Lidmila Kábrtová (*1971) vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a později také obor marketingové komunikace na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Přispívala do různých novin a časopisů. Nyní však pracuje v oblasti public relations. Do povědomí české čtenářské obce vstoupila v letošním roce svým nepřehlédnutelným debutem Koho vypijou lišky.

My si ji dnes přestavíme v našem rozhovoru, v němž prozradí, co vlastně dělá, jak píše, a dozvíme se více o jejím prvním literárním dítěti, které právě vypustila do světa…

Co vlastně obnáší Vaše práce, která se ukrývá za dvě cizí slova „public relations“? Myslím, že každý ta slova zná, jen vlastně netuší, co vlastně znamenají…

Tento pojem zní jednoduše, ale je v něm skryto mnoho, často i velmi různorodých aktivit. Je přitom velmi obtížné ho jednoduše definovat. Já konkrétně se zaměřuji na komunikaci s novináři. Takže například připravuji tiskové podklady, starám se o přípravu tiskových konferencí, píšu pro svoje klienty texty podle jejich požadavků a vše další, co je potřeba. Musím třeba umět psát v různém stylu, pro rozdílné typy čtenářů. Těch aktivit je opravdu hodně.

Váš knižní debut Koho vypijou lišky je zvláštní tím, že jednotlivé kapitoly mají pouze padesát slov. Jak vznikl nápad napsat román touto formou?

Byl to trošku hec, výzva a taky z nouze ctnost. Denně totiž jezdím do práce a z práce vlakem a právě na tyhle cesty jsou krátké příběhy ideální, protože – pokud máte nápad – se za cestu dá napsat jeden, někdy i dva nebo tři. Za všechno ale může web Zdenka Krále Příběhy na padesát slov, který jsem před několika lety objevila. Než přišla holčička El, která je hlavní postavou knížky, tak jsem pro něj napsala spoustu jiných příběhů. I samotná El se zrodila tady, první příběhy byly z náhodně zaslechnutých motivů, rozhovorů. Čtenářům se líbily a tak jsme se se Zdenkem domluvili, že zkusím připravit volný retro seriál, který se bude vracet do sedmdesátých a osmdesátých let. Začala jsem procházet noviny, časopisy, weby věnující se té době, dívala jsem se třeba i na filmové týdeníky z té doby a vypisovala si náměty. Na Facebooku je třeba zajímavá stránka, která se jmenuje Vzpomínky na socialismus, najdete na ní leccos. Jenže jak těch témat přibývalo, tak sílilo pokušení rozvinout ten příběh do většího formátu i do času. Pak zbývalo už jen vymyslet, jak to celé propojit, aby příběh, který je vlastně velkou skládačkou, byl přehledný a čtenář se v jednotlivých rocích neztratil. A v tom pomohlo Rudé právo, které je atributem té doby. To spojení s titulky, které v knížce určují jednotlivé roky, se nabídlo tak nějak samo, automaticky.

Musím říct, že se Vám román velice povedl, protože s omezenými prostředky dokážete vyjádřit jak emoce, tak dialogy, ale i vystihnout dobu a prostředí. To některým autorům nejde ani s velkým množstvím slov. Co myslíte, neprospělo by jim také nějaké to „omezení“?

To nevím, každý má svůj styl, svoji schopnost a způsob, jak vyprávět. Já se třeba při psaní mnohokrát proklínala, co jsem si to na sebe vymyslela. S některými náměty jsem se třeba nemohla vejít do povolené „normy“a doslova se s nimi rvala. Bylo nutné vymyslet, jak krátit, co lze vyhodit, jaká slovní spojení lze stáhnout třeba do jednoho slova a nebo jak je říct jinak, jednodušeji. V každém případě to byla dobrá škola v práci s jazykem.

Bylo těžké vymyslet příběh poskládaný z malých útržků, nebo ty jednotlivé kamínky mozaiky zapadaly samy do sebe a vytvořily životní příběh malé El jen tak mimoděk?

Základní linii vyprávění jsem měla předem stanovenou, vycházela hodně z oněch dohledaných námětů. Pak jsem už jen doplňovala tak, abych dokreslila dobu i příběh. Ptala jsem se třeba i svých přátel, co se jim vybaví, když se poví tyhle roky. A tak třeba v jednom příběhu najdete malinový vitacit, v jiném céčka a v dalším Ženu za pultem jako motivy, které přišly od nich.

Když jsem knihu četla, vrtalo mi hlavou, proč se El ptá (spolu s titulem knihy): „Koho vypijou lišky?“, logičtější by bylo sežerou, i když musím říct, že vypijou je mnohoznačnější a poetičtější. Jak jste na tento obrat a tím i nezvyklý název přišla?

V nějaké spojitosti jsem ho slyšela. Myslím ale, že byl spojený s vlky… Ale taky to mohlo být nějaké úplně jiné zvíře. Právě ta mnohoznačnost mě zaujala, že vlastně není dost dobře možné si představit, co se stane… a zůstane jen pocit abstraktního strachu. Lišky mi pak přišly do českého prostředí uvěřitelnější.

Dá se najít v textu i nějaký autobiografický prvek? Jaké třeba byla Vaše dětství ve srovnání s tím, co prožívala Vaše hlavní hrdinka?

Určitě si každý z mojí generace pamatuje pracovní soboty nebo branná cvičení se zkoušením protiplynových masek – to byly atributy doby. Jinak je ale ten příběh smyšlený. Mám mladší sestru, takže tomu odpovídala spousta aktivit – jezdilo se na výlety, po návštěvách, na dovolené. Chodila jsem do kroužků, každé léto jezdila na tábor. Byl – tedy pořád je – na krásném místě v Orlických horách a dnes tam jezdí můj syn.

Máte zpětné reakce od čtenářů? Je možné se s vámi setkat třeba při autorských čteních?

První pozitivní reakcí bylo, že se knížka líbila v nakladatelství Host. Rukopis jsem totiž posílala jako tzv. nevyžádaný.
Co se týká čtenářů, tak mě moc potěšily reakce spolužáků mé dcery, kterým je mezi 17 a 18 lety, a tu dobu nikdy nepoznali. Říkali, že se jim kniha nejen líbila, ale že díky ní víc ty roky pochopili. Radost mám i z ohlasů a hodnocení čtenářů, které je na webových stránkách Databáze knih.
Co se týká autorských čtení, na konci července jsem slíbila účast na Letní literární škole ve Znojmě. A pokud by měly třeba knihovny zájem o čtení, není problém se domluvit.

Pokračujete ve psaní „padesátislovných“ příběhů? A počítáte si vůbec slova, aby jich bylo padesát a obsahovala pointu?

V „padesátkách“ pokračuji a pořád mě jejich psaní baví. Slova počítám stále. Jen málokdy se stane, že bych se trefila přesně na počet. Většinou musím krátit. Každá padesátka přitom vzniká jinak. U některé je prvotním nápadem pointa a pak jen text dopracuju. Jindy zaslechnu zajímavou, krásnou větu a přemýšlím, co by s ní šlo udělat dál. A jindy třeba vidím něco neuvěřitelného, nějaký moment, a chci ho zachytit.

Vím, že jste se jako autorka zapojila do rozhlasového projektu „Minutová hra“. Jak jste se k tomu dostala?

Opět přes „Padesátky“ a jednoho z jejich autorů – spisovatele, muzikanta a dramaturga Bedřicha Ludvíka, který mi o projektu řekl a který tam má také svoje Minutové hry. Vždycky jsem měla moc ráda mluvené slovo, tak jsem to zkusila a moje hry se líbily.

Je to velký rozdíl psát povídku a rozhlasovou hru?

V povídce můžete popsat prostředí, charakterové rysy postav, situaci, náladu okamžiku. Můžete se rozepsat, jak chcete, můžete mít postav podle libosti. V rozhlasové hře visí skoro všechno na dialozích, je potřeba, aby jejich prostřednictvím příběh odsýpal. Na to, abyste vylíčili prostředí, atmosféru, máte jen minimální prostor v podobě doprovodných zvuků, nebo zabarvení hlasů. Ale žánr rozhlasové hry se pořád učím, takže mi nepřísluší ho rozebírat.

Kde hledáte náměty pro svoji tvorbu?

Hodně čtu, poslouchám a taky se pořád dívám kolem sebe. Zapisuju si věci, které zaslechnu. Zaznamenávám si netradiční momenty. Většinou mám v kabelce spoustu papírů, na kterých jsou nejrůznější poznámky a jednou za čas si sednu a přepíšu je do počítače. A s některými z nich pak začnu dál pracovat. Ostatní jsou uložené, třeba jednou přijde taky jejich čas.

Čemu se věnujete nyní? Máte něco v šuplíku rozepsaného, co čeká, až se k tomu vrátíte?

Momentálně jsem spíš ve fázi, kdy sbírám podklady k tématu, kterému bych se ráda věnovala. Ale kdy a jak pokročím dál, to je zatím opravdu ve hvězdách.

Jak si užíváte léta a prázdnin?

Už jsme s rodinou zvládli třeba výlet na krásný zámek v Opočně. A v plánu jsou i další cesty, návštěvy muzeí a snad i pár dní někde u vody. Tak snad se léto povede.

Děkuji moc za vstřícné odpovědi na moje otázky. Potěšily mne a věřím, že zaujmou i naše, ale jak věřím teď i Vaše, čtenáře. Do dalšího psaní Vám přeji hodně inspirace a dlouhé cesty vlakem…

Foto: nakladatelství Host

Související knihy

Kábrtová, Lidmila

Host, 2013