Je tolik otázek, na něž jsou odpovědi nesnadné.  Stanislav Beran oslovuje vnímavé čtenáře, které  mohou zasáhnout silné příběhy s přesvědčivými dialogy, příběhy, v nichž poznáváme dnešek i sami sebe.

 

Knihu Žena lamželezo a polykač ohně vydává nakladatelství Host

 

Zvuk mixéru ji rozčiloval, rotující kusy zeleniny se míhaly před očima, až se jí točila hlava. „Podělaný sádlo,“ zabručela Marta a chytila se oběma rukama mixéru jako kotvy.

„Já se ti divím,“ zasmál se Karel rozvalený v křesle v rohu. „Proč to děláš? Tohle po tobě přece nikdo nechce.“

„Tobě se to kecá,“ utrousila přes rameno. „Ty neztloustneš, ani kdyby do tebe cpali nevímco.“ Vypnula mixér a odšroubovala plastovou nádobu s rozšmelcovanou zeleninou. „A vůbec, tady máme názornej příklad diskriminace ženy. Chlap může bejt jako sud a nikdo necekne. Ženská přibere kilo a žádnej z vás ji nezapomene na to upozornit.“

„Jak to?“ podivil se Karel. „Ani jsem si nevšim.“

„Nevšim? Já teda jo. Vždycky, když tu máme ženskou, vedeš pak řeči o povislým zadku a rosolovitejch rukách. Chlapy necháš bejt.“

„Na chlapy nekoukám.“

„Tak se někdy podívej, občas to stojí za to. Krasavci…“ otevřela zásuvku, vytáhla z ní bílou plastovou lžičku a vyklopila zeleninu do misky. Chvíli si nevábnou barevnou hmotu prohlížela, pak se pustila do jídla. Karel si zapálil cigaretu a znuděně koukal z okna.

„V kolik přijde?“

„Za čtvrt hodiny. Zase budou řeči, připadá mi, že vymalovat Sixtinskou kapli muselo bejt snazší než se zrovna týhle zavděčit. Jakoby to nebylo jedno.“ Přehrabovala se v misce a opatrně polykala zeleninu. Bez chuti a bez zápachu, stejně jako holka, kterou čekala. Ordinérní náctiletá blondýna, která se chce nechat vylepšit. Měli zlaté časy. Popravdě řečeno, nikdy se jim nevedlo tak, jako teď. Nezávislí středoškoláci s názorem, stejně jako jejich matky, které na sobě tvrdě makaly v posilovnách, než přijde léto a ony budou muset do plavek, tvrdí hoši z kapel a čertví kdo další, ti všichni najednou potřebovali mít „NĚCO“. Tak tomu říkali, když přišli poprvé, na ní bylo, aby z toho neurčitého něčeho vyrobila ozdobu, za kterou se přinejmenším nebudou stydět. Oni ani ona. Připadala si občas spíš jako psychologická poradna než tetovací salón, vyposlechla spoustu příběhů, skrz které se měli dopracovat k tomu „NĚČEMU“. A neodbývala je, myslela si svoje, ale byla trpělivá, rozuměla si spíš s chlapy než s ženskými, připadali jí jednodušší pro pochopení, snažili se jít rovnou k věci, dobrat se výsledku. Koupil jsem si motorku, narodilo se mi dítě, hrajeme poctivej hardcore. Karel se s nimi nemazal, většinou jim do klína hodil katalog, ať si vyberou, lehce pak obrázek upravil a bylo to.

Spolkla poslední lžíci zeleninové kaše, odložila misku do umyvadla, otevřela skříňku v rohu a vytáhla z ní lahvičku černé barvy a svazek jehel. Odlila trochu do plastové nádobky a upevnila jednu z jehel do mašiny. Sešlápla pedál a přístroj zabzučel.

„Cos jí nakonec udělala?“ zeptal se Karel.

„Co asi? Chtěla něco exotickýho a žensky jemnýho,“ zasmála se a zamávala přístrojem, jako by držela v ruce štětec a před sebou měla plátno na stojanu.

„Aha, takže kytka,“ ušklíbl se a vytáhl ze stohu časopisů deset let staré číslo Playboye.

„Jsi stejně blbej jako ona,“ zasmála se. Když přijde ženská, pokaždý si před ní listuješ v něčem takovým. A koukáš, jestli si všimla, jakej seš tvrďák, že ani kvůli ní to nedáš pryč.“

„Ale no tak…“

Zadrnčel zvonek, Karel vstal a otevřel. „Dobrý den, pojďte dál.“ Posadil se zpátky do křesla a dál listoval v časopise.

„Dobrý den.“ Dívka se usmála na Martu a odložila kabelku.

„Dobrý, posaďte se,“ řekla Marta a vytáhla z desek papír. „Mám to pro vás připravený, jak jsme se minule domluvily. Co tomu říkáte?“ strčila jí obrázek skoro až pod nos. „Líbí?“

„Pěkný, trochu velký.“

„Bude to vzadu na lopatce, přesahovat kus na rameno, jak jste chtěla. Můžu to udělat jemnější, ale to by zas nevyniklo. Nebojte, barva to zjemní.“

„Jo, mně se to líbí.“

„Bude to nadvakrát, dneska kontury a stíny, příště barva. Tak můžem?“

„Jdeme na to,“ svlékla si bundu a přetáhla přes hlavu tričko.

Růžová a bílá, pomyslela si Marta, ta holka vypadá jako prázdný pytlík bonbónů. Pane bože, ještě bude muset poslouchat, že ji to bolí. Odstřihla kus gázy a otevřela dózu s mastí. Karel sebral z okna blok a něco si čmáral. Komediant.

Přitiskla papír s obrazem na kůži a pečlivě přejížděla dlaní. Kůže jako novorozeně, vystouplá lopatka, tenké ruce. Odložila papír a prohlížela si výsledek. Další kytka, z té hromady, co jich udělala, by už byl pugét.

„Chcete se podívat?“

„Jasně,“ vstala ze židle a natočila se před zrcadlem.

„Myslím, že to vyšlo, velikost i tvar. Přesně pro vás,“ dodala jí Marta odvahu. „Nebojte, je to hrubej tvar, barva to všechno zjemní, obrys bude tenkej, trochu stínů.“

„Mně se to líbí,“ usmála se. „Přesně něco takovýho jsem chtěla.“

„Tak jdem na to. Nemusíte se bát, nejde to přes kost, nebude to bolet.“ Když poprvé zajela jehlou do kůže, dívka sebou trochu cukla, sevřela rty, sjela pohledem na Karla. Nevšímal si jí, soustředěný kreslil do bloku, starý Playboy ležel na hromadě časopisů. Byla nerada, že je tady taky, právě proto sem chodila; za Martou, chtěla, aby se o ni postarala ženská. Dobře si všimla, jak ji očumoval, když se svlékla. Nijak zvlášť to nebolelo, bála se, že to bude horší. Marta měla lehkou ruku, když jí pravidelně otírala místo, kde předtím projela jehlou, cítila úlevu, která ji téměř uspávala. Zavřela oči.

„Není vám špatně?“ zeptala se Marta.

„Vůbec ne, je to skoro příjemný, mnohem lepší, než jsem si myslela.“

„Kdybyste se potřebovala napít nebo třeba pauzu, řekněte si, ještě to potrvá. To víte, pro krásu je třeba trochu trpět, jak se říká. Ale bude to stát za to, nebojte.“

Dívka se křivě usmála a znovu zavřela oči. Ta kytka, kterou přinesla mámě do nemocnice, byla žlutá, úplně stejná. Byla v průhledné plastové krabičce, kterou položila na plechový stolek u postele. Máma měla orchideje ráda, říkala vždycky, že ženské se podobají kytkám, které mají rády. Společně se tomu smály. I tehdy se máma usmála, i když popravdě řečeno, napadla ji spousta jiných rostlin, kterým se v tu chvíli podobala. Málem ji nepoznala, oteklou, bez vlasů, s nepříjemně šedou kůží.

„To jsem potřebovala,“ řekla. „Trochu barvy tady v tý bílý všude kolem.“

„Vypadáš dobře, mami.“

„Prosím tě, dobře vypadá člověk, když tady nemusí bejt, mně připadá, jako by mě při tom řezání taky přemalovali. Abych jim nerušila prostředí.“

„Ale staraj se dobře, ne?“

„Co člověk může potřebovat? Musím bejt ráda, že žiju, a doufat, že se ta potvora nerozlezla nikam dál. Letos je s plavkama utrum.“

Nemůže na tom být tak zle, když myslí na léto u vody, myslela si tenkrát. Otci jen zavolala, že máma je v pořádku. Jemu to stejně bylo jedno, nežil s nimi od jejích pěti let, když se dozvěděl, co jí je, zeptal se, jestli se k němu nechce odstěhovat, aby nebyla sama, když je máma teď ve špitále. Jenže máma se nedožila ani léta. Když ji viděla naposled živou, byla už jen kost a kůže, obrovské vyděšené oči jí vystupovaly z obličeje, jako by každou chvíli měly vypadnout.

„Vypadáš dobře,“ řekla jí, ale tentokrát se už nedočkala odpovědi. Orchidej v krabičce na stolku byla už skoro shnilá, bez barvy, sebrala ji při odchodu z pokoje a před nemocnicí vyhodila do koše. Pohřeb zařizoval otec — jen oni dva a máminy rodiče, odbyli to bez slz ani ne za hodinu.

Pochopila, že je potřeba dělat si radost hloupostmi. Chci být pěkná holka; hadříky, tenhle obrázek, solárko… Protože máma pořád čekala, ani nevěděla na co a nejspíš se nedočkala. Vždycky jen tvrdila, že chce, aby ona byla šťastná. Otec o takových věcech nemluvil, měla jen pocit, že si neví rady s tím, že ji má najednou vedle sebe. První týdny po pohřbu byl nepřirozeně ochotný k čemukoliv, co navrhla, vymýšlel pro ni zábavu, o kterou nestála, když to pochopil, stáhl se a snažil se mluvit s ní o praktických věcech. Během jediného víkendu ji přestěhoval z matčina bytu k sobě, uvolnil jí svoji pracovnu, koupil ji nový nábytek.

Spolužáci, kamarádky ze spinningu, jakoby se v těch dnech ztratili ze světa. Prostě nevolali, nepsali, ve škole sotva pozdravili a bezradně se šli dál. Smrt k nim prostě ještě nepatřila, jako donedávna nepatřila k ní. Umírali staří lidé a rockové hvězdy se zlatou ranou v žíle, umíraly podvyživené děti kdesi v Africe. Byla najednou sama a překvapilo ji, že jí to nevadí. Jakoby v sobě nalezla skrytý prostor, který začala vyplňovat sama sebou. Pokaždé se večer ve sprše postavila nahá před zrcadlo a prohlížela se. Kůže rozpálená horkou vodou získala nepřirozeně rudou barvu, v obličeji se potila, pot jí stékal do očí, dlaněmi si přejížděla po bocích a prsou, zatahovala břicho. I takové mladé tělo může umřít a neexistuje hodina, ve které by se taková věc nemohla stát. Došlo jí, jak je takové vědomí strašné a jak těžké bude se ho zbavit. Představovala si sebe před tím zrcadlem den po dni, za deset, dvacet let.

Související knihy

Žena lamželezo a polykač ohně

Beran, Stanislav

Host, 2013