Ze všech emocí, které si v Africe pamatuji nejméně, vyčnívá smích. Během mnoha let strávených v Africe jsem se zhluboka zasmála jen několikrát, protože většinu času je člověk opatrný, ostražitý, úzkostlivý, či se rovnou bojí. Byla jsem taky několikrát hysterická či cynická, ale že bych se smála na potkání, tak to tedy ne.

Zato Afričané se smějí pořád. V prvé řadě Evropanům, za to, že neumějí zvládat své emoce. Pak se Afričané smějí, když jsou nejistí nebo se bojí. Jednou jsem málem přejela ženu, která přes otep dříví neviděla na silnici. Poté, co jsem ji minula o milimetry, žena pak na pokraji silnice shodila otep a začala se nekontrolovatelně řehtat.

Mají Afričané vtipy, podobně jako Evropané? Mají i nemají. V prvé řadě existují ty, které si o nich vymysleli sami Evropané. Například: „Jaký je rozdíl mezi turistou a rasistou? Odpověď: 14 dní“. A pak jsou ty, které vymýšlejí již zmínění rasisté a které tady snad ani nebudu uvádět, protože překračují meze politické korektnosti, ale s velkou omluvou Afričanům jeden z nich uvedu, aby si čtenář udělal kompletní obrázek: „Proč černoši nenávidí albíny? Protože vidí, jak by byli škaredí, kdyby byli bílí…“. Pardon.

Afričané se těmto vtipům pochopitelně nesmějí, a to nejen kvůli tomu, že jsou rasistické, ale i proto, že jim nerozumí. Obyvatelé Afriky totiž nemají smysl pro abstraktno a tudíž ani pro metaforu. Podle nich buď něco je, anebo není, buď si na to mohou sáhnout, nebo to prostě neexistuje. Proto jim vtipy založené na absurditě či na překvapivé pointě vůbec nepřipadají vtipné.

Na druhou stranu jsem zmínila, že se rádi smějí, a mají i tedy své vlastní vtipy. Současně oplývají dostatkem času a milují příběhy, takže africký vtip může trvat dvacet minut, někdy i hodinu nebo dvě. Od první do poslední minuty si ale vtip užívají, protože jak je jim řečeno, že jde o vtip, tak již od prvních slov propukají v hurónský smích. Vtip se mezitím epicky vine, nevyhýbá se exkurzům do historie daného kmene či odkazům k moudrosti dávných náčelníků, aby se vrátil zpět k hlavní linii. Nabídnu jeden takový vtip, a nebudu čtenáře trápit, vybrala jsem ten nejvtipnější a nejkratší. Slyšela jsem ho jeden večer v masajské vesnici. Seděli jsme v zakouřené chýši, s hlavou skloněnou, aby byla pod úrovní kouře, a popíjeli lahodný zkvašený nápoj zvaný muratina vyrobený z plodů kigélie. Do nápoje se přidává med, a tak muratina hladce klouže do hrdla, takže se člověk může rychle opít. Věřím ale, že vtip budu schopna interpretovat přesně.

Jednomu masajskému bojovníkovi vrtalo hlavou pradávné tabu, že lidé nesmí zabíjet mouchy. Zašel proto za náčelníkem a říká mu: „Náčelníku, žijeme obklopeni dobytkem, a tak se kolem nás vyskytují ve dne v noci tisíce much, které nás neustále obtěžují. Dovol mi, prosím, zabít, alespoň jednu.“
Náčelník zapřemýšlel: „Dobře, zabij si jednu mouchu. Máš pravdu, much je kolem nás velice mnoho a pro jednu snad neubude“.
Masajský bojovník poděkoval náčelníkovi za svolení, ale nezabil mouchu hned, čekal na vhodnou příležitost. Jednou se sešla rada starších, která rokovala u ohně. Vtom přiletěla moucha, a usedla doprostřed náčelníkova čela. Masajský bojovník okamžitě přiskočil, máchl sekerou a mouchu zabil… A při té příležitosti i náčelníka. Stařešinové ještě během rokování zvolili masajského bojovníka novým náčelníkem. A proč? Protože ostatním ukázal, že tabu se nesmí porušovat.

Při posledních větách Masajové hýkali hlubokým hrdelním smíchem a plácali se do kolen. Moje reakce byla mírnější: „Jistě, ehm, poučné, ehm, zajímavé…“ Každopádně jsem s nimi nebyla na stejné lodi.

Ale jeden druh smíchu bych chtěla využívat častěji. Je to ten druh smíchu, kdy se člověk dokáže přenést přes všechny ty nebezpečné situace, které mu přinesly pocit ohrožení, či přes únavné a konfliktní chvilky, které naopak vyústily v hysterii. Člověk by měl pak tyto situace s odstupem zpracovat, vstřebat, přiřadit je k jádru svého všeobecného poznání světa, a pak se jim s nadhledem zasmát, to vše s nadějí, že tyto africké prožitky jednou vykrystalizují v jistou moudrost. A pak teprve může říci, že skutečně v Africe byl a že se tam s chutí zasmál.

O autorce:

Autogramiáda (foto: Tomáš Hájek)

Zuzana Beranová již více než jedenáct let žije v Africe, kde pracuje jako diplomatka. Své africké zkušenosti zúročila již ve dvou knihách. Napsala životopis Joy Adamsonové, který v roce 2006 vyšel pod názvem Setkání se smrtí a v němž poprvé podrobně rozebírá nešťastné dětství Joy Adamsonové strávené na Opavsku i to, jak tato etapa ovlivnila její pozdější úspěšnou kariéru i pohnutý osobní život.  Životopis byl v roce 2009 vydán v angličtině pod názvem „Long Safari from Opava to Kenya“. V květnu tohoto roku vyšla Zuzaně Beranové další knížka, kterou vydalo nakladatelství Jota a která se jmenuje Všechny vůně Afriky.

Související knihy

Beranová, Zuzana

Jota, 2013