádu, na mě také působila rozporuplným dojmem. Některé pasáže jsou opět příliš rozvláčné a nečtivé, naopak některé důležité informace chybějí. Díky tomu dochází k manipulaci s fakty. Mnoho věcí je zde podáváno pouze ze světského hlediska, není zde nabídnut pohled druhé strany. Autor z mého pohledu podává informace často zaujatě, používané formulace by mohly vyvolávat u čtenářů negativní postoj vůči církvi. Výrazy typu „prodloužená ruka papeže“ vyznívají hanlivě. Nevím, nakolik měl na výrazové prostředky a formulaci vět vliv překlad, či zde hrál roli ateistický pohled autora na danou věc, v každém případě je styl psaní velice rozporuplný a text není dle mého názoru psán objektivně. Některé pasáže navíc připomínají spíše historický román než seriózní životopis.

Další kapitola, ve které se vyskytují vyložené spekulace a nepodložené informace, se týká konkláve. Občas jsem nevěřila vlastním očím. Kde autor přišel k zaručeným informacím o zákulisí volby papeže? Jak zjistil, který kardinál „rozjíždí kampaň“ pro kterého kardinála? Odkud čerpal informace o konkrétních počtech hlasů, které při své volbě kandidáti na papeže v jednotlivých kolech dostali? Nejenže jsou veškeré informace z průběhu konkláve tajné a při porušení mlčenlivosti je viník automaticky exkomunikován latae sententinae = automaticky vlastním činem (viz apoštolská konstituce Jana Pavla II. Universi Dominici Gregis z roku 2005 modifikovaná apoštolským listem Benedikta XVI. Normas nonnulas z roku 2007), autor se navíc při popisu konkláve v roce 2013 opírá o pochybný zdroj informací. Tím je španělský deník Clarín, který uvádí, že uvedené informace má „z doslechu“. (Použitý výraz murmuraciones lze přeložit jako drby/pomluvy). U „údajů“ z roku 2005 není dokonce pramen informací uveden vůbec. V jiných (i českých) médiích občas podobné spekulace ohledně konkláve zaznívají, je zde vždy však uvedeno slovo „údajně“. V tomto případě však autor knihy předkládá uvedené informace jako fakta. Navíc je v knize konkláve prezentováno velmi jednostranně – jako analogie prezidentských voleb, kde hraje roli „volební program“ a zákulisní jednání. Bohužel zde není popsána samotná duchovní podstata konkláve a její vnímání věřícími, pro něž má tato událost hluboký náboženský význam.

Další věcí, která mi vadí, je ta, že v knize často chybí odkazy, odkud byly informace čerpány. Některé citace nekorespondují s předchozími tvrzeními. V textu jsou též tiskové chyby a překlepy, dokonce je zde špatně uveden věk papeže – 66 let (str. 160).

Navíc některé citace nejsou citacemi. Např. v kapitole Deset vět papeže Františka (str. 161) jsou uvedeny mimo jiné tyto Františkovy věty: „Modlitba jako by byla pro papeže směsicí odvahy, pokory a horoucí lásky k Bohu.“ a „Papež je sice Argentinec, ovšem Bůh – ten je Brazilec“. V prvním případě se jedná jen o shrnutí papežových slov z knihy O nebi a zemi (J. M. Bergoglio a A. Skorka), ve druhém pak vůbec není autorem výroku sám papež, nýbrž ho vyřkla prezidentka Brazílie, když komentovala zvolení kardinála Bergoglia papežem. (Této chyby jsem si všimla jen díky uvedenému zdroji, kde je prezidentka, jako autorka výroku, uvedena zcela správně.)

Co říci na závěr? Některé pasáže knihy jsou velmi pěkné a dokumentují hluboký vztah papeže Františka k Bohu, k modlitbě a jeho lásku k chudým. Autorem citované názory a myšlenky papeže jsou velmi zajímavé a přínosné. Avšak v kapitolách, kde se autor nedrží faktů a spekuluje, se text stává často nepřehledným a chaotickým, často s protináboženským podtextem. Domněnky a subjektivní či senzacechtivé podání událostí, které se zde mnohdy objevují, a které mohou působit zavádějícím dojmem, nejsou podle mého názoru v seriózním životopise vhodné. V mnoha případech jsou předkládané informace neucelené a nejasné, roztroušené v různých částech knihy bez návaznosti. Celkový dojem je pak zmatený a neuspořádaný. Publikace na mě působí dojmem, že se původně jednalo o rozsáhlejší dílo, ale z nutnosti vydat knihu co nejdříve po zvolení kardinála Bergoglia papežem byly některé části vynechány, jiné pak narychlo sestaveny do finální neladící podoby. Z těchto důvodů nemohu osobně knihu čtenářům doporučit.

Chcete-li se však dozvědět něco více o papeži Františkovi, o jeho názorech a myšlenkách, mohu vám doporučit publikaci, kterou jsem zde již zmiňovala a ze které sám autor čerpal. Jedná se o rozhovory papeže kardinála Jorge Bergoglia (dnešního papeže Františka) s rabínem Abrahamem Skorkou, která v České republice vyšla pod názvem O nebi a zemi.

Související knihy

Escobar, Mario

Mladá fronta, 2013