Novela zavádí čtenáře na periferii města, do polorozpadlého domu schovaného kdesi uprostřed bývalého továrního areálu mezi vysokými pecemi vítkovických železáren. Stejně jako zchátraly, zrezivěly a rozpadly se výrobní haly továrny, sešli také lidé, kteří v domě ještě přežívají. Příběh s detektivní zápletkou popisuje osudy čtyř sousedů, kteří se při hledání zdánlivě nejjednodušší životní cesty dopustí zločinu.

Knihu Dům číslo 6 vydalo nakladatelství Host.

Zpátky jel stejnou cestou, za zády nechal Beskydy a za malý okamžik se na štítu přilby odrážely první paneláky a před ním se otevřela náruč města, kde na horizontu trčely komíny, těžební a chladicí věže a zubaté siluety budov. Někde za tou hromadou zrezivělého plechu bydlel syn paní Prchalové. Podle mapy se ulice U Trati nacházela kdesi na konci zaniklé fabriky, kde už dneska není nic, jenom vyschlá tráva jako někde v mongolské stepi.
Uprostřed té pouště stojí dům, který se nečekaně vyloupl, když všechno kolem postupně zanikalo a mizelo před očima jeho obyvatel. Všude jinde se město rozrůstá do moderní metropole, jen zde kolem staré továrny naopak mnohé mizí jako dávná civilizace, která už ze sebe vydala, co mohla, a nyní je odkázaná k pozvolnému zániku.
Vrátil se zpátky do kanceláře, aby si převzal spis s případem a taky vyřídil telefonáty, které mu během cesty vrněly pod bundou. Překvapivě ani jeden nebyl od Markéty. Ani žádná sms, nic. Vyťukal krátkou zprávu: Zajdem večer na pizzu, co ty na to?
Pohled mu padl na gauč, kde se ještě válela kostkovaná zmuchlaná deka, jak ji ze sebe shodil, a v tu chvíli do svého krátkého vzkazu vložil obrovskou naději. Neměl nejmenší chuť strávit na tom starém proleželém krámu další noc.
„Nazdar. Nesu ti ještě nějaké věci k tomu Prchalovi. Sis vytáh krátkou sirku, co?“ zašklebil se kolega a na stůj hodil objemný sešit s nápisem PRCHAL.
„Ani ne, jsem se tak trochu nanominoval sám.“
„Oustecký si myslí, že ho oddělal někdo z toho baráku, ale nedokázal nic zjistit.“
„Jeho sousedi?“ podivil se Vejnar.
„To si piš. To je hodně špatná adresa a všichni mlčí jako hrob.“
„Mluvil jsem dneska s jeho matkou, je docela divná…“
„Jo, má schizofrenii. Máš to všechno v tom spisu. Hodně štěstí. Šéf z toho nebude dělat žádné závěry, když s tím nepohneš.“ Kolega se odloudal do své kanceláře.
Zapípal telefon a na displeji se objevila obálečka: Krabice jsem ti odvezla k vašim. Na pizzu nejdu, na to je už pozdě. M. Tak aspoň v něčem je teď jasno. Třeba za chvíli dojde od neznámého člověka zpráva: Zabil jsem Prchala, jmenuji se Petr Novák, rodné číslo 730229/7585.
Přemýšlel, jestli má cenu ještě všechno vrátit o pár měsíců nebo rok zpět. Třeba čeká na vyznání lásky, pár hezkých prázdných slov, která by byla jenom hloupou lží, a ještě by se nakonec dokonale ztrapnil, kdyby ho i přesto poslala k čertu. Nemiloval ji, to věděl. I když se dost snažil něco se sebou dělat, postupně ztrácel sílu i odhodlání nosit jí kytky a chystat nějaká překvapení, zkrátka na to nikdy neměl buňky. Ale Markéta od něj vždycky očekávala valentýnská přáníčka a romantické tajnůstkaření a jiné podobné nesmysly.
Hodil mobil na stůl, zapálil si cigaretu a dlouze vypouštěl dým. Zíral do spisu, jehož obsah nijak zvlášť nevnímal. Z fotografie na něho koukala cizí tvář mladého muže, s obličejem tak fádním, že by ho na ulici jen stěží poznal, i kdyby do něj náhodou vrazil. Napadlo ho, jak jsou souměrné a hezké tváře vlastně úplně nudné. Zalistoval spisem a nenašel nic, co by Prchala ozvláštnilo v pozitivním či negativním smyslu.
Kdyby si namátkou vyjel životopis jakéhokoliv člověka z ulice a hodil ho přes kopírák, může jej z fleku vyměnit za ten Prchalův. Jak jsou si životy nás všech podivně podobné. Ani ten Vejnarův není jiný. Liší se jenom tím, že ještě včera měl holku a byt, teď je bez holky, přes noc se z něj stal bezdomovec a taky je zatím naživu.
Proč tedy zabíjet někoho tak obyčejného, jako je Prchal? Vždyť ve změti každodenní všednosti nemohl být víc nenápadný. Průměrnost, nenápadnost a absolutní všednost je přece tím nejlepším maskováním před devianty, vrahy a násilníky. A pak, kde je tělo? Prchal musel někoho naštvat, vysírat ho dlouho a systematicky, aby si vrah dal tu námahu s vymýšlením, jak se co nejdůsledněji zbavit těla, aby ho nevyšťáral ze země tým zkušených policajtů, nevyplavila ho řeka ani ho nevyčmuchal pes — neválí se v lese mezi hříbky ani na skládce pod žlutýma nožkama racků.
Třeba se opravdu sám zdejchnul. Vlastně by na tom nebylo nic divného. Kdo by chtěl strávit zbytek života ve městě s výhledem na skelety těžebních věží, dýchat den co den smogovatý vzduch a nakonec dožít někde ve starobinci s rakovinou ve střevech a plicích? Nemít kousek života pro sebe, protože se musel starat o matku, a jak se tak díval do spisu, i o ten barák U Trati, aby nájemníkům nespadl na hlavu. Vejnar si zapálil další cigaretu.
Vlastní myšlenky mu přišly idiotské, protože kdesi hluboko věděl, že jakýsi Martin Prchal to má za sebou. Třeba byl Prchal perfektně maskovaný psychopat, sociopat, sadista nebo úchyl a stal se obětí obyčejné vendety. Za sympatickou usměvavou tváří bezúhonného člověka se může skrývat ledacos. To Vejnar ze studií dobře věděl, protože se nejednou s takovými případy setkal.
Vzpomínal si na chlápka, jenž brutálně ubil svou ženu jen proto, že nečekaně přepínala kanály v televizi. Navenek normální slušná rodina s malým dítětem, o jehož otci sousedé a přátelé hovořili jako o příkladném manželovi, a pak všichni kroutili nevěřícně hlavou a přísahali by, že policie polapila nevinného, nebýt nevyvratitelných důkazů, které jej nakonec poslaly za mříže.
Po několika podobných zkušenostech přestal Vejnar věřit tomu navýsost relativnímu pojmu „slušný“ nebo „obyčejný člověk“ a spoléhal se na vlastní instinkt, kterému někdy přikládal iracionální váhu i na úkor hmatatelných důkazů. Lidé se navzájem klamou mimikry, za nimiž se ukrývají drobné výstřednosti, úchylárničky, libůstky, deviace a perverznosti, tvořící mikrokosmos každé společnosti a zasahující každou věkovou a sociální skupinu, muže i ženy, a to odnepaměti. Pokud se neprovinil ničím z onoho výčtu, pak se tedy nejpravděpodobněji stal obětí té nejsprostší vraždy, postrádající corpus delicti, tělo, svědky, ale se sakra silným motivem, který policii zatím uniká.
Sbalil si všechny věci, jako by už ten den skončil s úřadováním, a vystřelil ze dveří. Po cestě minul sekretářku Lucii vyzbrojenou profesionálním úsměvem, o němž si nebyl jistý, jestli jej na tváři nemá, i když spí. Vyrazil do neznámých končin hledat ulici U Trati, o jejíž existenci se potřeboval přesvědčit. Zatím tak úplně nevěřil, že by v srdci vyhaslých železáren mohl někdo doopravdy bydlet.
Na mapě se dům jevil jako šedý čtvereček schovaný kdesi ve změti šedých skvrn bývalé průmyslové zóny. Vydal se kolem centra města, které za posledním blokem domů náhle zmizelo, jako když utne, a dál vedla už jen čerstvě vyasfaltovaná silnice stáčející se k bývalému areálu vítkovických železáren. Po pár metrech skončil asfalt a pod koly motorky ucítil Vejnar jemný štěrk nepříjemně hrbolaté cesty, kterou přetínala zamčená brána s výhrůžným nápisem ZÁKAZ VSTUPU NA STAVBU. Dům uviděl v dálce jako malou pohozenou hrací kostku a za ní na horizontu černě vydechovaly komíny, které jednou čoudí jako divé, a jindy zase vypadají jako vyhaslé sopky.
Zabočil doleva a uháněl po štěrkové cestě podél plotu, až z toho GPS byla celá zmatená a vedla ho zarputile pořád někam přes plot, jako kdyby ho mohl přelítnout. Tady končily cesty a zdálo se, že i město a snad i civilizace. Za plotem se rozprostírala nevzhledná rovina rozježděná těžkými auty, která se tudy kodrcala na blízkou stavbu, jež měla zachránit tenhle kout země.
Musí tady přece být nějaký vjezd, kudy se lze k domu dostat. Ať se ale díval, jak chtěl, neviděl ani žádnou cestu, a dokonce ani pořádný chodník, po kterém by mohli obyvatelé dojít až domů. K cíli vedly akorát jedny nesmyslné koleje. Táhly se odnikud nikam a dávaly tomuto místu adresu. Plot u nich nepochopitelně najednou končil a mezi ním a kolejemi se objevila nesmělá pěšinka jako od srnek. Představovala jediné pojítko mezi zdejšími nájemníky a zbytkem světa. Táhla se od zastávky autobusu vysokou travou až ke vchodu a po dešti byla ještě rozblácená a plná kaluží.
Vejnar zastavil a pozorně si prohlížel místo, které vypadalo, že leží v jakémsi stínu lidské pozornosti, zcela skryté, opomíjené a snad zapomenuté. Kolem se tyčily jen sloupy vysokého napětí a několik lamp, které chabě osvětlovaly léta nepoužívané koleje končící v prázdnu pár desítek metrů od domu.
Nechal motorku před plotem hned vedle starého wartburgu a ojetého BMW s podivnými, podomácku vyrobenými komponenty, které měly vzbuzovat dojem závodního vozu. Pěšky pak vyrazil nepohodlnou pěšinou směrem k domu. V některých místech se propadal do bláta skoro až po kotníky.
Po pár metrech začal rozeznávat drobné detaily na fasádě a oknech. Vypovídaly ledacos o jeho obyvatelích. Všechna okna v přízemí někdo zazdil a šedé tvárnice zůstaly neomítnuté, o patro výš zářilo do dálky pestrobarevné nemoderní prádlo pověšené na miniaturním balkonu a dva přilepené satelity v nejhořejším patře vypadaly, že za nájemníky vysílají zoufalé signály do vesmíru a prosí mimozemskou civilizaci o záchranu, protože ta pozemská se na ně vykašlala.
Podél jedné stěny se táhla dlouhá trhlina a nejpozději po dvou zimách se rozklene a někomu do obýváku napadá sníh. V několika oknech byla pouze překližka a jen ve dvou bytech v celém domě visely záclony a na parapetech stálo něco jako květináče s kytkami. V těchto končinách se jevily jako zázrak přírody.
Před domem na lavičce seděla malá holka a ušmudlanýma rukama žmoulala rohlík. Klimbala nohama a drobky jí padaly na svetr s velkou záplatou ve tvaru berušky. Mastné nazrzlé vlásky měla úhledně sčesané do culíku, který si strčila do pusy a zase ho vyplivla, aby si mohla kousnout do rohlíku. Přimhouřenýma očima pozorovala přicházejícího cizího pána.
„Ahoj, princezno,“ pozdravil ji.
„Jak viš, že sem princezna?“ vypálila bez zaváhání.
„Tipnul jsem si.“
Zašklebila se na něj.
„Ty tady bydlíš?“
Ticho. Zeptal se ještě jednou, ale znovu neodpověděla, jen si ho se zájmem a posvátným obdivem prohlížela. Mrknul na ni a vyrazil do chodby.
V době vzniku musel být tenhle barák s tepanou mříží a modrožlutými trojúhelníky z umakartu opravdový luxus. Snadno omyvatelný, barevný a moderní. Dneska už obklady navozují tak leda pocit školní jídelny. Vestibul se ve všem lišil od ostatních paneláků, které znal. Koneckonců i okna, která zůstala nezazděná, svým atypickým úzkým tvarem dávala najevo, že byla vyrobena na zakázku speciálně pro tento dům.
Když stoupal po schodech, nenarazil na jediného nájemníka. Pečlivě pročetl všechna jména na zvoncích a našel i to Prchalovo. Podle všeho právě v jeho oknech se vyjímaly ony překližky, které domu dodávaly vzhled dělnické ubytovny v nejvýchodnějším cípu Slovenska. U dvou bytů hned v přízemí nenašel žádné jméno a podle oken usoudil, že jsou neobývané. Z jednoho z nich bývalí nájemníci umně vyrobili onu temnou kobku… Zajímalo by ho, proč to udělali a co je vevnitř. Bude si muset opatřit povolení k prohlídce, ačkoliv jeho kolegové jistě všude nahlédli a svá pozorování pečlivě zanesli do protokolu, který nechal v práci… A druhý byt vypadal, že je vybydlený a prázdný.
Našel celkem šest jmen a všechna si je poznamenal do notesu přesně v tom pořadí, jak šla patra nad sebou. Sestupoval po schodech. Pobavilo ho, když si všiml, že oko paní Vranovské ho nenápadně pozoruje přes kukátko ve dveřích. Usmál se tím směrem. Vtom se špehýrka zatáhla a objevilo se slepé kolečko. Nad hlavou ucítil něčí pohled. Instinktivně se zaklonil a kouknul nad sebe. Přes zábradlí se vykláněla čísi tmavá střapatá hlava a mohutné chlupaté ruce se opíraly přes okraj a držely láhev piva. Kdyby chlápkovi vypadla z ruky, přistála by mu přímo na obličej. Než stihl pozdravit, muž se znechuceně, bez jediného slova odšoural.
Vejnar si ještě přečetl pár nápisů na zdech, které tady vyškrábal kdosi už před pěknou řádkou let a které tu zůstanou asi ještě hodně dlouho, možná i na věky jako Mojžíšovo Desatero. Jejich obsah ovšem nebyl zdaleka tak šlechetný.
Až na několik málo nezbytných oprav a vylepšení se zdálo, že obyvatelé i město nechávají dům zcela záměrně a systematicky chátrat, dokud úplně nespadne. Pár zaflikovaných oprav a vylepšení neodbornou rukou některého z nájemníků dávalo najevo, že pokrok přece jen nelze zastavit. Pohodlí si žádá své a moderní doba přináší čím dál víc kabelů a drátů, které se tady v celém shluku plazily podél stěn.
Vyšel před dům a posadil se na lavičku. Malá princezna mezitím někam zmizela. Zapálil si cigaretu, otevřel notes a zapsal si několik poznámek. Před sebou uviděl špičky sportovních značkových bot, jaké by tady nečekal. Dopsal větu a podíval se na vysokého muže s čistě oholenou hlavou, oblečeného do teplákové soupravy značky Nike. Za ním postávala celkem hezká odbarvená blondýna s pletí nepřirozeně opálenou ze solária a velkými stříbrnými kruhy v uších. V rukách držela tašky s nákupem, zatímco její přítel nesl obrovské balení toaletního papíru a igelitku, ze které trčel karton levných cigaret.
„Vy ste tu kvuli temu inzeratu?“ oslovil Vejnara, který na chvíli zaváhal.
„Ne, hledal jsem Martina Prchala, ale není doma.“
„No, ten nima doma už tak tři čtvrtě roka.“
„Hm, a nevíte, kde bych ho našel?“
„No, to fakt nevim.“
Mladý muž se na Vejnara podezíravě zadíval.
„Dost se tu oňho zajimala policie,“ pronesl jakoby mimochodem.
„Ano? Já jsem taky od policie.“
Muž zpozorněl.
„Tak to byste měl vědět, že je nezvěstny.“
„Vím to, ale předpokládám, že se nepropadl do země. Případ je teď u nás na oddělení vražd, tak jsem se sem šel trochu porozhlídnout.“
„Aha,“ zareagoval chlapík a znělo to jako: „Evidentně máte hovno co na práci.“
„Jestli vám to není proti srsti, na několik věcí bych se vás rád zeptal.“

Související knihy

Rywiková, Nela

Host, 2013