Impulzem k sepsání této knihy byl dokumentární film „Aleje jako součást naší krajiny“, který vznikl režisérským vedením Ljuby Václavové v roce 2007, na němž se oba autoři spolupodíleli. Od té doby stále přibývá otázek typu: Proč zachovávat aleje? Nejsou příliš nebezpečné? Je důležitý jejich kulturní a historický odkaz? Co znamenají pro paměť krajiny? Je možná v dnešním rychlém světě symbióza automobilů a stromů podél silnic? Na tyto a další otázky hledá kniha odpovědi.

Knihu Aleje české a moravské krajiny vydalo nakladatelství Dokořán

Strom jako symbol provází člověka od nepaměti – vlastně od rajské zahrady. Objevuje se v mnoha pověstech a mýtech, často se stává ochráncem domu. Symbolizuje spojení země a nebe, dle Platóna spojením říše nebeské, pozemské a podsvětní. Slovanům byl strom „osobou, která má duši jako člověk a s níž sluší zacházeti jako s člověkem“. Pod stromem odpočíval Isaac Newton, stromy byly inspirací pro renesančního básníka Francesca Petrarku, strom se stal symbolem rodokmenu – našeho sepjetí s historií. A je taktéž dávnou a stále živou inspirací pro architekturu.
Listnaté opadavé stromy připomínají člověku každoročně cyklus jeho života: na jaře pozorujeme zrození v rašení čerstvých listů, v létě jako by stromy dospívaly, nabírají plně olistěné na síle, podzim je alegorií dospělosti – plodnosti, v zimě nám stromy svými holými větvemi připomínají stáří a brzký konec, abychom se v krátkém čase dočkali znovuzrození – jara. Jehličnaté neopadavé stromy jsou symbolem stálosti, trvalosti, a zejména v našich krajích také radostného svátku Vánoc.
Stromy nalézáme všude kolem sebe v mnoha formách: odedávna byly tou nejběžnější součástí našeho života, poskytují nám materiál na oheň, tvorbu nástrojů, dětských hraček, ale také zbraní a po dlouhá staletí (vlastně až podnes) představují důležitý stavební materiál. Stromy jsou podstatným způsobem vepsány do naší kultury a historie – jako monumentální solitéry, skupiny, porosty lesů, součásti remízů v polích a loukách či linie alejí a stromořadí. Často jsou paušálně zařazovány pod pojem zeleň. Tento všeobjímající termín je však příliš mlhavý. Co je to zeleň? Jsou to jen „zelené“, živé části zahrady, nebo je to zahrada jako celek, jako jedno umělecké dílo se všemi nezelenými atributy? A co teprve zeleň ve městech či krajině? Jsou to mnohdy bez hlubšího zamyšlení vysazené stromy a keře v ulicích sídlišť, nebo je to pečlivě komponovaný vnitroblok, ulice, pěší zóna, nábřeží či park se vším, co k nim patří. Monokulturní krajina nekonečných lánů polí je též živá a zelená. Máme-li tedy stromy nazvat obecněji, zařadit do nějaké „škatulky“, zdá se být tím pravým slovem vegetace. Není vždy zelená a je v ní jednoznačně cítit život, není to celistvá zahrada či park, ale její živá součást srostlá se zemí bez ohledu na barvu listů, větví či kůry.
Vegetaci lze pak rozdělit do mnoha podskupin dle nejrůznějších členění: například Oliver Rackham rozlišuje ve své knize Stromy a lesy v britské krajině šest tradičních „cest“, kterými jsou stromy spojeny s lidskou činností: jsou vysazovány v ovocných sadech, ulicích a zahradách, na lesních pastvinách, v umělých plantážích (lesích) a konečně i jako nelesní stromy v živých plotech a na polích. I při vědomí velkých rozdílů mezi britskou a českou krajinou je toto členění v našich podmínkách na obhospodařovaných plochách bez problémů použitelné, jen je nutné k němu doplnit v naší krajině tolik důležitá stromořadí na březích rybníků a stromy u vodních toků. Aleje a stromořadí jsou zcela zvláštní kapitolou, neboť mohou být součástí jak města a jeho ulic a zahrad, tak pole a jeho cest a remízů, úvozů a konečně i lesa. Tato jejich mnohostrannost poukazuje na to, jak velký význam mají v našem životním prostoru.

Norský teoretik architektury a velký znalec české krajiny Christian Norberg-Schulz říká: „Náš každodenní živý svět se skládá z lidí, zvířat, květin, stromů a lesů, z kamenů, země, dřeva a vody, z měst, ulic a domů, dveří, oken a nábytku. (…) Vše ostatní jako atomy, molekuly, čísla a všechny druhy ,dat‘ jsou abstrakce nebo nástroje zkonstruované pro jiné potřeby každodenního života.“ A že „dnes se těmto nástrojům přikládá větší důležitost než žitému světu“. Naším cílem je tedy přiblížit důležitý fenomén skutečného života každého z nás, a tím je jeden z nejpůsobivějších výsledků spolupráce „člověka a přírody“, ze kterých se můžeme těšit již celá staletí: aleje a stromořadí. Alej lze bezesporu vnímat jako hluboký emocionální zážitek, slovy Vojtěcha Storma: „Aleje a stromořadí jsou fenoménem (fainomai – řecky objevit se). Stromořadí jsou tím, co se objevuje jak smyslům, tak vědomí, v protikladu ke skutečnosti poznatelné rozumem. Je to citový prožitek, v němž se předmět zjevuje.“
Vznik alejí je spojen s lidskou touhou po idealizované, bezpečné přírodě, která člověka vede a chrání za nepříznivého, mlhavého, bouřlivého počasí, případně jej a jeho povoz v horkých dnech kryje před sluncem. Alej tak můžeme vidět jako symbolický obraz ráje. Již ve druhé polovině 16. století píše Andrea Palladio (označovaný též za nejvlivnějšího architekta západu v historii) ve své Třetí knize o architektuře, že na venkově se dosahuje krásy cest stromy zasazenými po obou jejích stranách, a zároveň mluví o tom, že aleje dokáží obveselit naše duše a stínem nám činit nejvyšší pohodlí.
Pojmy alej a stromořadí jsou definovány více či méně přesně v nejrůznějších výkladových slovnících: v Komenského díle Orbis pictus z druhé poloviny 17. století se dočítáme o stromu, ale o aleji nebo stromořadí se autor ještě nezmiňuje. Ve Slovníku naučném od Františka Ladislava Riegera vydávaném postupně mezi lety 1859–1874 tyto termíny též nenalezneme, v Ottově slovníku naučném z roku 1906 už pojem stromořadí vyložen je: Stromořadí – neb aleje (z Fr. allée), řada (obyčejně však dvě řady) stromů vysázených vedle cesty. Bývají to stromy košaté buď lesní (duby, lípy, kaštany aj.), aneb ovocné (jabloně, švestky, višně, třešně aj.). Ve Velkém slovníku naučném (Diderot) z roku 1999 nalézáme pod heslem alej následující: Alej, cesta mezi řadami stromů nebo mezi řadami soch v parku nebo ve volné krajině.
Samotné slovo alej pochází z francouzského allée/avenue, v překladu cesta, chůze, vycházka, někdy i chodba či průchod budovou. V přeneseném slova smyslu se tedy jedná o doprovod komunikace, cesty nebo pěšiny, klenbou větvoví krytý průchod „stavbou beze stropu“. Původně bylo pravděpodobně odvozeno od latinského slova allārī, allātus, aff errī přicházet, dopravit se. Stejný slovní základ nalézáme v mnoha dalších jazycích: holandsky allee, dánsky a švédsky allé, anglicky alley/avenue, portugalsky aleia, álea/avenida, německy Allee, slovensky aleja, rumunsky alee, bulharsky алея, rusky аллея, polsky aleja. V cizích jazycích je často používán ještě jeden termín – v angličtině uveden jako avenue v italštině viale, ve španělštině avenida.
Všechny termíny, ať již francouzské allée, anglické avenue či italské viale vyjadřují totéž – stromy, jež obvykle v pravidelných rozestupech doprovázejí cestu. Původně mohly být tyto vycházkové cesty doplněny ještě sochami, vázami, stříhanými okrasnými dřevinami nebo kašnami. Avenue/avenida/viale znamenají současně také ulice či bulvár. Spojitost mezi městskou ulicí a alejí je tedy v těchto případech absolutní. Angličtina někdy používá slovo „alley“ i v poněkud matoucím významu cestičky, ale také zastřešeného průchodu, pro který se u nás vžilo slovo pasáž. Výraz avenue pro alej užívají hojně například „krajináři“ v 17. století – francouzský královský zahradní designér Claude Mollet a jeho syn André Mollet nebo francouzský architekt Louis Savot.
Čeština zná ještě jeden výraz pro doprovod stromů podél cest – stromořadí. Zatímco alej je nejčastěji dvouřadý (méně často pak čtyř- a víceřadý) vegetační doprovod cesty s vnitřním prostorem – „interiérem chodby“, stromořadí tvoří pouze jediná jednoduchá řada stromů, případně více na sobě nezávislých řad. Přestože jsou oba pojmy v běžné řeči někdy zaměňovány, na půdě úřední jsou chápány rozlišně už řadu let. Zřetelnou odlišnost lze zaznamenat již v zákonu o povinnosti výsadby stromů kolem silnic z roku 1884: „Podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a obecních musejí býti aleje, anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí, vyjímajíc části, které vedou osadami s uzavřenými řadami domů neb lesy.“
Aleje i stromořadí jsou jednoznačným lidským výtvorem, idealizovanou formou přírody, která nás provází podél našich stezek odpradávna. Je nejen přírodním, ale především specifickým živým kulturním dědictvím, které stojí za to zachovat a v pravý čas obnovit pro generace budoucí. Není to trvalý prvek, ale dílo proměnné v čase, jež má více méně předpokládanou délku života. Tu může prodloužit včasnou obnovou jen člověk, který aleje a stromořadí ke svému užitku a potěše kdysi dávno vytvořil.

Související knihy

Veličkovi, Markéta a Petr a kol.

Dokořán, 2013