Edie coby nejnovější sestra na Y4, tajném oddělení ukrytém v samém nitru Okresní nemocnice, má plné ruce práce s nejrůznějšími paranormálními pacienty: od upírů po zvěrodlaky, zombie a další bytosti ze záhrobí…

Knihu Noční směna vydalo nakladatelství Fantom Print

Ukázka 1

Vteřinu jsem zůstala ochromeně stát. Zapomněla jsem panu Listopadovi znovu připoutat pravou ruku. Vytáhl si dýchací trubici. Nedostatečná ventilace = jistá smrt. Monitor srdeční akce nad jeho postelí hlásil nejdřív fibrilaci, pak zástavu.
Charles se kolem mě prohnal jako blesk, nastavil postel do resuscitační polohy a ukázal na mě: „Resuscitační vak, dělej!“
Polkla jsem, přikývla a sundala ho ze zdi. Trvalo mi snad hodinu, než jsem ho sestavila a připojila masku k dýchacímu přístroji – k tomu, který měl dýchat za pana Listopada, ale nedýchal, protože jsem ten krám pořád nemohla zapojit.
Hotovo! Nasadila jsem masku na jeho otevřená ústa.
Která se reflexivně zavřela.
A přicvakla můj levý palec.
„Do hajzlu!“
Trhla jsem palcem, zachytila se jím o zuby, zespoda uchopila čelist prsty a cvičeným hmatem ji předsunula.
Ani jsem si nevšimla, kdy do pokoje vešla Gina, ale prostě tam najednou byla i s dávkou adrenalinu, který musela vytáhnout ze skříňky. Charles už zahájil resuscitaci. Cvalda začala odpočítávat.
„Padesát devět – pal!“
Skočila jsem na lůžko, obkročmo jsem sedla na pana Listopada, začala s masáží srdce a snažila se předstírat, že nemám pokousanou ruku. Ten parchant, pitomý denní služebník. Co když byl infikovaný? Co když k přeměně v upíra stačí jediné kousnutí? Pokračovala jsem v oživování a černé myšlenky v mé hlavě byly stejně vytrvalé jako žebra pana Listopada, která ale nakonec povolila a přitom nechutně křupla.
„Adrenalin!“ zvolala Cvalda. Viděla jsem, jak ho Gina píchla.
Pan Listopad se pode mnou vzepjal, resuscitační vak odlétl stranou a dýchací trubice s titanovou špičkou cinkla o podlahu. Zahleděl se mi do očí.
„Zachraňte ji!“ rozkázal – ale nevyslovil to nahlas, jen jsem mu to odezírala ze rtů. Jak si vyrval dýchací trubici, poranil si hlasivky. „Zachraňte ji!“ zahýbal znovu rty, pak zůstal jen nehybně ležet a … zemřel.
Seděla jsem na jeho hrudníku. Byla jsem v šoku. A potom – alespoň tahle část ve filmech odpovídá skutečnosti – se z živé, dýchající věci proměnil v neživou hmotu a následně v prach.
Celý se zkrabatěl a propadl sám do sebe a na vnitřní straně mých stehen zůstaly tmavé skvrny jako od sazí. Zbylé hadičky a pouta spadly na dokonalou prašnou sochu jako vystřiženou z Pompejí, která věrně kopírovala obrys jeho těla. Nebyla jsem si jistá, jak si tohle všechno vyložit a co si teď počít. Chvíli jsem seděla jako opařená, a pak jsem velice opatrně slezla z postele. Cvalda, Charles, Gina – všichni tři na mě mlčky zírali.
„Nemohly by to třeba nějak napravit Stíny?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Stíny držely jakousi mystickou ochrannou ruku nad naším oddělením, nebo mě alespoň v tomto smyslu poučili na školení. Na vlastní oči jsem je neviděla, ale v tom okamžiku bych napsala dopis Santa Clausovi nebo přivolala na pomoc víly, kdybych věděla, že to pomůže.
„Ne,“ odpověděl Charles úsečně a já svěsila ramena. Ukázal na to, co zůstalo z ruky pana Listopada. „Neměl být náhodou připoutaný?“
Jen jsem kývla a Charles zakroutil hlavou. „Achich ouvej, pískle.“

Ukázka 2

Na chodbě ve třetím patře se mi rozbušilo srdce. Sundala jsem si zimní rukavice a zjistila, že se mi modřina rozlila po celé dlani a strašně bolí. Vůbec jsem neřešila, proč dělám to, co dělám, a šla jsem automaticky od jedněch dveří k druhým a pokládala na ně ruku, dokud jsem nenašla takové, které studily, a bolest přestala.
Tady nebude žádná bytná a taky si nemusím hrát na doktora House. Tvrdě jsem bouchla počmáranou rukou do dveří. „Donáška!“¨
„Co?“
„Donáška!“¨
Za dveřmi bylo slyšet nějaké zvuky. Vrzání kovu. Šepot. Dveře se otevřely, za nimi stál muž s úzkým obličejem a zevnitř táhl pach sexu a krve.
Věděla jsem, že jsem na správném místě. Prostě jsem to věděla.
„Co chcete?“ zeptal se. Zdvihla jsem lahvičku a rychle a zostra jsem zmáčkla píst. Nic se nestalo. Pokusil se zabouchnout dveře a taky by se mu to povedlo, kdyby mu v tom nezabránila ocelová špička mé boty.
„Do prdele.“ Odšroubovala jsem víčko a šplouchla jsem na něj obsah lahvičky. Začal řvát. Pan Listopad si uměl opatřit kvalitní zboží.
„Ježíši Kriste!“ Padl na kolena a začal si drásat obličej.
„Tak nějak.“ Odsunula jsem ho dveřmi stranou. „Anna?“
Pokoj byl téměř úplně zdevastovaný. Ze stropu visely dvě žárovky jen na drátech a ze stěn se odlupovaly vlhké tapety. Uprostřed místnosti se na stativu leskla černá kamera a její mechanické oko mířilo na špinavou matraci na umouněné podlaze, kde byla v řetězech připoutána dívka jako zlý pes. Vypadala asi na devět, ale věděla jsem, že její skutečný věk lze jen těžko určit.
„Anna?“ opakovala jsem.
Zamrkala někam směrem za mé rameno, díky čemuž jsem se na poslední chvíli sehnula.
Na ten pohled mě nemohli připravit žádní sexy upíři z televize, ani všichni ti polovičatí ubožáci, které jsem znala z Y4. Vrhla se na mě ohavná příšera s rozpřaženými pařáty a široce roztaženými ústy plnými špičatých zubů. Uhnula jsem a zády narazila do zdi. Když byl kousek ode mě, ovanul mě jeho dech páchnoucí kouřem a zkaženými jablky. V jedné ruce jsem držela první – otevřenou – lahvičku se svěcenou vodou a druhou lahvičku jsem měla v druhé ruce jako odjištěný granát a palcem jsem šroubovala víčko.
„Chci jen tu dívku!“ křičela jsem.
Když zabiju upíra, bude to ještě vražda? Muž, na kterého jsem chrstla svěcenou vodu, se pořád ještě svíjel na podlaze a držel si obličej. Mezi prsty se mu začínal sypat prach.
„Vypadni!“ řekl druhý útočník se silným přízvukem. Pohled mu padl na otevřenou lahvičku.
Měl plochý nos a místo nosních dírek jen úzké štěrbinky. Na tvářích se mu udělaly vrásky, jak cenil dvě široké řady zubů.
„Ani za nic.“ Ona mě sem přivolala. Nebo spíš pan Listopad. Nikam nejdu a hotovo. Těkal šedomodrýma očima mezi mnou a svým kámošem, rozpadajícím se v prach. Zamžoural a zavětřil jako zvíře, a pak se rozhodl.
„Fajn.“ Sáhl do kapsy pro zapalovač, škrtnul a otočil se ke svému kumpánovi.
Co to Gina říkala? Že ten prach je škodlivý? Že je – hořlavý? Klekla jsem si na jedno koleno a čekala, co bude.
Prach explodoval jako třaskavina.
Zasáhla mě vlna horka. Rychle jsem si pažemi zakryla obličej. První upír se ještě docela nerozpadl – a ta zachovalá část do poslední chvíle křičela. Když jsem se osmělila a podívala se znovu, druhý upír už vzal nohy na ramena a utíkal po chodbě. V tu chvíli už z prvního upíra nezbylo skoro nic.
Podívala jsem se na dívku. Sledovala hořícího upíra a v jejích očích se odráželo světlo plamenů.
„Anno?“ zeptala jsem se znovu. Nikterak na to jméno nereagovala. „Podívej…“ spustila jsem.
Byla jsem si zcela jistá, že se požár nerozšíří do celého bytu, ale stejně tu nemohla zůstat v řetězech. Schválně jsem volnou rukou udělala takové gesto, aby jasně viděla, že dávám lahvičky zpět do kapsy. A pak jsem se zraněnou rukou natáhla nikoli po ní, ale po vodovodní trubce, k níž byla připoutaná.
Vrhla se po natažené ruce jako divoká kočka a zakousla se do ní. Cítila jsem, jak pevně stiskla zuby, zaryla je až do masa a prokousla ho až na kost. Vykřikla jsem a padla na kolena. Stála nade mnou, po obličeji měla rozmáznutou mou krev a byla zakousnutá do mé ruky mezi palcem a ukazovákem.

Související knihy

Cassie - Alexander

Fantom Print, 2013