Kdy a kam jste vycestoval poprvé?

Poprvé jsem vycestoval ve dvaceti do Spojených států amerických. Tehdy to však nebylo klasické cestování s báglem na zádech a s nataženým palcem. To přišlo až o pár let později. Projel jsem tenkrát stopem část Evropy a vrátil se po čtvrt roce s marockým razítkem v pase.

Kolik zemí jste už navštívil?

Pár desítek to bude, ale kolik přesně, to vám neřeknu. Jednak se ty státy často rozdělují a občas slučují, ale hlavně by to bylo jen číslo. V některých zemích jsem strávil třeba rok, jinými jsem jen rychle projel. Nevím, zda se to dá takto sčítat. Žádné fajfky si na mapě světa nedělám.

Jakou zemi, ve které jste doposud nebyl, byste rád navštívil?

Tak to by byl dlouhý seznam.

Vídáte se s některými lidmi, které jste v průběhu „života na cestách“ potkal a spřátelil se s nimi? Píšete si?

Zůstávám v kontaktu s mnoha lidmi. I když ten kontakt se v průběhu času stává hodně sporadický. Některé lidi, se kterými jsem se potkal, jsem však během cest navštívil i vícekrát. Do Štěpánkovic pak zavítal pro změnu Američan, Japonec, dva Australané, dva Korejci a několik přátel z Evropy. Do Prahy jsem přijel dělat průvodce jednomu známému z Indie a o prázdninách se chystá dorazit další Korejec.

Dokážete si představit, že byste se někdy vydal do zahraničí s cestovní kanceláří?

Dokázal bych si to představit asi spíš s nějakou malou skupinkou lidí do náročnějších destinací. Nevidím ovšem potřebu. Být však účastníkem nějakého poznávacího zájezdu po památkách a městech za hranicemi země, je za hranicí mé představivosti.

Plánujete napsat i další knihy? O čem by byly?

Nic takového neplánuji. Co jsem chtěl dát do knih, to tam je. Příběh je dopsán do konce. Teď zbývá poslední etapa – dostat knihy mezi čtenáře. Pak otočím list téhle kapitoly.

A čím začne nová kapitola?

To je otázka i pro mne. Nechám se překvapit.

Proč jste se rozhodl cestovat? Vedl Vás k tomu někdo? Co bylo spouštěčem?

Už v raném mládí ve mně některé země probouzely zvědavost a daleké končiny doslova rozvibrovaly exotickou představivost. Měl jsem však za to, že cestovat po světě je jen výsada milionářů. Popřípadě, že si musí člověk zajistit bohaté sponzory a mediálně se prezentovat. Dostal jsem se ovšem ke knihám cestovatelů, kteří svými příběhy ukázali, že to jde i bez pozlacených kreditních karet a posvěcení sponzorů. Stačí jen chtít a udělat ten nejtěžší krok – rozhodnout se. A tak jsem se jednoho dne rozhodl, že se na nějaký čas vzdám svého domova, abych viděl, jak žijí lidé jinde. Abych si i já prožil svůj příběh a prošel svou cestu.

Jak se má Naoko? Udržujete spolu kontakt? Co pro vás ve vašem životě znamená nyní?

Nemá se špatně. Na pár let se pak přesunula do Austrálie. Teď žije doma v Japonsku. Jsme v kontaktu. Píšeme si a občas si pošleme nějakou milou pozornost k narozeninám či k Vánocům. Pořád je to blízká osoba…

Kam směřují vaše další kroky? Máte už něco v plánu?

Teď se věnuji knihám a cestuji hlavně po festivalech, klubech, knihovnách a různých spolcích, kde pomítám a přednáším, a hlavně prezentuji svou knihu. Plán je dostat veškerý náklad mezi čtenáře. První kniha už je rozebraná a druhá se (věřím) také dočká. A co bude pak, to se uvidí.

Mohou někde lidé vidět vaše fotografie z cest (kromě vašich knih)?

Měl jsem pár výstav fotografií tady v opavském regionu. Občas se ozve nějaká knihovna se zájmem o vystavení fotek. Jinak paspartované fotografie zdobí třeba mou pracovnu.

Co říká na vaše dlouholeté cestování rodina? Nechyběl jste jim? Nevymlouvala vám cestování?

Po několika letech si zvykli. Byli jsme v pravidelném kontaktu, volal jsem domů každé Vánoce… Myslím, že by byli asi raději, kdybych se vydal trochu jinou cestou.

Co rodina chtěla, abyste dělal místo cestování?

Nevím. Asi něco jiného.

Kdybyste necestoval, jaké jiné zaměstnání by Vás vnitřně uspokojovalo?

Ale já nemám cestování jako zaměstnání. Je to jen etapa. A ta mne vnitřně uspokojuje. Či přesněji uspokojovala, protože už jsem nějaký ten rok zpět doma a nejdál jsem od té doby byl na Slovensku. Teď jsem spíš knižním prodejcem a distributorem. Jsem na volné noze.

Co se týče zaměstnání, myslím, že mne dokáže uspokojovat široká škála zaměstnání. A je mi jedno, jestli si mám po práci vyplachovat hlavu nebo umývat ruce. Ideální by byla asi kombinace obojího. Nic není definitivní a napořád.

Jak Vás cestování ovlivnilo? Díváte se teď na svět „jinýma“ očima?

Strávil jsem sedm let jen s tím, co se vejde do batohu. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde večer složím hlavu. Takovým způsobem strávený kus života člověka určitě ovlivní a posune kousek jinam.

Na kterou ze všech procestovaných zemí vzpomínáte nejraději? Proč?

Nejsou to ani tak samotné geografické lokace a přírodní či historické památky, které by se vrývaly do vzpomínek. Většinou jsou vzpomínky ovlivněné událostmi a lidmi, které jsme na daném místě potkali. A všude člověk potká zajímavé lidi, díky kterým si uchová vzpomínky, ke kterým se rád vrací. Úplně jiným způsobem pak na člověka působí místa, kde se právě vůbec s nikým nesetkal. Liduprázdná pobřeží, pouště, pralesy, hory, nekonečné stepi, divočina, …, toto vše také hodně ovlivní vnímání daného místa.

Asi se nedá vypíchnout jedna „nej“ země… No, ale nakonec asi přece jen mohu jednu zemi označit – Austrálii. Je to země, kde jsem strávil podstatnou část putování a významnou část mého života. Dokonce jsme s Naoko jednu dobu vážně uvažovali, že bychom se tam usadili. Ano, Austrálie se dostala pod kůži určitě nejvíc. Není to jen země mých vzpomínek. Pokud bych v budoucnu měl znovu žít někde mimo Českou republiku, nebránil bych se myšlence, aby Austrálie byla znovu mým přechodným domovem. A kdyby ne, nikdy nezapomenu na nádherné noci v obklopení ztichlé přírody, praskání ohně a kouř s vůní eukalyptu. Daleko od civilizace a tak blízko ke hvězdám nad hlavou.

Romanovi Vehovskému přeji, aby novou kapitolu svého života prožil s takovou houževnatostí a touhou po poznání, s jakou prožil i předchozích pár let…

Související knihy

Vehovský, Roman

Roman Vehovský, 2012