Kniha Cesta do středu mozku vznikla ve spolupráci Vladimíra Beneše a novináře Martina Čápa. Výsledkem je tato poutavá publikace.

Knihu Cesta do středu mozku vydalo nakladatelství XYZ

Vladimír Beneš je skvělý vypravěč se sklonem k ironii. Když mi líčil, jak vyrůstal, studoval a pracoval, velice jsem se bavil. Dělal jsem si poctivě poznámky, které jsem později chtěl zpracovat. Ale nebylo to ono. Vytratila se z toho jeho hravost i ironie. Proto jsem rád, že se nechal přemluvit a napsal následující text sám.

Narodil jsem se v ÚVN 30. 7. 1953. Oba rodiče tam pracovali od roku 1949. Táta až do 1978, kdy ho při první příležitosti komunisti poslali do důchodu. To proto, aby pak založil dětskou neurochirurgii ve FNM, kterou vedl až do roku 1992, kdy definitivně odešel do penze. Maminka, magistra farmacie, vedla oddělení sterilních roztoků. Do penze šla někdy v roce 1982. Oba ihned, jak mohli, oba vynuceně. Oni je totiž oba vyškrtli z KSČ, protože nesouhlasili s okupací.

Jeden děda byl učitel, druhý měl obchod s galanterií. Nebyli zcela chudí, ale ani bohatí, a táta i máma po válce věřili Rusům. Do partaje vstoupili hned po válce. Věřit přestali někdy na přelomu padesátých a šedesátých let. Oba se narodili krátce po rozpadu Rakouska-Uherska, oba si prožili roky 1938, 1939, 1945, 1948, 1968 a naštěstí i 1989. Dnes spokojeně důchodcují, bydlí přímo naproti hlavní bráně ÚVN a vzhledem k věku jsou oba dost častými návštěvníky nemocnice.

Moje první setkání s neurochirurgií se odehrálo na konci obecné školy. Dostal jsem jednu velkou jedničku a utíkal ji ukázat mámě do lékárny. Ta mne poslala za tátou na kliniku. Táta byl na sále a sestry mne poslaly za ním až tam. Tehdy možná ještě neexistovaly bakterie. Ve dveřích jsem se zastavil, táta se skláněl nad někým s dírou v hlavě. Pacient byl při vědomí, protože tehdy se operovalo skoro vše v lokální anestezii, a já ukazoval od dveří tátovi vysvědčení. Pacient obrátil oči nahoru k tátovi a řekl mu: „Máte chytrýho syna, pane docente.“

Aspoň takto se to v rodině vypráví. Už si nepamatuji, zda je to opravdu pravda, ale je to hezké. Druhé setkání proběhlo hned den poté. Přímo v areálu špitálu mi obecní střešovický blb rozbil hlavu kamenem a na klinice mi ji zašili.
To bylo nadlouho všechno.

Táta chodil jako hodinky – úderem 15.45 se objevil na rohu, přešel trávník před barákem a byl doma. Aniž by se moc zastavil, pokračoval do pracovny a pak již jsem jen léta slyšel ťukání psacího stroje. Pracovnu opouštěl, jen pokud šel sportovat nebo když byl sport v televizi. Za války hrál první ligu ve volejbalu, fotbal, tenis a rád lyžoval. Tenis a lyže provozoval skoro do devadesáti a teď se hlavně žere tím, že to už nejde. Máma měla jen ty lyže. Ale dodnes běhá tak, že když si na chvilku sedne, tak mám nutkání se zeptat, jestli jí něco není. Teprve na vysoké jsem přišel na to, že přesnost tátova příchodu nebyla dána pacienty, ale fotbalem. V nemocnici byla partička, která úderem jedné hodiny začala v tělocvičně hrát fotbal. Tři na tři, místo branek žíněnky. Školu jsem záhy omezil tak, abych před jednou byl v ÚVN, často potřebovali šestého.

Táta hrál naposledy, když mu bylo pětaosmdesát. Na své narozeniny a víceméně čestně – bylo vidět, že ví, kde by měl být, jak zahrát míč a všechny technické finesy, ovšem tělo již na tak rychlý sport nestačilo, obvykle bylo všude pozdě. Kolegové mu však přihrávali tak dlouho, až dal čestný gól. Od té doby se již chodil jen dívat.

Zpět k dětství. Rodina je celá z Plzně a babička ve dvacátých a pak strejda v šedesátých letech postavili v obci Čižice, patnáct kilometrů od Plzně, dvě chaty. My tam v roce 1975 koupili malý domek, hned naproti hospodě s nejlepším pivem v zemi. Všechny letní prázdniny a mnoho víkendů jsem trávil tam s bratranci a sestřenicemi. Děda učitel nás vláčel po dlouhých procházkách (totéž v zimě v okolí Plzně). Babi vynikala hlavně vařením: vdolky, palačinky atd. Ale tahle babi z rodiny Cicvárků, nejmladší z jedenácti dětí, byla nepochybně nositelkou genů, které se projevily u táty, strejdy a snad i u další generace. Měla ohromnou přirozenou inteligenci a nadhled, dovedla přesně definovat problém a nalézt řešení.

Na chatě byly nejčastějším cílem houby. Děda měl desítky zaručených míst, kde bylo všechno možné, jen ne houby. A já jednou jako dítě sebral brouka a to mi zůstalo, sbírám je dosud. Tu chatu však postavila druhá babička, ta od obchodníka s galanterií, dědy, kterého jsem nikdy nepoznal, protože před rokem 1948 stačil o vše přijít, to abychom po padesáti letech neměli problémy s restitucemi, a ještě se nešťastnou náhodou otrávit plynem, když si vařil čaj. Vlastně, přece jenom jsme zdědili parcelu v centru Plzně, ale tu nám stejně v sedmdesátých letech vyvlastnili. Babička byla Židovka, za války byla dost dlouho v Terezíně. Nedávno nám za ni dali asi dvacet tisíc náhrady. Patřila k plzeňské honoraci a s potřenými třídními nepřítelkyněmi se jednou týdně scházely v Plzni v kavárně Slávia.

A protože babi byla v Terezíně, udělali z ní bojovnici proti fašismu a musela odebírat jakýsi komunistický plátek. A nejen to, každý rok musela sehnat alespoň jednoho dalšího odběratele.

Skončilo to tak, že všechny ty paní továrníkové z jejího okruhu nakonec odebíraly komunistické noviny. Ne že by je četly.
Tato babi také měla sportovní auto, aerovku. V červené kůži. Kam přišla, nevím, ale její zmizení mne dodnes mrzí.

Z židovské větve rodiny jich moc nepřežilo. Ti, co žijí, jsou rozeseti po celém světě a pouze o sobě víme. To proto, že jeden příbuzný žijící v Německu má jako koníčka genealogii a celou židovskou větev rodiny má zmapovánu.

Související knihy

Čáp, Martin - Beneš, Vladimír

XYZ, 2013

Čáp, Martin - Beneš, Vladimír

XYZ, 2013