Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho neznáte… a jak ho ani netoužíte poznat.

Knihu Sonáta pro Azazela vydává nakladatelství Epocha

Ukázka 1

Mezi pozůstatky z ústavního vánočního večírku našla Marta dvě nepoužité svíčky. Jednu si vzal Felix a druhou Rasťo. Vyzbrojení rudými voskovicemi pomalovanými magickými symboly prastarých pohanských svátků – zvonečkem a sněhulákem – vyrazili do tmy.
Nejdříve nahoru po schodech, pak doprava, chodbou vedoucí k traktu, který zčásti okupovali ekologové.
Klaudie s Ozem je následovali v těsném závěsu.
Všude bylo pusto. A ticho. Pokud tedy nepočítali všelijaká kradmá vrznutí, šoupání a jiné zvuky neznámého původu, které mohly a nemusely souviset s neustále běsnící vánicí.
Čtveřici dobrovolníků chvíli trvalo, než našla místo, kde se odehrálo hraběnčino setkání s duchem. A to navzdory tomu, že instrukce doktora Morávka byly poměrně přesné. Budova ústavu se ve tmě prostě změnila v menší labyrint.
„Podívejte, něco je támhle, na zemi,“ ukázal Rasťo, který se tady – jako jediný domácí – orientoval o maličko lépe než ostatní.
Uprostřed chodby ležela černá kabelka. Zamrkala na ně naleštěnou zlatou sponou.
Felix k ní popoběhl, zvedl ji, letmo si ji prohlédl a pak ji podal Klaudii.
„Hraběnčina plná polní. Pohlídej…te to, prosím.“
Společně s Rastěm zvedli svíčky a osvětlili jimi prostor před sebou.
Všechny dveře dále v chodbě byly zavřené. Jen jedny zely dokořán. Téměř určitě ty, ze kterých vyšel hraběnčin přízrak.
Čtveřice opatrně přešla blíž a přečetla si nápis na tabulce. Nebo ho spíše pár vteřin luštila: Archeozoologická laboratoř.
Uvnitř byla tma jako v pytli. Museli překročit práh, aby z ní mihotavé světlo svíček vytáhlo aspoň pár obrysů.
Všem se na vteřinu zatajil dech.
Na stěnách visely rohaté lebky. Pod okny stály ztuhlé zvířecí kostry. Ze všech stran trčely ostré hroty obrovitých zubů a klů. A všude – po stolech, po policích, dokonce i po zemi – se válely kosti.
Samozřejmě to byla jen obyčejná sbírka exponátů. Ale i tak to působilo strašidelně.
Felix jako první našel odvahu jít dál. Světlo jeho svíčky zahnalo stíny o další metr a dopadlo na zkroucenou lidskou postavu sedící na židli uprostřed místnosti.
„Hej, hm… Člověče,“ mírně se mu zatřásl hlas, „jste v pořádku?“
Člověk neodpověděl.
Rasťo přešel k Felixovi a…
„Kurník!“
…o něco zakopl.
Otočil se a svíčkou si posvítil pod nohy.
Na zemi ležela hlava.
Lidská.
A vyvrácenými bělmy mu hleděla přímo do očí.
Rasťo vykřikl, svíčka mu vypadla z ruky a zhasla.
Bezhlavě se rozběhl zpátky ke dveřím. V půli cesty se srazil s Ozem. Ten se polekal taky a oba se chvíli dezorientovaně motali na místě, dokud nevyrazili svíčku z ruky i Felixovi.
Nastala úplná tma.
Dvojnásobně vyděšení muži znovu vykřikli a skočili společně do dveří.
Rasťo trefil, Oz ne. Hlava mu zaduněla o zárubeň a tělo se bezvládně sesypalo na podlahu.
Potom byl slyšet už jen dusot Rasťových podrážek. Po něm pád na kolena. Cinknutí kovového řemínku hodinek o radiátor na chodbě. A nakonec hlasité dávení.

Ukázka 2

„Kde jsou všichni?“ zarazil se Felix, když překročil práh ředitelny.
V místnosti seděli jen dva lidé. Nad notebookem skloněný Rasťo a v modlitební knížce znuděně listující jezuitský kněz.
„Rozutekli se,“ zašeptal Rasťo. „Vy jste nic neslyšeli?“
„Slyšeli. Zvedl jsem telefon na opačném konci chodby.“
To nemyslím,“ zavrtěl hlavou a trochu ji stáhl mezi ramena. „Myslím tamto,“ nenápadně bodl prstem směrem k oknu. „He-li-kop-té-ry.“
Felix se zamračil, obešel stůl a upřel pohled k obloze.
„Nic nevidím.“
„Nechoďte tak blízko! Jsou černé. Ale jsou tam. Poslouchejte.“
Felix nastražil uši. A konečně mu došlo, o co tady jde.
Sakra, už i Rasťo?
Ohlédl se po Klaudii, co ona na mladíkovy sluchové halucinace, a zrovna ji přistihl při tom, jak prohledává šuplíky.
„Co to děláš?“
„Nic.“
Klaudie svižně zaklapla ředitelovu barovou skříňku, s hranou lhostejností se opřela o poličku vedle a věnovala mu nevinný úsměv.
Někomu tu zjevně docházejí zásoby alkoholu. Otázkou je, proč tak rychle.
Znovu se otočil k Rasťovi. Mladík se zase věnoval notebooku.
Felix se sklonil, zvedl ze země sluchátko telefonu, ze kterého pořád zněla strašidelná kvílivá melodie, umlčel ho zavěšením do vidlice – přesněji pokusil se ho umlčet, protože telefon se okamžitě vrátil k otravnému zvonění – a posunul se tak, aby mladíkovi lépe viděl přes rameno.
Rasťo zrovna procházel ředitelovu korespondenci a mazal mu z disku všechnu poštu, která se týkala jeho osoby.
Hm. Tohle opravdu nebude jen nějaká střelená davová psychóza.
Zhoubný vliv melodie – který Felix vnímal nanejvýš jako nepříjemné mrazení za límcem a nutkavé škubání v bocích – musel mít jednoznačně magický základ.
Felix sáhl do kapsy, vytáhl slánku, nasypal si do úst dvě dávky soli a rozhodl se okamžitě si ověřit svou teorii v praxi. Postavil se přímo za Rasťa, pevně popadl jeho hlavu do rukou, otočil ji nejdříve na jednu a pak na druhou stranu a bez okolků mu naplival do obou uší.
„Au! Zbláznil jste se?!“ odtrhl se od něj mladík.
Felix ho nechal, ať chvíli podrážděně vrtí hlavou a zkouší ze sluchovodů vytřást směs slin a soli.
„Ještě pořád je slyšíš?“ zeptal se ho, když k němu Rasťo zvedl hněvem planoucí pohled.
Mladík se váhavě rozhlédl kolem.
Nemusel odpovídat. Z jeho výrazu bylo zjevné, že helikoptéry jsou pryč.
„Kde je ústředna?“
„Ústředna?“
„Přístroj, přes který jdou všechny telefonní hovory v budově.“
Rasťo pochopil. „Dole. V suterénu. Hned vedle serveru.“
„Pojďme,“ popadl ho Felix za rameno. Otočil se ke dveřím a druhou rukou před sebe postrčil Klaudii.
Těsně před prahem se zastavil.
„Vy,“ zavolal na kněze.
Jezuita pomalu zvedl hlavu. Ve tváři měl pobavený výraz, jako by v modlitební knížce narazil na něco úžasně zábavného.
„Ano?“
Felix mu už už chtěl něco říct, ale vzápětí se zarazil. „Vlastně nic.“
Vyvedl Klaudii s Rastěm před ředitelnu.
„Počkejte tady. Hned jsem zpátky,“ přikázal jim a otočil se na patě. „A hlídejte dveře,“ dodal těsně předtím, než je za sebou zabouchl.
Věděl, že je nejvyšší čas jednat. Chtěl zjistit co nejvíc dřív, než to nakažlivé šílenství posedne i jeho.

Související knihy

Fabian, Dušan D.

Epocha, 2013