Volné pokračování knihy Pijou mi krev aneb upírkou na vlastní nebezpečí vydalo opět nakladatelství Alpress, tentokrát s názvem Pořád mi pijou krev.

S Mínou, hlavní hrdinkou a vypravěčkou celého příběhu, se setkáváme ve chvíli, kdy se rozhodla stát se upírem. A i přesto, že si začátek svého nového života – neživota představovala jinak, čeká jí spousta nových změn, které se jí ani trochu nelíbí. Severozápadní upírská rada totiž usoudila, že je na čase, aby se celá rodina Hamiltonových přestěhovala někam, kde je nikdo nezná. I když to zní jako slibný začátek, Mína to cítí jako konec toho svého. Místo toho, aby se přestěhovala někam do známých míst, odjíždí s rodinou do zapadlého městečka u New Orleansu. Nikoho tam nezná, její věrná kamarádka Serena, která jediná věděla o jejích upírských kořenech, je nedostižně daleko a její kluk George musel odjet do Brazílie. Aby totiž mohli začít nový příběh, museli zemřít při automobilové nehodě. Byť se to zdá v případě upírů divné, je to tak, i když vlastně jen na oko.

A teď se najednou Mína ocitla v malém městečku bez mobilu, bez internetu, v domě bez pořádného vybavení a dalších vymožeností, na které byla zvyklá. Upírská rada totiž řídí celý jejich život, a to včetně financí, které se teprve musí uvolnit…

Mína se seznamuje s Cameronem, rovněž upírem, který ji hned při prvním setkání uvádí do společnosti ostatních, stejně „postižených“. Návštěva krevního baru jí začíná otevírat oči, jak ve skutečnosti upíři žijí…

A to se do města chystají proslulý Johna a Wayne, které Mína sice vůbec nezná, protože promeškala první hodinu upíří historie, ale ze kterých má zřejmě velký respekt většina dalších upířích známých…

Tohle dobrodružství v zapadlém městečku totiž jen tak neskončí…

Oproti předchozímu dílu na mě osoba Míny působila jako vyzrálejší, byť se její věk nezměnil. Sice stejně humorně glosuje své jednání a chování okolí, ale již od prvních řádků je cítit změna, že tohle vyprávění už nebude tak ztřeštěné a bláznivé, že se nebudete popadat za břicho po celou dobu. Komedie si sice užijete dost, ale autorka se více zaměřila na hloubku mysli. Zkoumá Míninu psychiku, její myšlenkové pochody a věnuje se ve velké části i popisu okolí, a to skutečně detailně. Není to ale žádné nudné vyprávění, dalo by se říci, že se takřka ocitnete například někde hluboko v lese, v noci a půjdete po tmě hledat poklop, který vede do krvavého baru, ve kterém právě zapíjí svůj žal či radost desítka upírů z okolí. A podávat se bude třeba nula negativní nebo Special K. Jste zvědaví, co to je? Special K je čistá vepřová krev, kterou má v oblibě právě Mína. A to, že takové upíry ostatní nazývají sviňochlemtáky, se jí tedy pranic nelíbí…

Kimberly Pauley poodkrývá pokličku mysli, jak se cítí člověk, který je náhle vržen do naprosto neznámého prostředí a musí se s touto změnou chtě nechtě vyrovnat. Právě cit, který má autorka pro tento popis, mě zaujal už v předchozím díle a opět jsem nebyla zklamaná. Sice jsem vcelku rychle přeskákala písmenka u nechutných popisů večeří, kde nechybí sklenky s krví jako aperitivem, zato jsem hltala myšlenky Míny o jejím mínění týkající se okolního světa, nechutí ke změnám a samozřejmě i začátky možná nově se rýsujícího se vztahu…

Pauley je úžasnou vypravěčkou lidských příběhů a tuhle knížku mohu doporučit nejen adolescentům, ale i nám dospělým, protože s její pomocí nahlédneme do hloubky toho, jak uvažují třeba zrovna naše děti. Jejich přání, ale i starosti a radosti nám můžou zůstat někdy utajeny. Byť by mohly být velice zásadní pro jejich budoucnost. Vnímejte tenhle příběh taky z této stránky a budete obohaceni více než jen čtením o jedné upírské holce někde z New Orleansu…

Související knihy

Pauley, Kimberly

Alpress, 2011