Moje cesta za Svobodou – ukázka z autobiografie Nelsona Mandely

mandela
Strhující autobiografii prvního černošského prezidenta Jihoafrické republiky, bojovníka proti rasové segregaci a držitele Nobelovy ceny míru Nelsona Mandely, lze současně číst jako poutavé dějiny jihoafrického osvobozeneckého hnutí i celé moderní Jižní Afriky.
Dovolte, abychom vám ji představili malou ukázkou…


Schůze skončila o půlnoci. Byl jsem vyčerpaný a víc než kampaň jsem myslel na teplé jídlo a spánek. V tom okamžiku přistoupil ke mně a Yusufovi policista. Bylo přitom zřejmé, že neprotestujeme, ale vracíme se domů.
„Kdepak, Mandelo,“ zavolal policista. „Nám neutečeš.“ Pendrekem ukázal k opodál zaparkovanému antonu a přikázal nám: „Nastupte.“ Nesmírně rád bych mu vysvětlil, že mám na starosti každodenní průběh kampaně a že se do ní mám přímo zapojit až mnohem později, ale to by samozřejmě vyznělo absurdně. Díval jsem, jak zatýká Yusufa, který se nad ironií té situace rozesmál. Sledovat, jak se přítel usmívá, zatímco ho odvádí policie, bylo velice půvabné.
O chvíli později jsme už s Yusufem seděli mezi víc než padesáti dobrovolníky vedenými Flagem Boshielem, které policie přepravovala v nákladních vozech na stanici z červených cihel známou jako Marshall Square. Jako vůdčí představitelé Akčního výboru jsme měli strach, že se ostatní budou podivovat naší nepřítomností. Také jsem si dělal starosti, kdo teď bude řídit kampaň. Nálada mezi zadrženými však byla výborná. Už po cestě do vězení se antony kolébaly za zpěvu našich zvučných hlasů. Zpívali jsme neodolatelně krásnou africkou národní hymnu „Nkosi Sikelel‘ iAfrika“ („Bůh žehnej Africe“).
Tu první noc na dvoře vrazil bílý dozorce do jednoho z nás tak surově, že ten člověk spadl z několika schodů a zlomil si kotník. Protestoval jsem proti takovému jednání, ale dozorce mi odpověděl tím, že mě nakopl do holeně. Žádali jsme, aby bylo zraněnému muži poskytnuto lékařské ošetření a uspořádali jsme proto malou, leč hlasitou demonstraci. Policisté nám stroze sdělili, že bude-li zraněný chtít, může následující den požádat o lékaře. Celou noc pak muž naříkal bolestí.

…….

Během psaní jsem znovu prožíval své minulé zážitky. Za těch nocí tichého psaní jsem znovu vnímal obrazy a zvuky svého mládí v Qunu a Mqhekezweni; vzrušení a strach z příchodu do Johannesburgu; bouře v Lize mladých; nekonečně se vlekoucí Proces s velezrádci; drama rivonijského procesu. Bylo to jako bdělý sen a já jsem se jej snažil přenést na papír tak prostě a pravdivě, jak jsem dovedl.
Mac důmyslně ukryl přepsanou verzi rukopisu do vazby několika zápisníků, které používal při studiu. Takto se mu podařilo skrýt celý text před dozorci a v roce 1976, kdy byl propuštěn, jej propašovat na svobodu. Dohodli jsme se, že nám dá tajně vědět, jakmile bude rukopis bezpečně mimo území Jižní Afriky; teprve pak jsme měli zničit originál. Mezitím jsme si museli nějak poradit s pětisetstránkovým rukopisem. Udělali jsme jedinou věc, která se nám podle našeho názoru nabízela: zakopali jsme text na zahradě ve vězeňském dvoře. Dohled ve dvoře byl v té době ledabylý a sporadický. Dozorci většinou seděli a klábosili v kanceláři na severním konci, odkud nebylo vidět na jižní konec, kde byla vedle samotek malá zahrada. Během ranních procházek jsem toto místo nenápadně prozkoumal a rozhodl jsem se, že rukopis ukryji právě tam.
Abychom nemuseli kopat velkou díru, domluvili jsme se, že rukopis ukryjeme na třech různých místech. Rozdělili jsme jej na dvě menší a jednu větší část, všechny jsme je zabalili do igelitu a vložili je do prázdných krabic od kakaa. Akci bylo třeba provést rychle, takže jsem požádal Jeffa Masemolu, aby vyrobil nějaké nástroje na kopání. Za několik dní jsem obdržel několik ostrých železných kolíků.
Jednou ráno jsme se Kathy, Walter, Eddie Daniels a já po snídani nenápadně přesunuli do zahrady na jižním konci dvora, kde jsme předstírali, že debatujeme o nějakém politickém tématu. Všichni jsme měli pod košilí část rukopisu. Na mé znamení jsme se sklonili a začali kopat. Já jsem kopal uprostřed, poblíž víka průlezového otvoru, který vedl k odpadní trubce. Když jsem se k ní dostal, vyhloubil jsem pod ní malý prostor a do něj jsem zastrčil největší ze tří krabic. Ostatní vyhrabali dvě mělčí díry pro své krabice.
Skončili jsme právě v čas, abychom se stačili seřadit k pochodu do lomu. Cestou jsem cítil úlevu, že je rukopis v bezpečném úkrytu. Pak jsem na něj už nemyslel.

O několik týdnů později jsem hned po budíčku zaslechl ze dvora zvuk, který mě znepokojil: byly to nárazy krumpáčů a lopat o zem. Když nás pustili z cel, abychom se šli umýt, došel jsem na konec chodby a podařilo se mi vyhlédnout dveřmi a za roh. A tam, na jižním konci dvora jsem uviděl pracovní četu z všeobecné sekce. K mému zděšení kopali tito muži na místě, kde byl schovaný můj rukopis.
Vedení věznice se rozhodlo postavit před samotkami zeď, neboť se přišlo na to, že vězni v izolaci se mohou dorozumívat s vězni na dvoře. Pracovní četa hloubila mělký výkop pro betonové základy zdi.
V umývárně se mi podařilo sdělit Walterovi a Kathymu, že se venku kope. Kathy soudil, že hlavní část rukopisu, jež je ukrytá pod rourou, bude pravděpodobně mimo nebezpečí, to však hrozí oběma ostatním částem. Když na dvůr dorazily hrnce s kukuřičnou kaší, dozorci, kteří dohlíželi na pracovní četu, přikázali kopáčům opustit dvůr. Snažili se jim tak zabránit v jakémkoli bratříčkování s politickými vězni.
S miskami kukuřičné kaše v rukou jsme s Walterem a Kathym poodešli na jižní konec dvora, jako bychom spolu chtěli něco soukromě probrat. Začátek výkopu byl už nebezpečně blízko dvěma malým krabicím. V tu chvíli se k nám připojil Eddie Daniels, který okamžitě poznal, co se děje.
Dala se udělat jediná věc: všichni čtyři jsme co nejnenápadněji začali kopat na místě, kde byly ukryty dvě menší části rukopisu. Docela rychle se nám je podařilo vykopat a zase jsme místo zasypali hlínou. Zachránit hlavní část rukopisu pod rourou by vyžadovalo více času, ale my jsme se s jistotou domnívali, že jej nenajdou, protože nebudou při stavbě zdi muset uvolňovat trubku.
Ukryli jsme rukopisy pod košilemi a vrátili jsme se zpátky k celám. Eddie ten den nešel do lomu, takže jsme mu krabice dali a požádali jsme ho, aby je co nejdřív zničil. Svolil i přesto, že to pro něj znamenalo velké osobní riziko. S vědomím, že jsme zachránili dvě menší krabice před prozrazením, se mi hned lépe dýchalo. Na zbývající část rukopisu jsem se ten den snažil při práci nemyslet.

Když jsme se odpoledne vrátili z lomu, nešel jsem se jako obvykle nejdřív umýt, ale spěchal jsem na vzdálený konec dvora. Snažil jsem se vypadat pokud možno bezstarostně, ale to, co jsem uviděl, mě vyděsilo. Vězňové vyhloubili výkop, který se táhl rovnoběžně se zdí izolační sekce, a trubku úplně odstranili. Při tom museli objevit rukopis.
Musel jsem sebou trhnout nebo reagovat nějakým nápadným způsobem. Aniž jsem si to uvědomil, sledovalo mě v tu chvíli několik dozorců, kteří později tvrdili, že má reakce potvrzuje, že jsem o rukopisu věděl. Vrátil jsem se do chodby, abych se umyl, a řekl jsem Walterovi a Kathymu, že mám podezření, že byl rukopis objeven. Eddie se mezitím úspěšně zbavil dvou ostatních částí.
Druhý den brzy ráno mě zavolali do kanceláře velícího důstojníka. Vedle něho stál vysoký úředník vězeňské služby, který právě dorazil z Pretorie. Bez jakéhokoli pozdravu mi velitel oznámil: „Mandelo, našli jsme váš rukopis.“
Neodpověděl jsem. Velící důstojník sáhl za stůl a vytáhl svazek papírů.
„To je váš rukopis, že ano?“ otázal se. Ani tentokrát jsem neodpověděl. „Mandelo,“ řekl podrážděně velitel. „My víme, že je to vaše práce.“
„No, ale to musíte nějak dokázat,“ řekl jsem, ale oni se mi vysmáli s tím, že vědí, že poznámky na okraji pocházejí od Waltera Sisulua a Ahmeda Kathrady. Znovu jsem řekl, že musejí předložit nějaký důkaz, chtějí-li nás potrestat.
„Nepotřebujeme důkaz,“ odpověděl velitel. „My máme důkaz.“

Jedná se o ukázku z autobiografie Nelsona Mandely – Dlouhá cesta za svobodou.

Doporučení:
Share

Napsat komentář