Většina psychologických příruček o manželství se zaměřuje na analýzu vztahových problémů a krizové poradenství. Nejnovější kniha poradenského psychologa Tomáše Nováka není primárně zaměřena na nedostatky partnerského života, ale naopak radí, jak jednat „správně“ a být v manželství spokojený. Text je inspirován pozitivní psychologií, která si všímá optimálních kvalit života, jako je optimismus, nezdolnost, pokora, smysl pro humor, vděčnost, naděje a zdraví. Pozitivní psychologie hodlá být jakousi protiváhou přístupu zaměřeného především na špatné, patologické a beznadějné, a to jak v konkrétní osobnosti, tak v jejím okolí.

Knihu Pozitivně na manželství vydalo nakladatelství Grada

JAK PŘILÁKAT „MUŠKU ZLATOU“?

Naše spokojenost sama se sebou je dána pozitivním fyzickým i psychickým stavem. Takovým, v němž máme možnost úspěšně uspokojit své potřeby. Eventuálně bez problémů rezignovat na uspokojení potřeb námi k neuspokojení vybraných a svobodně zvolených. Podstatnou součástí je pocit přiměřené seberealizace a sebevědomí. Jde o důsledek kognitivní zkušenosti. Vyplývá ze srovnání aktuálně prožívaného stavu s tím, oč usilujeme a co si jednoznačně přejeme. Jde tedy o satisfi kaci na úrovni prezentované transakční analýzou, jako je sdělení „já jsem O. K. – ty jsi O. K.“.

Poněkud odlišný přístup ke spokojenosti sama se sebou klade důraz jak na životní události, tak na osobnostní rysy jedince. Typickou známkou spokojenosti je kombinace spíše pozitivních životních událostí a „šťastných“, tj. problémy spíše nevyvolávajících osobnostních rysů. Mezi ně lze řadit především extraverzi a osobnostní stabilitu. Výzkumy salutogeneze navíc zdůrazňují rys nezdolnosti.

Problém zřejmě nejlépe vystihují teorie zaměřené na několik vzájemně se ovlivňujících dimenzí. Propojují se a vzájemně ovlivňují kladné emoce, spokojenost v důležitých oblastech života s důrazem na sociální vztahy, přičemž sem patří i  ekonomické zabezpečení. Přístup shrnují do svého modelu šesti dimenzí C. Ryff ová a  S. Keyesová. Spokojenost se sebou samým podle nich vyžaduje:

1. akceptaci svého životního příběhu v současnosti i v minulosti;

2. kladné vztahy k blízkým lidem, zájem o jejich spokojenost a schopnost empatie;

3. nezávislost, schopnost zachovat si vlastní úsudek a být sám sobě soudcem;

4. zvládat požadavky prostředí, včetně tzv. výzev, tj. šancí dosáhnout životních cílů;

5. přesvědčení o tom, že život má smysl;

6. zážitek „otevřenosti novým podnětům“ ve smyslu osobnostního rozvoje jako opaku rezignace a stagnace.

Vše, co je uvedeno výše, bývá velmi subjektivní. Jinými slovy nezáleží ani tak na tom, co objektivně je, ale jak to vnímáme. Dva lidé za teoreticky stejných podmínek mohou realitu a s ní související míru vlastního uspokojení vnímat velmi odlišně. V tomto směru je významný přístup amerického psychologa působícího na chicagské univerzitě Mihalyho Csikszentmihalyiho.

Ten vytvořil model autotelické osobnosti, tj. osobnosti s „talentem pro štěstí a spokojenost“. Základem onoho talentu je schopnost mít ze svého života dobrý pocit ne „přes omezení“, ale „s přijetím omezení“, které máme. V této souvislosti lze vzpomenout na opakovaně se objevující zlidovělé rčení neznámého autora: „Oženit se znamená zdvojnásobit výdaje a  povinnosti a na polovinu snížit životní radosti.“ Nelze tvrdit, že na výrok neplatí okřídlené „není šprochu…“. Podstatný rozdíl je, zda se z toho hroutíme, snažíme se uniknout a žít s minimem závazků, nebo jestli to vnímáme jako pozitivní výzvu s důrazem na klady, jež partnerský vztah přináší. Spokojenější je realista než snílek toužící po sice lákavých, leč neuskutečnitelných ideálech.

PARTNERSKÁ „MUŠKA ZLATÁ“ SE ZÁRUKOU?

Již v době „předplzákovské“, tedy v časech, kdy se matrimoniologie utápěla v mentorování varujícím před prohřešky v manželství, byly uskutečňovány výzkumy typu „Jaký by měl(a) být partner(ka)?“. Zjistilo se, že by měl(a) mít samé dobré vlastnosti – například být upřimný/á, spolehlivý/á, věrný/á, zodpovědný/á, tolerantní, mít rád(a) děti atd. Gender rozdíly byly minimální, soustředily se na požadavek „hezká“ kladený muži na ženy. U  výzkumů požadavků žen se nevyskytoval. Na počátku sedmdesátých let minulého století mě v časopise Rodina a škola zaujal článek přetiskující podstatné pasáže ze slohové práce žákyně zvláštní školy. Zřejmě na základě vlastního úsudku popsala ideál výčtem výše zmíněných vlastností. Z toho usuzuji, že „co je pro partnerskou spokojenost třeba“ nebylo pouhým tajeným poznatkem vědců. Bylo to obecně známo. Za zmínku stojí i v té době často na prvním místě uváděný požadavek upřímnosti. Respondenti do něj zahrnovali ledacos. Zdaleka ne vždy „jasné a jednoznačné sdělení toho, co si protějšek myslí“. Zcela pomíjeli asertivní zásadu: „Mám právo zeptat se na cokoliv. Zároveň mám povinnost snést odpověď.“ K tomu se přidala specifická percepce – „růžové brýle“ zamilovaných a „černé brýle“ coby následek deziluze.

Již v časech „raného Plzáka“ bylo zřejmé, že pouhý výčet dobrých vlastností je k ničemu. Vede jen k idealizaci zamilovaných a k různým obranným mechanismům.

V opozici tomuto pojetí stál již zmíněný M. Plzák s koncepcí racionálního, byť poněkud manipulativního a machistického „manželského juda“. Někteří odborníci vytýkali výše zmíněnému psychiatrovi, že radí pouze „jak v manželství přežít, a ne jak v něm žít“. Dotyční sice radili, až se jim od úst prášilo, leč bývala to směs frází, mentorování, mýtů, často lehce poznamenaná ideologií.

Tradiční výhradně moralizující postoj zvolna překonávali autoři, kteří se svým způsobem alespoň částečně blížili myšlenkám později rozvinutým v  rámci salutogeneze. Chtěli doporučit především konkrétní postup, jež vede ke spokojenosti v manželství. Problém spočíval mnohdy v tom, že šlo o pouhé (v nejlepším případě) zobecnění klinické zkušenosti. V horším, leč častějším případě šlo o rady v zásadě správné, ale nepřihlížející k možnostem a kontextu situace.

Manželé Vítkovi, sociologové z  Olomouce, uskutečnili v  letech 1973–1980 řadu výzkumů zaměřených na postoje a  požadavky, jež souvisejí s  partnerským vztahem. Pokusili se vytvářet něco na způsob taktických stabilizátorů manželství. Termín a jejich výčet přebírám z knihy K. Vítka Problémy manželské rovnováhy (Praha, Svoboda 1985).

• Nebránit se nadšení, zároveň, ale vidět věci, jaké jsou.
• Uvědomit si, že manželství vyžaduje sebekázeň, sebeovládání, oběti a sebeomezování.
• Nestavět si vzdušné zámky, stát pevně na zemi.
• Nevyhýbat se zatěžkávacím zkouškám.
• Poznávat psychologii protějšku (vyhýbat se zraňujícím epizodám a čelit schválnostem).
• Být připraven na deziluzi (nepodléhat depresím, mít svou hrdost, nebýt otrokem lásky, mít v záloze řešení).
• Znát cenu drobností – potěšujících maličkostí.
• Nepřeceňovat formulační siláctví, učit se zapomínat.
• Nepodceňovat chronická „mikrotraumata“, „nepřilévat oleje do ohně“.
• Zachovat si toleranci k „detailům neodpovídajícím normě“.
• Mít pochopení pro přání a potřeby druhého a „předcházet jim“ – nejlepším potvrzením vřelého vztahu je schopnost dělat, co si partner přeje.
• Čelit panovačnosti, zachovat důstojnost manželského protějšku.
• Uvědomit si nebezpečí „úhybných manévrů“ a „přechytračování“ (předcházet nadlimitnímu citovému odpoutávání; rozumí se odpovědnost jednoho vůči druhému).
• Nejitřit rány a nepřipomínat, co je „tabu“.
• Mít jednoticí cíle, být spolu, současně, ale chápat užitečnost „odpoutání“ (přílišná vázanost a připoutanost může unavovat).
• Hledat řešení při neodvratném nástupu zevšednění. (Mít pevné zásady je správné, ale nelze to ztotožňovat se strnulostí, s lpěním na poklidném neměnném zázemí, jaké se vytvořilo po sňatku.) Za zmínku stojí i doporučení „mít vlastní systém ‚ventilačních kanálů‘ a  oddechových mikrochvil“ – projít se, zajít do lesa, navštívit známé, sportovat, odpočinout si.
• Pracovat „na sobě“ (rozumí se jak po stránce fyzické přitažlivost, tak ve smyslu porozumění a ohleduplnosti…).
• Usilovat o shodu při výchově dětí.
• Mít smysl pro míru a účelnost.
• Včas zamezit možnému rozkolu.
• Vědět o příčinách a následcích nevěry a o podstatě žárlivosti.
• Usilovat o vyváženou osobnost. (Před svatbou „racionálně poznat a pochopit osobní dominanty druhého, zda rysy vyvoleného budou konvenovat s jeho vlastní povahou…“).
• Zároveň se trvale pokoušet „vylepšovat svůj ‚jednací profil‘ a být osobností vyváženou a příjemnou“.

Ve Vítkových charakteristikách taktických stabilizátorů najdeme mimo jiné i zjednodušené rady. Pro ilustraci cituji: „Prostředkem k překonávání deprese je tlumení prožívaného napětí zvýšenou činností. […] Sebetrýzeň vystupňováním vlastní tělesné zátěže zvolní napětí, stane se uvolňujícím ventilem.“

Známé rčení se nemýlí, tvrdí-li, že „dělání smutky zahání“. Tím se rozumí běžné rozlady a trápení. Deprese ve smyslu diagnostické kategorie výrazně snižuje aktivitu. U rozvinuté formy je velmi obtížné i vstát z lůžka.

Ženy bývají schopny posléze „překonat samy sebe“, tedy alespoň se umýt, učesat, ba leckdy i nalíčit. Muži se v takovém případě obvykle nemyjí, nečešou ani neholí.

Příklad ilustruje úskalí tzv. knížecích rad, byť je zde neformuloval feudál, leč docent marxistické filozofie a vedoucí příslušné katedry UP v Olomouci. Nemožnost podobná doporučení, „jak a co snadno a rychle“ naplnit, je totiž sama o sobě velmi depresivní. Mimochodem i depresivní člověk bývá schopen sebepoškozování. Tímto způsobem a s řadou rizik lze dosáhnou doporučované „sebetrýzně“, dokonce i velmi krátké úlevy.

Úsměvně působí například rada navazující na v zásadě správné doporučení „ventilačních kanálů“. Je-li totiž dle pana docenta „zdrojem napětí hlubší příčina (nevěra, nezájem o rodinu, nadměrné požívání alkoholu), potom nezbývá než energické, zásadní řešení (třeba za pomoci manželské poradny, vedoucího partnerova pracoviště nebo zdravotního odboru ONV)“.

Související knihy

Novák, Tomáš

Grada, 2013