Trpký příběh v padesáti slovech

koho_vypijou_lisky_perexukazka
Dnes by byla tím, co nazýváme žena v nejlepších letech. Neměla však na růžích ustláno. K pochopení a prožití jejího příběhu budete potřebovat více, než jen umět číst.

Budete potřebovat představivost i znalost doby a prostředí, v němž žila. Jedině tak správně uchopíte sdělení, které debutantka Lidmila Kábrtová vměstnala do svojí prvotiny s názvem Koho vypijou lišky.
Lidmila Kábrtová (*1971) vystudovala žurnalistiku a marketingovou komunikaci. Věnovala se novinařině, přispívala do novin i časopisů. V současné době pracuje v oblasti PR. Její specialitou je psaní krátkých příběhů na padesát slov a minutových rozhlasových her.

Koho vypijou lišky je ojedinělým zjevem v české literatuře. Románový příběh dívky El je totiž psán pomocí kapitol, které mají pouze padesát slov. Celá kniha tak působí spíše jako básnická sbírka – co strana, to krátký vhled do života. Zvláštním předělem jsou jednotlivé letopočty (1970-2011), k nimž autorka vybrala nadpisy z dobového tisku. A co se dá sdělit útržky jak vystřihnutými ze soukromého deníku? Kupodivu možná víc, než byste čekali.

El se narodila jako „husákovské“ dítě mamince, která se musela vdát, ač nechtěla, za člověka, kterého by si normálně nevybrala. Není divu, že toto trauma přenáší na El, která z toho nemá rozum. „Tati“ je po pěti letech ze společného soužití, nebo spíše „soubití“ vyřazen rozvodem, ale kdykoliv se opět zjeví na scéně, jde o veliký malér. El prožívá krásné chvíle s dědečkem, později při čtení knih a psaní slohů. Nepřijetí se v jejím životě kupí – ani ve škole se svojí uzavřenou povahou nezapadla. A do toho těžká doba normalizace, fronty na banány, toaletní papír, knihy, zakázaní autoři, zakázaná kultura, uniformní oblečení, omezené myšlení… Není toho málo, s čím se musí El ve svém nelehkém životě vypořádat.

V každém případě se pokus o „stručný“ román vydařil. Čtenář je nucen se více zamýšlet nad tím, co čte, domýšlet si, co bylo před a co potom. A pokud je vrstevníkem malé El jako já, pak se mu před očima objeví i obrázek jeho vlastního dětství: hry, které hrál, nedosažitelná coca-cola, džíny, bony, upjaté učitelky, devizové přísliby, májové průvody s nezbytnými mávátky, ba dokonce knihy, které tenkrát četl.

Aurora
„Děti zatleskejte,“ gratuluje jí soudružka učitelka k druhému místu ve výtvarné soutěži mateřských škol.
Červená se.
Medaile se stříbrně blyští.
„Tady máš zpátky svůj obrázek.“
Dívá se na pastelkami vyvedenou plachetnici, oči rozšířené údivem: pirátská lebka je z vlajky pryč a na boku lodi se nově skví divný nápis „AURORA“.
str.68

Lidmile Kábrtové se povedlo pomocí stručného sdělení dostat do hloubky života a vyznění těch krátkých výňatků je až burcující. Přesto, že knihu určitě přečtete velice rychle, nenechte se ochudit o celkové vyznění. Dopřejte si dostatek času na „strávení“ předloženého.

Kniha Koho vypijou lišky je určitě vhodným dárkem pro všechny plus mínus čtyřicet, protože je vrátí do vzpomínek na dobu, kdy vyrůstali…

—————————————————————————-

Pokud vás kniha zaujala, můžete si přečíst naši ukázku. A nebo zkusit knihu vyhrát v naší velké letní soutěži!

Rozhovor s autorkou vám přineseme příští týden!

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeKoho vypijou lišky

Kábrtová, Lidmila

Host, 2013

Trpký příběh v padesáti slovech - DISKUZE

Počet reakcí: 3
  1. N. B. napsal:

    V zásadě s touto recenzí nesouhlasím už od jejího počátku. Nemyslím si totiž, že se jedná o ojedinělý jev. Pokud tím autor recenze tedy nemyslí pouze formu (i když i ta je dnes velice populární – podívejme se třeba na twitter apod.), kniha rozhodně ojedinělou není. Vyčpělé téma, klišé, které bychom mohli objevit hned v několika desítkách knih, filmů a příběhů. Nejvýrazněji pak vidím spojitost s Hrdým Budžesem. Mohu uvést hned několik příkladů: El si přeje panenku Mrkačku, Helenka barevné fixy, obě je pak dostanou od svých otců a následně o ně příjdou; El si čte nápisy knih doma a moc nerozumí knize Naše dieťa, Helenka to samé prožívá na záchodech ve škole; El touží jet na spartakiádu, Helenka pak chodit do Jiskřiček… Takto by pak šlo pokračovat téměř příběh po příběhu až do poslední stránky. Z celé knihy jsem pak byla velice zklamaná. Nejvíce mne pak „dostal“ až patetický závěr o třídním srazu a konečné satisfakci, kdy tehdy neoblíbená El umlčí celý sál už pouze svým příchodem na klapajících podpatcích a úspěšnou aurou, která se kolem ní vznáší.

    Po několikerém přečtení pak mohu pouze doplnit, že to nejlepší na celé knize byl její (trochu zavádějící) název.

    • Alena Badinová Alena Badinová napsal:

      Dobrý den,
      myslím, že každý má právo na svůj pohled na věc. Ale myslím, že autorce křivdíte, když ji obviňujete z nápodoby jiných knih, popisující stejné období. Spíš jde o to, že ta doba a život v ní byl tolik uniformní, že i vzpomínky na dětství v ní máme všichni podobné. Nevím, jaké jsou ty Vaše, ale moje plně korespondují s tím, co líčí autorka. A myslím, že autorka opravdu málo slovy vyjádřila víc, než jiní v květnatých větách.
      Ale jak říkám, toto je pouze můj subjektivní pohled a ten jsem nezměnila. Vám možná pomůže, když si přečtete názory autorky v našem rozhovoru, poslechnete její minutové hry či přečtete další příběhy na padesát slov..
      Přeji příjemný den a určitě budeme rádi, když se s námi podělíte o své další čtenářské dojmy i u jiných knih.

  2. Tereza Zítková Tereza Zítková napsal:

    Moc dobře napsaná recenze. Láká mě, abych si knihu přečetla…

Napsat komentář