Spisovatel Daniel O´Malley se při psaní románu Hra věží, jenž u nás vydalo nakladatelství Baronet, inspiroval svou prací v australské státní správě. Do podobně byrokratického, avšak více neobvyklého prostředí zasadil i příběh hlavní hrdinky Myfanwy Thomasové, která má v tajné vládní organizaci Checquy na starost účty spojené s vnitrostátními operacemi.

Ve chvíli, kdy se s hrdinkou setkáváme, vůbec netuší, kdo je a jak se se značným množství podlitin ocitla někde uprostřed parku. Aby toho nebylo málo, okolo se povalují těla lidí s gumovými rukavicemi a za jejich smrt je pravděpodobně zodpovědná ona. V kapse saka najde dva dopisy, jež jí prozradí, že se jmenuje Myfanwy Alice Thomasová a co má v následujících hodinách udělat, aby byla v co možná největším bezpečí.

Z dalších dopisů, jež jí její předchůdkyně zanechala, zjišťuje, že pracuje pro Šachovnicovou skupinu, tajnou organizaci známou také jako Checquy, která shromažďuje lidi s nadpřirozenými schopnostmi a používá je po pečlivém a tvrdém výcviku jako agenty bojující s paranormálními jevy.

V čele Checquy je osmičlenná Rada, již tvoří pán a dáma, dva střelci, dva jezdci a dvě věže. A právě Thomasová je jednou z věží. Přestože se nová Myfanwy snaží ztrátu paměti co nejvíce zamaskovat, na rozdíl od bázlivé ženy, kterou bývala dřív, je mnohem odvážnější a nebojí se použít svou schopnost ovládat biologickou hmotu, což jí však působí ještě více potíží…

První věc, která vás při čtení románu Hra věží napadne, je pravděpodobně fakt, že je příliš dlouhý. A tím dlouhý se myslí šest set třicet dva stran. Přestože jsem se vysloveně nenudila, pár kapitol jsem přelouskala za četného zívání. Kdyby se autor soustředil jen na hlavní zápletku a vynechal zbytečně podrobný popis všeho okolo, byl by příběh mnohem dynamičtější a ucelenější. O´Malley také až příliš často přerušoval (snad za účelem zvýšit napětí) děj pomocí dopisů a poznámek, které měly čtenáře seznámit s podrobnostmi, jež však hned v několika případech měly na samotnou zápletku pramalý anebo žádný vliv.

Na hlavní hrdince Myfanwy Thomasové je až příliš poznat, že vzešla z pera muže. Autor jakoby zapomněl, že by měla mít nějaké emoce. Možná utlumil emotivní stránku postavy ve snaze ukázat, že oproti uzlíčku nervů, jimiž stará Myfanwy byla, je její nové já mnohem silnější a odolnější, tím ale také způsobil, že mnohé čtenářky budou mít možná problém s hrdinkou se sžít.

Velmi zajímavou postavou jsou čtyřčata Gestalt, i když bych správně měla říct spíše „je“ čtyřčata Gestalt, jelikož se jedná o jednoho člověka, který ovládá čtyři těla, tři muže a jednu ženu. Dohromady je pojí jedna mysl, jež je natolik vyvinutá, že dokáže svá těla používat k různým operacím současně. A tak je zcela běžné, že zatímco tři z nich bojují každý na jiném konci světa, čtvrté popíjí na setkání Rady kávu a plánuje další akce.

V knize nechybí ani upíři, konkrétně jeden velmi sexy (jak jinak) upír, který se jen těžko popsatelným způsobem vyklubal z vejce a už několik desetiletí je členem Rady.

Pozornost si zaslouží i další postavy, mezi něž bezpochyby patří levitující a také do všech směrů ohýbatelný Gubbins, pohledný Grantchester, který dokáže vypouštět z těla různé sloučeniny plynů, neprůstřelný Wattleman nebo Komtesa Farrierová, jež umí lidem vstoupit do snů.

Na Hře věží je vidět, že ji měl autor velmi promyšlenou, a přestože by snesla nějaké to proškrtání, jedná se o pěkně napsanou, nápaditou špionážní knihu s prvky sci-fi.  O´Malleymu se podařilo zasadit příběh ženy, jež ztratila paměť, do zajímavého prostředí, které je sice občas zbytečně slizké a promáčené krví nevinných obětí, ale taky pro čtenáře lákavé a plné tajemství. Autor nyní pracuje na druhém dílu, tak se nechme překvapit, co nového se v Šachovnicové skupině přihodí.

Ukázka z knihy

Svlékla se a zavrhla vanu s tím, že by mohla ve vodě usnout a utonout v květinami provoněném zapomnění. Místo toho se osprchovala. Na těle jí všemi barvami hrály obrovské modřiny a podlitiny. Když se sklonila pro mýdlo, zalapala bolestí po dechu. Zastavila vodu, zabalila se do velikého nadýchaného županu a vypotácela se do ložnice. Koutkem oka zachytila jakýsi pohyb a vytřeštěně pohlédla na cizinku v zrcadle.

Automaticky se podívala do tváře, jíž dominovaly dva strašlivé monokly. A sakra, pomyslela si. Žádný div, že mi taxíkář tu historku o bývalém příteli zbaštil. Vypadala, jako by inkasovala tvrdou ránu na obě oči a plakala, až měla bělma podlitá krví. Rudé rty měla rozbolavělé, a když si je olízla, pekelně to pálilo. „Někdo se z tebe pokoušel vymlátit duši,“ řekla dívce v zrcadle. Tvář, která na ni ze zrcadla hleděla, byla úzká, a přestože nebyla krásná, nebyla ani ošklivá. Jsem nevýrazná, napadlo ji. Nevýrazné rysy a tmavé vlasy po ramena. Hmm. Roztáhla chlopně županu a kriticky zhodnotila své tělo.

Tady by se hodila spousta přídavných jmen na „p“, pomyslela si nevesele. Prťavá. Plochý hrudníček. Poškrabaná kolena (i když ta podle všeho jen dočasně). Vzpomněla si na další věc začínající na stejné písmeno a sáhla si na vnitřní stranu levého stehna. Pořádná jizva. Od pádu ze stromu v devíti letech, kdy nohu propíchla větev. Na pohled její tělo nebylo sice v bůhvíjaké formě, ale vypadalo to, že celulitidy zůstalo naštěstí ušetřeno. Oholené nohy. Nedávná depilace voskem do bikin. Kůži sice pokrývala ta spousta modřin a podlitiny, ani jim se ale nepodařilo zamaskovat skutečnost, že se jí nějakého extra přitažlivého těla nedostalo. Mohlo to být lepší, pomyslela si. Na „kočku“ to určitě nedotáhnu, ale „kotě“ bych možná zvládla. Pokud budu mít dostatečně velký rozpočet. Nebo aspoň něco, čím bych se nalíčila. (str. 13)

Související knihy

O´Malley, Daniel

Baronet, 2012