Je docela možné, že už tehdy se stal jeho zprvu bezesporu nemotorný způsob houpavé chůze terčem posměchu jeho druhů. Od té doby uplynulo mnoho času a lidská společnost urazila nejen pěšky, ale i s přispěním mnoha lidských objevů a vynálezů hodný kus cesty. Kupodivu v oblasti humoru se toho zas tak moc nezměnilo. I dnes se rádi smějeme mocným, hloupým, a vůbec nejčastěji mocným a hloupým. Všimněte si prosím například, jaké pozdvižení nedávno vyvolala houpavá a nejistá chůze pana prezidenta ke korunovačním klenotům. Rozhodně bych nerad ve čtenáři vyvolal dojem, že snad přirovnám pana prezidenta k našemu opičímu prapředkovi, ale jistá, samozřejmě jen velmi lehká podobnost tu je. A tím se dostáváme k politické satiře. I ta tu v té či oné podobě byla nejspíše už od chvíle, kdy se jeden z alfa samců tlupy prohlásil za jejího nejsilnějšího, všemocného a samozřejmě neomylného vůdce a běda tomu, kdo by snad chtěl jeho vůdčí roli zpochybnit. Samcům slabším v tu chvíli nezbylo nic jiného než si z něj, tak aby je neslyšel, dělat legraci. Tím založili dosud trvající tradici politické satiry, plnící často záslužnou úlohu ventilu bránícího realizaci každodenních defenestrací aktuálních politických vůdců, kteří také sami sebe považují za všemocné a neomylné. Vydejte se se mnou na pouť proti času a sami posuďte, jak a zda vůbec se za posledních 150 let změnila politická realita optikou satiry. Prostředkem k tomuto výletu, takovým naším strojem času, nám budou Humoristické listy z roku 1863 vydávané Josefem Richardem Vilímkem.

„Inu, pokud bude, čím tomu netvoru tlamu zacpávat, bude i mně pořád hej! Ale až jednou zásoba dojde, co potom? Měl bych se pak obětovat i já?“

Je zřejmé, že stejně jako dnes i před sto padesáti lety byl jedním z největších strašáků narůstající státní dluh a jeho umořování. Rakouské císařství prožívalo nelehká léta. Před patnácti roky jen s vypětím všech sil potlačilo revoluci ve Vídni a Uhrách a před čtyřmi roky ostudně prohrálo u Solferína druhou italskou válku, ztratilo Lombardii a otevřelo tak cestu ke sjednocení Itálie. Do toho jsou tu věčně nespokojení Maďaři (k rakousko-uherskému vyrovnání a vzniku Rakouska-Uherska dojde až za čtyři roky) a o nic méně spokojení, ale přeci jen klidnější Češi a další národy.

Není proto divu, že právě ne příliš růžová finanční situace Rakouska se stává jedním z nejčastějších námětů nejen ke kresleným vtipům. Nemáte pocit, že od té doby se toho vlastně zas tak moc nezměnilo? Podívejte se prosím na vlevo umístěný obrázek. Jazyk, oděv a občana rakouského nahradit občanem českým a nikdo by neuhádl, že tomuto vtipu se smáli naši prapraprapradědečkové v době, kdy nejrychlejším dopravním prostředkem byla parní lokomotiva, první telefonní přístroj Alexandra Grahama Bella byl sestrojen až o třináct let později a v Severní Americe právě zuřila občanská válka mezi státy Unie a Konfederace.

Buďme ale spravedliví. Zdá se, že k jistému, i když mírnému, pokroku přeci jen došlo. Například text následujícího Granátu, jak byly tehdy Humoristickými listy nazývány satirické vtipy, už nám dnes vlastně nic neříká. Nebo že by přeci…?

„V Bruselu se mají prý před sejitím se kongresu odbývati předběžné konference. Z toho lze souditi, že se chtějí někteří páni na tu evropskou zpověď ještě trochu připraviti. O svědomí! o svědomí!“

Ne! Jsem přesvědčen, že tady bychom paralelu hledali marně. Chtějí-li se dnešní páni sejít a o něčem zcela nezávisle hlasovat, určitě se před tím osobně nescházejí a zákulisní čachry neprovádějí… A když už, tak to dělají s využitím moderních technických prostředků.

Už jen na vás nechám, nakolik je platný a našince charakterizující následující Politický slabikář český.  Aby náš výlet do časů dávno minulých nebyl příliš dlouhý, vybral jsem z něj jen několik následujících písmen.

J.
Čechové jsou národ jeden,
v Museum má mnoho beden.

K.
Čechové jsou národ kubů,
konstitučně drží hubu.

L.
Čechové jsou národ lícen,
na svíčky mívají svícen.

M.
Čechové jsou národ mocen,
jen že trochu příliš skrocen.

P.
Čechové jsou národ ploden,
protož velkých daní hoden.

R.
Čechové jsou národ rýpal,
že by na něm dříví štípal.

Pro národní školy v dobré i špatné rýmy sestavil A.  B.  Ceda.

Dost už ale politické satiry a hledání paralel. Dnešní výlet do historie se chýlí ke konci. Ale než skončí úplně, mám pro vás jeden malý historický rébus. Svůj tip uveďte prosím v komentáři pod článkem. První úspěšný řešitel bude odměněn knihou dle vlastního výběru ze seznamu, který mu bude zaslán. Pokud by se snad nikdo takový nenašel, pak vězte, že rozluštění bude uvedeno budoucně.