Román, který vyšel pod názvem Biomanželka, přišel na trh vloni na podzim a setkal se s mnohou kritikou, ale i velkou chválou. Michal Viewegh je autor, který naší zemi rozděluje na dva tábory. Buď ho máte rádi nebo nenávidíte. A já patřím do té první skupiny. Nejsem však zbožná fanynka, ale kritický čtenář, který ke knize přistupuje s určitým očekáváním. A tato kniha mi ho splnila. Po Románu pro muže, který mi nepřišel nijak zvlášť povedený, jsem se těšila na další novinku.

Hlavní postavou je Mojmír, nejprodávanější autor v zemi, který má obrovské ego a ještě více peněz. Podobnost s autorem je samozřejmě nezpochybnitelná. Sám Viewegh přiznal, že psal částečně autobiografickou prózu. Hedvika, Mojmírova manželka, je obyčejnou dívkou, která se hodně podobá Popelce. Je chudá, skromná, ale také inteligentní a krásná. Z nemajetné knihovnice se má Hedvika stát reprezentativní manželkou, která bude pýchou Mojmírova ega a ozdobou každé společenské akce.

Ale na rozdíl od Popelky ji nebaví jen stále obcházet večírky v luxusních robách, jezdit na drahé dovolené k moři a starat se o svého manžela. Tato žena má vyšší cíle, jak se postupně ukáže. Hedvika porodí dvě děti a začne se angažovat v mnoha činnostech. Zajímá se o biopotraviny, zakládá mateřské centrum apod. Spolu s nástupem Hedvičiných aktivit přichází ale i Mojmírova žárlivost. Na Hedviku, na čas, který netráví tím, aby laskala jeho ego, a hlavně na lidi, kterými se Hedvika obklopuje. Nejvíce Mojmírovi asi vadí dula, která pomáhala Hedvice před porodem, u porodu, v šestinedělí a bůhví proč se v jejich domě usídlila na dlouhých šest let. Mojmír najednou zjišťuje, že se z prince na bílém koni, stal pouhým nástrojem, který přináší peníze do rodiny a občas se postará o děti, a to bez jakýkoliv výtek a kritiky. Z prvního místa hodnotového žebříčku Hedviky se rázem dostává na desáté, a to se mu vůbec nelíbí. A tak začíná kolotoč zajímavých a neočekávaných událostí opepřených klasickým Vieweghovským sarkasmem.

Příběh je vyprávěn z pohledu duly – porodní asistentky. A za to patří autorovi můj velký obdiv. Je těžké vyznat se v citech druhého pohlaví. Natož napsat román, který je celkem feministický.

Já osobně jsem dulu z celého srdce nenáviděla a přála „chudákovi“ Mojmírovi, aby z toho dokázal vybruslit se zdravým rozumem. A to se mu nakonec podaří velice obstojně. Napíše o svém životě a lidech v něm román.

Biomanželka, jak už sám název napovídá, hodně mluví o „bio“ životním stylu a jiných alternativních možnostech naší doby. Ale nezachází příliš do detailu. Občas mi připadá, že autor použil vše nové, aby Hedvika připadala čtenáři atraktivnější, ale chvílemi i bláznivější. Ať jsou to domácí školy, porody či zelenina, ke všemu se náš „Modrovous“, jak ho nazývá dula, staví skepticky. Nechápe, co je lepšího na kuřeti vypěstovaném na ekologické farmě, proč musí jezdit pro potraviny desítky kilometrů daleko, když mají „obchoďák“ za rohem a proč proboha nemohou jejich děti chodit do normální školy. Nakonec je však vždy Mojmír tím, který je odsouzen společností a hlavně lidmi, kteří obklopují jeho manželku. Každý totiž vidí v Hedvice úžasnou moderní ženu, která jde s dobou.

Doporučuji, aby si toto dílo přečetli všichni, ať už „bio“ uznávají či ne, protože kniha oplývá inteligencí, vtipem, ale i sarkasmem, který je pro autora tak typický.

Související knihy

Viewegh, Michal

Druhé město, 2010