Furioso je moderní verze klasické detektivky, čtenář si do poslední chvíle nemůže být jistý tím, kdo je vrah. Členění románu a charaktery postav jsou inspirovány Mozartovou „operou oper“, příběhem o věčném prostopášníkovi donu Giovannim. Hudba hraje v knize klíčovou roli, skrze ni postavy prožívají a vyjadřují své city. Tón v této prozaické skladbě udává vážná hudba, touha a zločin.

Knihu Furioso vydává nakladatelství Host

 „Pedere, ty stará vojno! Co ty tady?“ Když uslyšel, jak na něj odkudsi někdo volá, trhl sebou, jako by byl přistižen se svými fantaziemi.

Hbitými, téměř klukovsky neelegantními kroky přeběhla šikmo přes alej v ulici Narvavägen a kličkovala mezi zaparkovanými auty tak, že jí pouzdro s cellem nadskakovalo na rameni. Na její urostlé postavě nebylo nápadnější než trochu větší batoh. Peder už byl u dveří a zastavil se tam, aby se chytil krátkého železného zábradlí u schodů. Potřeboval se něčeho držet. Jak může být uvolněná, když on je tak plný slavnostní nálady, že div nepukne? Pravou rukou jí nemotorně zamával na pozdrav a mezitím se ještě jednou pokusil to nečekané zjevení zpracovat a pochopit.

Prameny vlasů jí při chůzi rozpustile tančily okolo ramen. Byla rozkvetlá, usměvavá a plná mladické síly a zdraví. Přesně takovou ji moc rád viděl. Zároveň bylo na Caroline něco mystického; ta kombinace racionality a bezprostřednosti, která nepřestávala dráždit jeho zvědavost, byla jaksi neuchopitelná. V sobotu zašel na její koncert a vybral si skryté místo blízko pódia, odkud ji mohl v klidu tajně pozorovat. Hrála tak božsky krásně, že když ji poslouchal, málem zapomněl dýchat. Dokonce si ani nevšiml, jak mu vyschlo v hrdle, a aby potlačil náhlý záchvat kašle, musel se přinutit ztěžka polykat. Vyrušilo ji to a na okamžik se obrátila tváří k němu, ale nezahlédla ho a nepřestala se soustředit na hru. V tu chvíli zahlédl ty jiskřivé zelené oči pod dlouhými tmavými řasami, díky nimž se občas podobala nebezpečně svůdné lesní žínce. Temně rudá ústa vypadala přirozeně, jako by byla nedávno políbená. Plný spodní ret se dělil do dvou měkkých polštářků a v ústech tak vytvářel — i když byla zavřená — malou dírku. Na nose měla pár drobných hnědých pih. Jako zrníčka pepře, člověk dostal chuť se jich zmocnit, slízat je.

Teď se k němu blížila, ještě pár kroků a už byla u dveří. Nezbylo mu než zůstat stát a počkat na ni. Velice letmo si dali pusu na tvář. Caroline voněla kalafunou.

„Prosím,“ řekl a podržel jí těžké vchodové dveře. Schodištěm zněly křišťálově čisté tóny houslí, které tlusté zdi tak tlumily, že jimi pronikaly jen zvonivé vyšší tóny a narážely do tvrdého kamenného obložení schodiště. Dveře se s příšernou ránou zabouchly.

„Kolikrát už jsem Niklassonovi říkala, ať ty dveře spraví,“ zamumlala Caroline, nadlehčila si cello na ramenou a začala se škrábat do točitých schodů, jak byla zvyklá. Peder si držel pár metrů odstup. Měl tak lepší výhled na její tělo. Pozoroval přiléhavé džíny, které obepínaly její boky, a obrys ňader, jenž vykukoval zpoza pouzdra s cellem a vytvářel na kožené bundě záhyb v místě žeber. Teď se musí trochu předklánět, aby vyrovnala tu váhu na zádech, pomyslel si. Ale to se nejspíš změní.

Čím výše stoupali, tím hlasitěji se ozývala melodie houslí, Ysaÿeova Sonáta pro sólové housle číslo 2. Slyšel ji už stokrát, nebo mu to tak aspoň připadalo, když ji Louise před jedním konkurzem cvičila pořád dokola. To už bude nejmíň třicet let. Když teď slyšel ty energické takty a procítěné fráze znovu, připadaly mu smutné a zároveň novým způsobem protivné. Jako by ho drze a násilím umravňovaly.

V půli cesty do třetího patra začala Caroline hledat klíče. Prohrabala kapsy bundy i džínů, rozmrzele zasténala a opřela cello vedle dveří, aby měla větší volnost pohybu. Peder na posledních schodech zpomalil a stoupl si těsně za ni. Slyšel, jak se jí zrychluje dech vztekem, že nemůže najít, co hledá. Nepodívala se na něj, je snad opravdu možné, že si jeho pozornost neuvědomuje? Nebo si ji právě naopak uvědomuje a šikovně se snaží zmírnit dramatičnost situace, aby je oba vysvobodila z trapné pasti?

Peder diskrétně o krok ustoupil, aby měla prostor. Litoval, že si nejsou natolik blízcí, aby ji mohl vzít okolo ramen a trochu zažertovat o tom, že je pěkná bordelářka, když ani neví, kde má klíče. Mohl by do ní mírně šťouchnout loktem, a možná jí dokonce vlepit na tvář opravdový polibek, ne jen přátelskou pusu. Jenže by si nikdy nedovolil ani přejet bříšky prstů po její mléčně bílé šíji, zatím. Zatím.

„Vy jdete spolu?“ Dveře se otevřely a na prahu stála hubená žena s houslemi a smyčcem v levé ruce.
„Aha, tady jsou!“ Caroline zachrastila svazkem klíčů. S odevzdaným povzdechem popadla cello a vešla do bytu.
Louise uhnula stranou, aby vpustila Pedera, a ten ji po cestě do bytu objal.
„Vsadím se, že si spletla čas,“ pronesla Louise omluvně. „Výslovně jsem jí řekla, že má být doma v sedm.“
„Hlavně že ví, kdy má svoje dny,“ odpověděl Peder a Louise na něj vážně pohlédla.

Z koupelny se brzy ozval zvuk napouštěné vany. Caroline otevřela dveře a chodbou se okamžitě rozlila žvýkačkově sladká vůně pěny do koupele. Kolem těla měla ovinutou bílou osušku. Nekomplikovaně přirozená, nadčasově čisté linie. Tři metry od něj. Peder přesně nevěděl, na které noze má stát.

„Vypadáš jako Michelangelo,“ pokusil se o nevtíravý tón. Honem položil ruku kolem Louisiných ramen.
„Cože?“ odvětila Caroline. „To jako ta želva ninja?“
Louise se zasmála a opřela se o Pederovu hruď.
„Celý den jsem cvičila, jsem příšerně utahaná. Bude vám vadit, když se vykoupu?“ Caroline přejela pohledem z Louise na Pedera.
„Miláčku,“ začala Louise a odtáhla se od Pedera. Zvolna přešla ke Caroline, položila ruce na její boky a zlehka ji políbila na ústa. Musela si stoupnout na špičky, aby na ně dosáhla.
Caroline tázavě kývla. „Copak?“
„Ty jsi na to úplně zapomněla, viď?“
Řekla to laskavě, ale Caroline si všimla nádechu hořkosti. Místo aby odpověděla, čekala, jak bude Louise pokračovat. Ta naklonila hlavu a svraštila obočí, ale na rtech jí pohrával shovívavý úsměv.
„Běž se hezky vykoupat, já zatím s Pederem vyřídím jednu maličkost.“ Změřila si ji dlouhým pohledem, aby jí dala šanci napravit její roztržitost. Caroline se zhluboka nadechla a se zavřenýma očima zaklonila hlavu.
„Panebože, já jsem na to zapomněla.“ Podívala se na Louise. „Jak jsem na to mohla zapomenout? To nechápu.“
Periferním viděním zahlédla, jak Peder proklouzl do obývacího pokoje. Caroline si popotáhla osušku v podpaží. Pak se znovu zadívala do Louisiných očí. Viděla v nich očekávání a upřímnou lásku.
„Já si zalezu do vody a ty pošleš Pedera pryč,“ zašeptala, propletla své prsty s Louisinými, přitáhla si je ke rtům a jeden po druhém je políbila. „Pak budeme jen samy dvě.“

Peder si v obývacím pokoji otevřel sherry, kterého tu vždy byla zásoba, a lil ho do sebe velkými hlty. Při každém polknutí ho zabolelo v krku. Stoupl si do okenního výklenku a palcem si zamyšleně pohrával s širokým erbovním prstenem na levém malíčku. Když tam tak stála s osuškou okolo krásně tvarovaného těla, bledého a hladkého jako mramor, pod kůží se jí rýsovaly svaly jako měkké šedé stíny a husté prameny vlasů se jí kroutily kolem ramen a tvořily špičaté spirály na spáncích, okamžitě mu došlo, koho mu připomíná. Albu. Toho Michelangela jen tak plácl, aby ze sebe dostal něco, co by znělo jakžtakž neutrálně a vhodně. Ale stejně šlápl vedle, mohlo to snad dopadnout jinak?

Alba. Zrovna teď, po tolika letech, si vzpomene na Albu. Jeho první reakcí samozřejmě bylo, že se sám sobě vysmál, vždyť byla hloupost byť jen pomyslet na to, aby ty dvě srovnával. Ale nebyl připraven, že v něm vzkypí prchavá a vřelá nostalgie. Hned se ocitl zpátky v pubertě. Toho roku mu bylo patnáct a letní prázdniny strávil v hřebčíně svého bratrance z druhého kolena ve Skåne. Alba byla jeho, přinejmenším onoho léta. Ráno vždycky vstal časně, vykradl se do maštale a postavil se těsně vedle ní, hladil ji po teplé hebké srsti, ohmatával pevné kontury svalů a nasával vůni síly a tradice. Když jí zakroužil prsty po břiše, zachvěla se a reflexivně zvedla kopyto. Jemný dotek ji lechtal. Když jí však později do stejného místa zaryl ostruhy, zbystřila a nechala se vést. To se pak řídila jeho vůlí, to splynuli v jedno.

Emilyin otec, kterému všichni z hospodářství říkali Rytmistr, se postaral o to, aby se Peder naučil jezdit jako chlap, tak jako Emily a její sourozenci. Peder se učil rychle. Tvrdou drezuru končívali tím, že si spolu vyjeli, jen on a Emily, a závodili cvalem po vrbové aleji, která vedla ke statku. Emily vyhrála devět z deseti závodů, a on ji stejně podezříval, že se schválně drží zpátky. Navíc byla kromě samotného Rytmistra jediná, kdo směl jezdit vysokého hřebce Jupitera. Vždy když si triumfálně strhla helmu, prohrábla si vlasy, seskočila ze zpěněného koně a odvedla ho jako první do maštale, Peder cítil, jak v něm vře krev. Jakmile se opřela o box, zdvihla bradu, ruce s bičíkem složila za záda jako Strindbergova slečna Julie a on ji potrestal polibkem.

Den předtím, než nasedl na vlak zpátky do Stockholmu, nastal čas připouštění. Rytmistr s mlasknutím vpustil Jupitera do ohrady, kde Emily držela na lonži Albu. Peder si stoupl za hrazení, aby nepřekážel. Vzpomínal si, že ve chvíli, kdy se hřebec za Albou postavil na zadní, se Emilyin výraz proměnil z nezúčastněného soustředění ve spokojený úsměv. Ale nejvíc si pamatoval zklamání z toho, že akt trval tak krátce a žádné očekávané velkolepé představení se nekonalo. Celé to působilo spíš jako klinický zákrok, jako nutný fyzický kontakt při obchodním jednání. Dvanáct let nato se Emily stala jeho ženou. Albu prodali hned v září.

A teď stál v Louisině obývacím pokoji s kelímkem v náprsní kapse a cítil, že se konečně pomstí za všechny ty roky nemohoucnosti, kdy byl jen odstrčeným pozorovatelem. Parkety zavrzaly a vešla Louise. Peder se otočil, dopil zbytek sherry a šel jí naproti.

„Já už půjdu,“ oznámil jí, „doprovoď mě ke dveřím.“
Když stáli v chodbě a on viděl Louisin napjatý úsměv, který odhaloval její křivé zuby, stejně mírně vychýlené špičáky, jaké měl on sám, zaplavila ho nesmírná lítost a přivinul ji k sobě.
„Měla bys vědět, že je to pro mě veliká čest, smět sdílet tvou radost.“
„Pedříčku,“ řekla Louise a odkašlala si, „jsem ti moc vděčná, že to pro mě děláš. Ale budeš se moct podívat Emily do očí, až se vrátíš domů?“
„To jsem s tebou přece už probral. Jsme zcela zajedno. Tohle je pro všechny nejlepší řešení. Emily nech na mně. To je moje starost a ty ani Caroline si nemáte co vyčítat. Jdu do toho při plném vědomí a dělám to pro tebe. Z celého srdce. Navážeme nová pouta, hlubší pokrevní pouta, která nás ještě víc sblíží. Dál zatím nedohlédneme, a proto si s tím nebudeme zbytečně lámat hlavu.“ Pokusila se mu skočit do řeči, ale Peder mírně zvýšil hlas: „Ne, já vím, není to zrovna jednoduché, ale taky to není nemožné.“

Louise natáhla krk, zcela nepatrně. K tomu, aby Peder zaujal pozici slabšího, nic víc nepotřebovala.
„Copak, Louisinko?“ Přesto to vyznělo příliš úsečně, a tak ji rychle pohladil po rameni, aby ji přesvědčil o svých dobrých úmyslech. Byla pod jeho rukou celá strnulá.
„Nic, nic…“ Pokusila se usmát, ale zabránilo jí v tom příliš mnoho těžko zařaditelných emocí. Levou rukou si reflexivně sáhla na krk a promnula si nahnědlou jizvu od toho, jak si dlouhé roky rozdírala kůži houslemi. Jako by hledala bezpečí v něčem navyklém a normálním.
„Jenom jsem hrozně plná očekávání, to je všechno. Úplně mi to změní budoucnost. To nemůžu brát na lehkou váhu. Ve hře je příliš mnoho.“
„To samozřejmě.“
„Právě mi zničehonic došel rozsah toho všeho. A napadají mě různé myšlenky. Jsem toho hodna? Opravdu smí člověk zažít takovéhle štěstí?“
„Ty smíš zažít takovéhle štěstí, Louisinko. Přesně takovéhle štěstí si zasloužíš.“

Zaslechl ve svém hlase umíněnost a zmocnila se ho vlastní silná touha. Bylo to na něm příliš znát? Celou dobu si dával dobrý pozor, aby mu dál důvěřovala jako vždy. Toto Louisino zakolísání ho zneklidnilo. Vždyť volil slova tak pečlivě, udělal všechno pro to, aby v ní nevzbudil podezření. Zařídil to tak, aby s tím návrhem přišla ona, on jí pouze hodil udičku — jen tak mezi řečí, ve vedlejší větě a dobře zabalenou v srdečném žertu. O tom, že od té chvíle naplánoval každý krok, nemusí vědět. Alespoň dokud se on sám nedozví, co potřebuje. A pak už stejně nebude návratu. Je to příliš zásadní, než aby mu to proklouzlo mezi prsty.

„A taky si připadám trošku…“ Louise zkřížila paže a zadívala se do země, „jak to jen říct, nevykládej si to špatně, ale připadám si trošku navíc.“
„Navíc? Vždyť jsi tu přece ta nejdůležitější osoba. Nezapomínej na to. Bez tebe by k tomu nikdy nedošlo. To snad chápeš?“
Tuto neupřímnost si mohl dovolit, koneckonců v ní bylo zrníčko pravdy. Zároveň se nemohl zbavit nutkání se před ní ospravedlnit. A přehlušit své svědomí.
Louise byla dojatá. V očích ji začaly pálit slzy, a tak rychle sevřela víčka, aby je zadržela.
„Pedříčku,“ zašeptala a odkašlala si. „Co bych si bez tebe počala?“
To už bylo trochu moc. Náhlou přecitlivělost, která je oba přepadla, nezvládal, a tak sáhl do kapsy kabátu a vyndal malý kelímek.
„Na,“ řekl a podal jí ho. „Tady máme malého… Gottfrieda.“
„Gottfrieda?“ zasmála se překvapeně, „já bych chtěla spíš Leonoru.“
„Při troše štěstí budou oba dva,“ odpověděl, políbil ji na čelo a zmizel za dveřmi.

V koupelně viselo vlhké a těžké teplo. Hlasy z chodby doléhaly pod nezčeřenou hladinu jen jako nezřetelný šum. Lesklé bubliny teď byly malé a pevné a rozprostřely se podél okraje vany. Caroline ležela nehybně s rukama složenýma na prsou a vypadala jako reliéfy na ohlazených náhrobních kamenech v riddarholmském kostele. Prameny vlasů se jí lehounce vlnily kolem hlavy jako chapadla medúzy. Už jí začínalo bušit ve spáncích, ale snažila se vydržet, přestože ji v hrudním koši bolelo, jako by měl prasknout. Konečně uslyšela, jak se venkovní dveře zabouchly. Rychle vstala a prudce nabrala vzduch do plic. Rozstříkla vodu na podlahu. Převrhla přitom lahvičku koupelové pěny s myškou Minnie a ta vytekla do vody ve vaně.

Související knihy

Bartosch Edströmová, Carin

Host, 2013