Pohádkové vyprávění o malé půvabné víle, která chce všem pomáhat, o Amálce z večerníčků si nyní můžete společně něco hezkého přečíst…

Knihu Říkání o víle Amálce vydalo nakladatelství Albatros

Jak víla Amálka nechala stát myslivce Mušku v lese

To jednou byla na lesním paloučku mlha, zasvitlo do ní slunce a maličko zafoukal vítr. V mlze se hnulo a vzdychlo. A stojí tu jemná panenka.
Stojí na paloučku v šatech lehkých jako pára a diví se, kde se tu vlastně vzala.
A zamyšlená je.
„Vždyť ani nevím, jak se jmenuju,“ špitá si. ,,A co,“ povídá nakonec, „budu si říkat víla Amálka.“
Bylo odtamtud jen dvanáct kroků ke studánce. Amálka k ní dotančila po špičičkách trávy a sklonila se nad vodou. Voda je věrné zrcátko. Amálka se rozhlídla, jestli ji někdo neuslyší, a tiše vykřikla:
„Jé, to jsem hezká!“
Vtom padla rána. Bylo to někde hloub v lese. A za chvilku běží kolem srnka, kopýtka má mokrá od slziček, které jí padají z očí.
„Co to děláš?“ povídá Amálka srnce.
„Pláču,“ řekla srnka.
„A proč pláčeš?“ ptá se Amálka.
„Protože myslivec Muška mi postřelil srnečka a teď se za ním honí někde po lese,“ řekla srnka.
Víc se Amálka neptala. Rozběhla se hloub do lesa cestičkou, kudy by nikdo neprošel.
A už je vidí, ty dva. Vpředu kulhá srneček a za ním se žene myslivec Muška. Na hlavě má klobouk s kančím zubem, zelená kamizola, kalhoty s lampáskem, červené botičky. Je to sama myslivecká pýcha. Puškou odhazuje větve, co překážejí.

„A já tě dostanu,“ směje se Muška sám sobě do kroku a běží za srnečkem.
Amálka zkusila prstem, kam vane vítr, a předběhla myslivce Mušku. Postavila se mu do cesty a řekla:
„Z té pušky už nesmíš vystřelit. A najdi hojíčkový list a polož ho srnečkovi na ránu, aby zas mohl běhat po všech čtyřech.“
Myslivec Muška se před pěknou panenkou nejdřív zarazil. Ale pak se opřel o svou pýchu a povídá:
„To by tak hrálo, abych místo střílení dělal srncům doktora!“
A už je zas na skoku za srnečkem. Jenže když běžel kolem Amálky, ona se bystře rozhlídla, utrhla list trávy zívalky a šlehla s ním Mušku přes čelo. Muška ani nedokročil krok. Zívl si, ospalost ho povalila do mechu a usnul tak hluboce, že les nemůže být hlubší.

Amálka se k Muškovi shýbla a otevřela mu torbu. Byly v ní už jen tři patrony. Amálka nad každou udělala vílí znamení. Potom řekla srnečkovi, co stál opodál na třech kopýtkách:
„Už se nic neboj! I kdyby na tebe Muška namířil a vystřelil, ničeho se neboj.“
Když dořekla, schovala se víla Amálka do stínu pod jedlemi.
A myslivci Muškovi už se kazí sen. Vzdychl, posadil se, rozpomněl se — a sáhl po pušce. Nabil první patronu, namířil na srnečka a povídá:
„Teď se dočkáš.“ A stiskl.
Jenže z pušky vyšel jen bílý kouř a zahrálo to jako flétna. Srneček pokojně stojí.
Myslivec Muška profoukl pušku a láduje druhou patronu. A míří a střelí.
Z pušky vyletěl roj motýlů a roztočil se Muškovi kolem očí. Srneček dál pokojně stojí.
„To jako by mi někdo začaroval patrony!“ křikl Muška a nabil do třetice. Stiskl tak jemně, jak ještě nikdy nestiskl.
Z pušky se vyhrnulo sedm sršáňů. Sedmý, ten hlavní, se usadil ve vzduchu na nitku od Muškova nosu a bzučí:
„Jestli se v tu chvíli nerozběhneš pro hojíčkový list, pustíme do tebe sedm žihadel!“
Tohle vyhnalo z myslivce Mušky pýchu. Pušku pověsil na rozsochu a rozběhl se pro hojíček. Ulomil z něho list a přiložil ho srnečkovi na ránu. Rána jako by tam nikdy nebyla. Srneček se zas postavil na všechna čtyři kopýtka a odběhl k srnce.
Myslivec Muška se na to chvíli díval a potom ze zbytku své pýchy spustil na Amálku:
„Srnečka jsem ztratil, ale zato mám tebe, pěkná panenko.“

Jenže to už víla Amálka odcházela po špičičkách trávy do hlubokého lesa.
,,Kdepak, Muško. Srneček odešel k srnce. Já jdu do hlubokého lesa. Ty tu zůstaneš sám s vystřílenou puškou.“
A myslivec Muška tam zůstal sám s vystřílenou puškou.

Související knihy

Čtvrtek, Václav

Albatros, 2013