Známá psycholožka českého původu působící dlouhá léta na dětské klinice ve Stuttgartu ukazuje pomocí četných příkladů typických i pro české prostředí, jak v mnoha oblastech našeho každodenního života narážíme na chybějící schopnost empatie. Analyzuje, čím může být vzájemná ohleduplnost posilována, jakým způsobem ji může být u druhých dosaženo. Tato tematicky ojedinělá kniha vykresluje obrazy empatie a naopak bezohlednosti v konkrétních situacích všedního dne a na tomto základě definuje proces vcítění, apeluje na jeho osvojování od raného dětství a varuje před zneužitím této svébytně lidské schopnosti.

Knihu Empatie vydalo nakladatelství Grada

Na autobusové zastávce

Na zastávce čeká skupinka lidí. Mezi nimi paní s kočárkem. Přijíždí autobus MHD. Lidé nastupují. Myslela jsem, že nastupovat bude i paní, ale ona zůstává stát. Asi čeká na další spoj, říkám si. Mezitím se utvořil nový houf lidí, a když přijel další autobus, opakovalo se totéž. Tentokrát se paní trochu víc namáhala, aby jí někdo s kočárkem pomohl, ale nepodařilo se jí to. Opět zůstala na místě. A přijel další autobus a zase si jí nikdo nevšiml. Paní zvýšila úsilí, pokoušela se kočárkem najet na práh dveří, volala na nastupující pány, aby jí pomohli kočárek nadzdvihnout. Nikdo se necítil osloven. Dveře se automaticky zavřely. Úplně automaticky to zajisté nebylo. Řidič přece musel stisknout tlačítko. Ale ani on na ni nedbal. Na mě se paní neobrátila vzhledem k mému věku a já jsem jí schválně nepomohla, protože jsem chtěla scénu pozorovat až do konce. To bych se ale načekala! Už ani nevím, kolikrát ještě se scéna opakovala, nakonec jsem paní pomohla sama. Cestou jsme se daly do řeči. Je to celkem běžné, žádná zvláštnost, stěžovala si. Dřív si toho nevšímala. Až teď, když potřebuje pomoc, vidí, jací jsou její spoluobčané hulváti, hrubci a ignoranti. Proto také nejraději, pokud to jde, prosí kamarádku o doprovod. Jednou si nezávazně postěžovala pánovi, který ji při nastupování přehlédl. Obdařil ji letmým, nic neříkajícím úsměvem.

„Ten kočárek je tak neskladný a těžký. Jako by to lidé nevěděli. Nikdo se do mě nevcítí.“

„Ale paní, co blbnete! Copak se někdo vžije do mě!“ A při vystupování jí nepomohl. Pomoc museli poskytnou ti, co chtěli nastoupit. Chtě nechtě, protože kočárek jim bránil v nastupování. Jak je vidět, nedělali to kvůli mamince, ale kvůli sobě.

Proč tady selhávají poučky o slušném chování? Protože to se učilo a trénovalo na společných školních vycházkách na dětské úrovni spolu s praktikami jako – „když vidíš paní s velkým břichem, pusť ji sednout“. Děti se ale neučily vynášet kočárek do autobusu. Od těch dob jsme vyrostli. Nedospěli. Ptám se, jestli se to děti mohly naučit na příkladu rodičů, tak jak se ostatně učí všechno ostatní. Asi ne. Vždyť i v tomto autobuse viděly děti pravý opak. Že se nepomáhá. „Nadělali si fakany, tak ať se starají.“

Tak tedy člověk člověku vlkem.

Moje praneteř je Češka, ale ze zvědavosti, jak se mají lidé k lidem tu a onde, si procestovala svět od Jižní Ameriky po severní pól. Rok strávila i na stáži ve Skandinávii. Pozoruje svět s otevřenýma očima a srovnává: „Nikdy jsem si toho předtím pořádně nevšimla, ale v Čechách nemají lidi rádi děti. Ve Skandinávii je milují, školní, školkové, a hlavně ty úplně nejmenší. Otěhotnět při studiu vysoké školy v Čechách? To jsi odepsaná. Nebo si na tebe minimálně ukazují prstem. Těhotenství je pomalu nemoc. Nešvar. Handicap. Matka na mateřské dovolené je jako ve vězení. Stát ji tlačí, aby nepracovala. Na výstavy, do galerií, na přednášky a do kin s kočárkem? Vyloučeno! Jedna kamarádka mi říkala, že když její sestra vyrazila na výstavu s kočárkem, vyhodila ji kustodka se slovy: ‚To jste si, mladá paní, měla rozmyslet dřív – buďto dítě, nebo umění!‘ V Dánsku byla pětina mých spolužaček v jiném stavu a nikdo se nad tím nepozastavoval. Naopak, okolí mělo radost a těšilo se.“

Děti jsou budoucnost národa, to ví každý. A protože jako jednotlivec k národu patřím, jde i o mou vlastní budoucnost. Z toho logicky vyplývá, že když nemiluji děti, nemiluji ani sám sebe. Co sžírá českou duši, že se sebou tak hrubě zachází? Sebetýrání je výraz agrese, která se neprojevuje navenek, ale obrací se dovnitř. Deprese s nábojem zloby. Odkud se bere?

Vandalové

Ničení není vidět všude, ale zato často. Příliš často. Nepochopitelně často, srovná-li se všechna ta špína, prořezaná sedadla a poničené instalace s tradicí české kulturnosti. Naštěstí je na to upozorňováno. Z denního tisku cituji mladíka, který třetím rokem dojíždí do školy ve Starém Městě u Uherského Hradiště: „Ve vlaku jsem zažil snad všechno kromě smrti. Tak třeba: Sedl jsem si do kupé k hochům, kteří zpočátku vypadali nevinně. Zarazilo mě, že rozpárané díry v sedadlech se zdály čerstvé. Po chvíli se jeden chlapec zvedl, stoupl si na sedačku a začal ukopávat stolek. Další utrhl zrcadlo a třetí lámal páčku na zapínání světla. Řekl jsem jim, jestli to už nestačilo. Dostal jsem odpověď, ať si radši dávám pozor na brýle.“ Šel oznámit věc průvodčímu. Jenže ho v celém vlaku nenašel.

Velmi pochybuji, že se vandalové vžívají do ostatních cestujících, jak špatně se jim v poničeném kupé jede. Vždyť vandalům se v něm jede úplně stejně špatně. Na rozdíl od ostatních mají jen radost z ničení. Jsou tak otupělí, že necítí jinou bolest. Podobně tomu je, když při bolestech zubů zatlačíme pěstí na okostici, anebo při migréně ze zoufalství bijeme hlavou o stěnu. Tuším, že vandalové ubíjejí bolest ve vlastním srdci, protože táta pije, máma má jiného, protože na ně nikdo nebere ohled, protože do nich samých se nikdo v rodině nevžil a nedal jim lásku.

Národ je pro nás všechny velká rodina. Stát starající se o bezpečnost, práva a pořádek. K tomu z novin malá momentka: Vilém Junek dorazil vlakem do Prahy a chce se převléknout, protože se změnilo počasí. Jako převlékárnu si bohužel vybral toaletu na Masarykově nádraží: „Po zaplacení čtyř korun jsem marně hledal vhodnou kabinku. Na zemi plno odpadků, špíny, navíc uprostřed louže, prostě nebylo kam šlápnout. O stavu mísy nemluvím, naštěstí jsem ji mohl přikrýt, vždyť jsem si pouze převlékal pár svršků. Na zdi jeden malý háček, takže ani dobře nešlo si na chvíli odložit všechno potřebné.“

Když se ani velká rodina nevcítí do tvých potřeb, jak se patří, a prosby a protesty jsou jak hrách házený na stěnu, zmlkneš a rezignuješ, a abys ten hnus přežil, musíš ho ignorovat, otužit se, zvyknout si. Stává se z tebe ignorant. Jak se to říká? Pán se časem začíná podobat svému psu?

Řidič nečeká

Utíkám na zastávku. Autobus tam ještě stojí. Snad ho doběhnu. Podařilo se. Dotýkám se dveří. Ale ty se právě zavírají. Řidič mě určitě viděl, nebo alespoň měl vidět. Ale jako naschvál mi zabouchne dveře před nosem a ujede.

Píše mi praneteř: „V Kodani si nedávno jeden pán v rádiu stěžoval, že ho štvou všichni místní řidiči, co čekají, než přiběhne úplně poslední pasažér – autobusy přece jezdí pořád a on spěchá. Podobná stížnost by v Praze nikdy nemohla být vznesena.“ Maximum takové ohleduplnosti jsem nedávno zažila na letišti ve Frankfurtu. Plný boeing, na dvě stě lidí připravených k odletu do Mexico City. Většina z nás se už připoutala, ale letadlo se nehýbá. Čekáme a čekáme. Čtvrthodina uplynula. Co se to děje? Snad porucha? Pilot hlásí do mikrofonu, že čekáme na dva cestující, kteří z naléhavých důvodů musí tento let stihnout. Startujeme s dvacetiminutovým zpožděním. Moc ráda bych věděla, o jaké dva prominenty jde. Snad ministři? Nebo slavní zpěváci? Vyhlížím je, třeba uvidím Pavarottiho. Nevidím ale nikoho. Nastoupili jiným vchodem, než kam vidím. Zvědavost mi nedala. Pilota jsem se zeptat nemohla, ale kontaktovala jsem vrchní letušku.

„Zcela obyčejní lidé to jsou. Starší manželský pár odněkud od Mannheimu. Jejich dcera s rodinou měla v Mexiku těžkou autohavárii, teď leží na jednotce intenzivní péče a je třeba se postarat o děti. Tak se babička s dědečkem rychle vypravili na cestu.“ A že žádnou škodu neutrpíme. Dvacet minut se během mnohahodinového letu lehce dožene. A taky ano. Přistáli jsme dokonce o dvě minuty dřív.

Související knihy

Empatie
Vcítění v každodenním životě

Prekop, Jirina

Grada, 2013