Jednoho listopadového rána uklízečka nalezne docenta Ondřeje Chalupu zastřeleného v jeho pracovně. Souvisí vražda s jeho dlouhodobou snahou o odvolání univerzitního kvestora kvůli podivným machinacím při rekonstrukci historické univerzitní budovy? Proč vrah riskoval a střílel přímo v budově? Kdo všechno měl důvod přát si smrt svérázného, ale čestného docenta?

Knihu Modré stíny vydalo nakladatelství Host

Na Ondřeje Chalupu doléhala čím dál tím větší frustrace. Ze všeho kolem sebe. Z každodenních nepořádků, z politické situace, z celospolečenské nálady, ze studentů a jejich přístupu ke studiu, zkrátka ze všeho. Z toho, co se dělo s vysokými školami, obzvlášť. Nechápal, jak je možné, že ostatní nesdílejí jeho přesvědčení o výlučném poslání univerzit a berou vysoké školství jen jako jednu z příležitostí, jak realizovat svou touhu po osobní moci, po zbohatnutí, po politickém vlivu. Nevěřícně a znechuceně sledoval kauzy spjaté s prostředím, které tak miloval a kterým žil. Metropolitní tzv. univerzita, nejspíš zřízená jen proto, aby si papaláši z pražského magistrátu měli možnost doplnit své troskovité vzdělání, pokud možno rychle a maximálně bezbolestně. Plzeňská práva a rychlostudium pro spřátelené a politicky vlivné; vzhledem k tomu, jaká na jeho škole panovala tuhá byrokracie týkající se dodržování předpisů a dohledu na řádný chod studia, naivně žasl nad tím, jak bylo možné, aby někdo vystudoval tříleté bakalářské studium za dva semestry, a k zuřivosti jej přivádělo, že to všechno upekli právníci, o nichž se do té doby pošetile domníval, že by měli být strážci právní čistoty. Anebo způsob, jakým se činovníci Univerzity v Liberci napakovali na tom pochybném podniku mistrovství světa v lyžování. Byl hrdý na svou alma mater, prostou takovýchto skandálů, snad kromě toho, že jeden titulu chtivý grafoman odkudsi z Opavy předložil vědecké radě opsanou habilitaci, která – na rozdíl od té Libuščiny neopsané – samozřejmě řízením prošla. Na druhou stranu, byť se o tom hodně psalo a fakulta měla z ostudy kabát, objektivně musel uznat, že za tohle nikdo z habilitační komise ani vědecké rady nemohl, že se prostě stali obětí podvodníka. I když i Olomouc měla jednu skvrnu na svém čistém štítě – a to samého kvestora.

Celá kauza začala už před čtyřmi roky, kdy se konečně – pět let po dokončení – rozhodlo o provedení inventury předaného zařízení budovy konviktu, barokního monstra, do kterého se po nákladné rekonstrukci přestěhovali, a Ondřeje Chalupu jmenovali za člena inventarizační komise, což je funkce, u níž se vždy předpokládá ryze formální členství, zvláště když veškerou otrockou úředničinu s kontrolou vykonávají katederní sekretářky. Jenže tentokrát se Ondřej Chalupa k obvyklému podepisování nekonečných počítačových sjetin nedostal; sekretářka zachmuřeně zaťukala na dveře šéfa katedry s tím, že část vybavení, které by podle dodacích listů měla katedra mít, nikdy nedostali. Šéf poslal pro zástupce katedry v komisi a ten se zeptal, co chybí. Sekretářka, důkladná padesátnice, měla ve sjetinách příslušné položky vyznačeny oranžovým zvýrazňovačem. „Tak třeba dva koberce,“ řekla. – „Koberce?“ užasl vedoucí katedry Stanislav Lípa. „Dyť je tu máme.“ – „Tyhle kancelářské koberce se nepočítají, to je tzv.,“ sekretářka zalistovala seznamem, „podlahová krytina. Mají to být dva koberce, v ceně 25 000 za kus.“

Vedoucí katedry na ni němě zíral, Ondřej Chalupa jeho údiv sdílel. „Koberce za padesát tisíc?“ řekl. – Sekretářka pokrčila rameny. Lípa si drbal bradku. – „Pak chybí 15 židlí. A v učebně bychom měli mít plazmovou televizi.“ Když nikdo nereagoval, pokračovala. „Pak ještě nějaké drobnosti jako lampy a skříňky.“ Položila štos papírů na stůl před svého šéfa.

„Za kolik toho je?“ zeptal se Chalupa.

„Asi za 150 000.“

„Všechno je to drahý jak sviňa,“ oglosoval to vedoucí katedry přímočaře.

„Hlásila jsem to na rektorát,“ pokračovala sekretářka.

„A?“

„Řekli mi, že je to v pořádku, že o tom vědí, že jsou to dílčí nedostatky, ať to komise podepíše, že oni se už o to postarají.“

„No to jistě!“ vybuchl Chalupa. „My to podepíšeme a tím se ten chybějící majetek zlegalizuje.“

Vedoucí katedry byl i přesto, že svou funkci vykonával již dlouho, nenapravitelný optimista. „Asi to popletli,“ řekl smířlivě. „Asi nám připsali vybavení jiné katedry. Obvolej ostatní katedry na konviktu,“ obrátil se na sekretářku, „jestli jim něco nepřebývá, že se to vykazuje u nás. No co – televize by se šikla. Jen teda nevím, co bych dělal s těma kobercama.“

„Už jsem se ptala, nikde nikomu nic nepřebývá.“ Sekretářka byla vzor svědomité poctivosti a Ondřej Chalupa ji měl pro její spolehlivost velmi rád.

„Ani nám?“

„Ne. Spíš každýmu něco chybí.“

Ondřej Chalupa se rozhodl jednat. Předsedou inventarizační komise jmenovali profesora Šimona. Vzhledem k tomu, že ani na jeho katedře inventarizační seznamy nesouhlasily, svolal schůzku komise a sekretářek všech kateder na konviktu. Výsledek je šokoval – v celém objektu scházel majetek a vybavení v ceně převyšující tři čtvrtě milionu. K tak vysoké částce přispěla i skutečnost, že – jak upozornil další člen komise doktor Prskal – veškeré zařízení bylo několikanásobně předražené. Doktor Prskal komisi informoval, že u nich na katedře mají závěsy za patnáct tisíc na okno a že vůbec nechápe, proč jsou všude kuchyňské linky z IKEA. To vzbudilo pozornost – každá katedra byla vybavena dvěma kuchyňskými koutky, jeden na společné chodbičce, druhý v kanceláři sekretářky, a Prskal zjistil, že tyto jednoduché sestavy z IKEA přišly na 26 400 Kč za sadu, což je – jak zdůraznil – trojnásobek toho, za kolik to lze normálně v IKEA koupit.

Komise byla pobouřena. Profesor Šimon spolu s docentem Chalupou sestavili rozsáhlý přípis, v němž upozornili na nedostatky a předražené dodávky a požadovali jejich vysvětlení, a odeslali jej rektorovi, předsedovi akademického senátu a kvestorovi. Chalupa očekával, že se rozpoutá pozdvižení. Odpovědí na jejich aktivitu však bylo naprosté ticho.

Možná, kdyby se tenkrát kdokoliv rozhodl zprávou inventarizační komise zabývat, mohlo být všechno jinak. Pokud se však kvestor domníval, že se problém vyřeší tím, že jej bude ignorovat (a spolu s ním všechny stížnosti), nepočítal s umanutostí docenta Chalupy, rozhodnutého, že takto celá záležitost zůstat nemůže. Začal pátrat po okolnostech rekonstrukce jezuitského konviktu. Kvestorovi lidé mlčeli, ale vzhledem k tomu, že rekonstrukce skvostu tyčícího se na městských hradbách, zcela zdevastovaného desetiletími armádní péče, byla pro město obrovskou událostí, našel na stránkách regionálních tiskovin řadu informací. Naštěstí se o průběh rekonstrukce tehdy ještě zajímaly i akademické senáty; ze zápisů i z rozhovorů s kolegy – tehdejšími senátory – zjistil základní informace o celé akci. Univerzita bývalý jezuitský konvikt získala v devadesátých letech. Vzhledem k tomu, že filozofická fakulta obývala několik budov, jež se v restitucích měly vrátit církvi, byla dojednána rekonstrukce konviktu jakožto náhrada za tyto budovy, plně financovaná státem z fondu náhrad za církevní restituce. Vybraná architektonická kancelář vypracovala projekt rekonstrukce za 270 milionů. Univerzita projekt odmítla, ten byl následně přepracován a předložen s novým rozpočtem na 320 milionů, který byl přijat. Když se v roce 2002 stavební práce završily, katedry se nastěhovaly do svých nových působišť a konvikt se plně otevřel veřejnosti, účet za rekonstrukci se vyšplhal na 350 milionů.

Když už se neřešila neukončená a neschválená inventarizace, poslal aspoň Chalupa kvestorovi dopis s žádostí o vysvětlení, proč byla cena za rekonstrukci tak vysoká. Za týden obdržel od kvestora pozvání k osobní schůzce. Za asistence šéfa stavebního odboru, arogantního inženýra, který s Chalupou jednal jako s retardovaným potížistou, mu vysvětlili, co s cenou stavby udělá archeologický průzkum, nečekané faktory, které se promítnou do tzv. víceprací, ale taky celková ekonomická situace, inflace a výše DPH. Mluvili na něj dlouho, vlídně, ale Chalupa měl pocit, že úmyslně tak, aby jim nerozuměl. Zajímal se o změny mezi prvním a druhým projektem – velkoryse mu umožnili nahlédnout do gigantické projektové a stavební dokumentace, zjevně pobavení při pohledu na dezorientovaného literárního teoretika, který se ve změti půdorysů, bokorysů, detailních výřezů, řešení dílčích místností či krovových vaznic a krokví zcela ztratil a vůbec nerozuměl různým typům čar a milionům kót a číselným údajům zásadně uváděným ciframi mikroskopické velikosti. Chalupa to po chvíli vzdal, poděkoval a odešel. Zaujala ho však jedna věc, ale protože si nebyl jistý, zdali by mu ti dva řekli pravdu, rozhodl se na ni nezeptat – a totiž, proč se mezi levnější a dražší verzí projektu změnila pozice hlavního architekta rekonstrukce, když architektonická kancelář zůstala stejná.

Zde mu výrazně pomohl kunsthistorik Šimon se svými kontakty mezi architekty. O deset dní později už docent Chalupa v kavárně na Horním náměstí celou záležitost probíral s architektem Šimlákem, nakvašeným padesátníkem, který rekonstrukci konviktu a spolupráci s kvestorovými činovníky charakterizoval jako „noční můru každého architekta“, protože ti akademici „ničemu nerozumí, ale do všeho kecají“. O další týden později Chalupa seděl v kanceláři samého rektora a informoval ho o tom, jak došlo ke zdražení stavby z dvou set sedmdesáti milionů na tři sta dvacet ještě před jejím započetím. Rektor nesouhlasně kroutil hlavou a tvrdil, že je to celé nesmysl. „Ten váš architekt to určitě celé dezinterpretoval, nebo jste to vy špatně pochopil.“ Rektor odmítl celou situaci vůbec uznat jako možnou a následně dodal, že i kdyby snad možná na tom přece jen bylo zrnko pravdy, tak co z toho? Univerzitě přece žádná škoda nevznikla. Každopádně, pokud na tom trvá, podíval se rektor Chalupovi zpříma do očí, může celou věc probrat s panem inženýrem Jonášem. „I když – upřímně řečeno – vlastně nevím, oč vám jde, pane docente?“

Ani teď, po třech letech, Ondřej Chalupa nezapomněl na ten pocit marnosti a bezmoci, když veškeré jeho pokusy zjednat nápravu a ukázat lidem, jak zvláštně kvestor Jonáš hospodaří, narážely jen na lhostejnost a nezájem.

Rektor Chalupu požádal, aby jej znovu navštívil tentokrát v doprovodu architekta Šimláka, ten však odmítl a nepřímo popřel, že by kdy Chalupovi poskytl jakékoliv informace. Kvestor Jonáš si na schůzku s rektorem připravil rozsáhlé zdůvodnění nedostatků první verze projektu, jaká vylepšení si vyžádala nárůst ceny o padesát milionů a v čem spočívaly vícepráce za dalších třicet milionů. Hovořil asi patnáct minut a celou tu dobu Chalupa cítil zoufalství a beznaděj z toho, jak z něj samolibý a arogantní ekonom dělá blbce (protože Chalupa prostě věděl, že Jonáš lže a manipuluje s fakty), a z toho, že kvestorovy machinace nikomu nevadí.

Související knihy

Sýkora, Michal

Host, 2013