Slovo svoboda má mnoho podob, stejně jako slovo láska, nenávist, přátelství nebo třeba i lež. Možná proto si pravý význam slov člověk často ani neuvědomuje. Slovo svoboda jsem si až do naprosto euforického stavu uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem se sama poprvé otočila na posteli. V ten okamžik jsem byla svobodná a šťastná.

Úryvek z kapitoly osmé, Budeme se po sobě válet

V dubnu letošního roku uběhly čtyři roky od okamžiku, kdy se autorka knihy Vozík a vězení je pro každého, Radka Zaciosová, ocitla na nemocničním lůžku, odkázaná na pomoc druhých. Příčinou jejího onemocnění bylo velmi vzácné autoimunitní onemocnění, Guillain-Barrého syndrom, který ročně postihuje od 0,16 do 4 lidí na 100 tisíc obyvatel.

K myšlence sepsat své zážitky z léčby ji přivedla její kamarádka a nutno podotknout, že udělala dobře. V pořadu Sama doma autorka prozradila, že sílu napsat knihu dostala zřejmě díky tomu, že se nakonec postavila na vlastní nohy. Před tímto okamžikem byla však dlouhá cesta plná bolesti, ale také, dle pocitů v příběhu popsaných, i humoru.

Kniha se mi celkově vzato dobře četla. Nejdéle jsem se zdržela u kapitoly Chtějí mě zabít. Útržky vzpomínek na chvíle prožité v umělém spánku mohou čtenáře přivést k myšlence, zda nečte jiný žánr. Za tento oddíl autorce velmi děkuji. Zažila jsem něco podobného, když se mě lékaři snažili probudit z bezvědomí. A díky zkušenosti Radky Zaciosové mám nyní pocit, že na světě je určitě minimálně jedna osoba schopná pochopit můj podivný prožitek.

Od začátku až dokonce jsem s napětím sledovala příběh paní Radky, která čtenáře nenudí, ale baví. A to nejen při vzpomínkách na to, jak se postupně dostala k prvním krůčkům. V rehabilitačním ústavu v Kladrubech se kromě českých pacientů léčí i ti zahraniční. Autorka popisuje, jak probíhalo cvičení muslimky v bazénu, která se šla koupat v teplákové soupravě a málem se při tom utopila . Příhody prokládá oblíbenými vozíčkářskými vtipy a dozvíte se i to, jak obtížné je vrátit se z ústavu zpět domů.

Pro mne osobně zůstává otázkou, komu je kniha určena. Je jen poděkováním lékařům, sestřičkám a dalšímu personálu? Je to vzpomínka jedné z mnoha pacientů na život na vozíku, na lidi, kteří byli s ní, když se ze dne na den nebyla schopná postarat sama o sebe? To, jak autorka vylíčila svůj příběh, ve mně vyvolává pocit, že krom výše zmíněného má její příběh podpořit všechny, kteří se dostanou do problémů. A to nejen na invalidní vozík. Ti, kteří prožili podobný osud jako autorka, si jistě připomenou v knize své vlastní prožitky. Pro ty, kteří mají celou léčbu před sebou, může být kniha povzbuzením a současně motivací k maximálnímu vynaložení sil na uzdravení se, nebo alespoň na získání maximální soběstačnosti. Po přečtení jsem zkusila knihu nabídnout rodině, ve které mají ze dne na den také vozíčkáře. Převládl v nich však strach, zcela pochopitelný, zda jsou schopni podobný titul číst, a knihu odmítli. A přeci – blízkým těch, co něco podobného prožívají, umožňuje titul zcela nezávisle pohlédnout na věc z jiného úhlu pohledu. V každém případě se autorce podařilo vtáhnout mne do děje. Díky ironii a vtipu není kniha pouhým zlým snem každého zdravého.

Překonejte případný strach z autobiografického příběhu, jehož hrdinou by se nechtěl nikdo z nás stát, a začtěte se do knihy, která vyšla v nakladatelství Hölzelová Eva. Za sebe ji doporučuji.

Související knihy

Zaciosová, Radka

Hölzelová Eva, 2013