Napsala jej nějaká vzdělaná žena, to je jediné, co se dá s určitostí říci. Na obálce je sice uvedeno jméno autorky, Jaroslava Lukavská, ale i to je pseudonym.

Žena, která pod tímto jménem vybrala a k vydání připravila určité části ze svých soukromých deníků, se narodila 14. 2. 1904. Není ovšem známo, kdy zemřela, či jak se odvíjel její osud za hranou zaznamenaných let. Knihu nazvanou V samotách duše s redakčním podtitulem Deníky z let 1925 až 1954 vydalo poprvé až v letošním roce nakladatelství Eroika. Na strojopis románu od poloviny padesátých let usedal půdní prach, než jej objevil Jindřich Šachl v pozůstalosti svých rodičů a předal k vydání.

Není divu, že o tomto písemnickém pokladu nikdo neměl ani zdání – autorka zemřela bezdětná a v době, kdy jej zkompletovala k vydání, by jej pro její zjevný odpor k tehdejšímu režimu nikdo nevydal…

Deník přetavený v román jednoho života se skládá ze čtyř částí. V první s názvem Jabloňový květ zachycuje období 1925-1926. To jí bylo jednadvacet let a díky reorganizaci státního úřadu se dostala na místo písařky centrálního úřadu ministerstva zahraničí. Do života jí znenadání vstupuje láska, které není přáno, protože její milý Viktor Dvorský je ženatý. Druhá část s názvem Rozjímání má podtitul Dopis (roky 1929-1931). Jaroslava Lukavská si v ní vylévá své srdce plné lásky, z níž se po letech rozhodla „vycouvat“, protože pochopila, že on se nikdy nevzdá svojí manželky. Na jednu stranu jej nechce ani vidět, na druhou stranu se doznává, že ho milovat nepřestala. Ve vnitřní rozervanosti své poznámky píše jako „dopis“, který má Dvorskému ukázat její lásku. Třetí oddíl se jmenuje Věže chrámu opravdovosti (1932-1933) a autorka v něm poznává novou lásku. Dalibor Hodan je pozorný a ohleduplný, má věrné oči, jenže je silně poznamenaný válkou a nevydařeným vztahem. Přesto je jejich setkávání korunováno svatbou. Část končí smrtí Viktora.

Čtvrtý, nejrozsáhlejší a podle mne i nejzajímavější oddíl s názvem Večerní zamyšlení pojednává o letech 1937-1954. Vypráví totiž o všech důležitých meznících, které tak zasáhly do našich dějin – Mnichovské dohodě, odstoupení pohraničí, protektorátním zřízení, heydrichiádě, Pražském povstání, únoru 1948. Ani osobní život autorky nemá pozitivní náboj – 7.1.1939 jí tragicky umírá manžel, jehož přecitlivělé nervy poznamenané chorobou neunesly vypětí doby.

První části jsou plné citových výlevů autorky a z dnešního pohledu nemají velkého významu, připomínají filmy pro pamětníky se špatným koncem.

Obrázková kniha mých vzpomínek je místy chmurná. To v těch místech, když si vzpomenu, že v Tobě musel zůstat pocit hořkosti vůči mně. Kdybych Tě, Viktore, dovedla zavést do všech chodeb svého srdce, porozuměl bys, že jsem Tě neoklamala, že jsem jen nevěděla jiný způsob, jak vše rozřešit, a chtěla jsem jednat správně, i když jsem to snad neuměla.

7.12.1929 (str. 42)

Poslední oddíl se však zcela vymyká. Jaroslava Lukavská v něm věrně zaznamenává nejen svoje reakce na události, ale i stav veřejného mínění, náladu ve společnosti a praktický život v těchto obtížných dobách. Zaujalo mne, jaké maličkosti jí stály za zaznamenání, a právě díky těmto drobnostem je její výpověď velice přesvědčivá. Nejde o odosobněný dokument, ale o zoufalství a beznaději skutečného života. Například – za války nebyla možnost kupovat ani boty a později už ani dřeváky, vše bylo pouze na lístky. Víte, že za Květnového povstání v Praze pršelo? Byla taková bouřka, že lidé nevěděli, zda hřmí či duní detonace výbuchů – a takových zajímavých informací autorka zachytila nepočítaně. Je z toho vidět, jak věrná byla svým zápiskům.

Když 20. ledna zrušil říšský protektor v Čechách a na Moravě generál policie Heydrich civilní výjimečný stav v Praze a v Brně, zmohli se Češi po dlouhé době na vtip a šeptali si, že náš státní prezident Hácha prosil Hitlera, aby nám stanné právo nebral, že je to jediné právo, které ještě máme.

8.2.1942 (str. 307)

Její úvahy podtrhuje veliké množství citací různých autorů, protože byla vášnivou čtenářkou a zajímavé myšlenky si nejen zapisovala, ale i pamatovala a ráda je používala, jako by se bála, že její vlastní nemohou vystihnout pravou podstatu věci.

Pokud se vám tedy podaří prokousat se prvními nepříliš čtivými částmi, budete odměněni velikým množstvím dobových informací, které v učebnicích dějepisu nenajdete. I z tohoto důvodu kniha V samotách duše stojí za přečtení.

Související knihy

Lukavská, Jaroslava

Eroika, 2013