Kolik tváří má cukrovka, se rozhodli zjistit vyhlašovatelé soutěže „Můj život s cukrovkou“, která proběhla v loňském roce od června do října. Porota složená z diabetologa Milana Kvapila, spisovatele Ondřeje Neffa, fejetonisty Rudolfa Křesťana a ředitelky pořádající společnosti Optima Healt Jany Horové pak vybrala ze všech došlých příspěvků ty nejlepší a nejzajímavější a otiskla je v knize s názvem Příběhy z cukru, vydané nakladatelství Triton. Přišla tak na svět neobvyklá publikace, jejímž cílem je informovat veřejnost o životě s touto nemocí, o jejím léčení i komplikacích, které s sebou přináší. Nejde ovšem o „brožurku“, na jakou jsme zvyklí z ordinací lékařů. Naopak! Tím, že pisatelé jednotlivých příspěvků svoje práce pojali většinou jako svědectví o svém zápolení s diabetem, nedostaneme jako čtenáři jen holé definice a fakta.

Některé statě jsou psány vyloženě jako povídky, jiné jsou vzpomínáním na blízké, kteří již odešli. Protože autoři nejsou profesí literáti, mají jednotlivé kapitoly různou úroveň. Myslím ale, že mnohem důležitější než opakování slov, frází a jiné slohové nedostatky, je obsah, to, co nám jejich autoři chtěli sdělit.

Přesto se i zde najdou řemeslně velice dobře napsané povídky, za něž by se nemusel stydět ani profesionál. Hned první příspěvek s názvem Zpověď vlkodlaka mne překvapil autorovou obrazotvorností a obratností, jak do fantazijního příběhu zakomponoval obtíže, které s sebou nese cukrovka. Teprve při čtení dalších textů mi došlo, že ona nadpřirozenost nemusí nutně pramenit z autorova nadšení pro mystery literaturu, ale třeba i z halucinací, k nimž může docházet při hypoglykémii (tedy nedostatečné hladině cukru v krvi).

I příspěvek Přízrak ze hřbitova mě doslova nadchnul. Mimo problém začlenění mladých cukrovkářů do kolektivu vrstevníků, iracionální stud z nepochopení a odmítnutí, řeší i otázku posuzování lidí podle zevnějšku. Tato strašidelná povídka ukazuje na skutečná strašidla i hrdinství v pravou chvíli.

Třetí povídka přibližuje významný den objevitele inzulínu Fredericka Bantinga. Při slavnostním předávání Nobelovy ceny (1923) vzpomíná na těžkou pouť, která předcházela jeho objevu.

Ve zbývajících kapitolách se pisatelé věnují osobním zkušenostem. Často vzpomínají na prvotní šok z diagnózy, pocity beznaděje, odmítání, vzdor a postupné smiřování se s tím, že tato nemoc bude jejich věrnou souputnicí až do smrti. Nepatrně z toho vybočuje povídka s názvem Dědeček, v níž autorka vypráví o svém soužití s nemocným pod jednou střechou. Líčí, jak se s postupujícím postižením smiřoval on, ale i jak to vnímala ona v dětském věku. Cítím z toho tichý apel na nás, abychom nevyčleňovali nemocné a umírající do nemocničních ghett, neboť mohou obohatit nás i naše děti.

Dvanáct příspěvků laické veřejnosti vhodně doplňuje i pohled lékařů, jimž patří slovo ve třech závěrečných zamyšleních. První se věnuje rozmanitým tvářím již výše zmiňovaného hypoglykemického stavu, další je pohledem do duše z pera psychiatra a poslední je napsaný jednou z porotců Janou Horovou. Ta vypichuje příklady sportovců-diabetiků, kteří pro popularizaci onemocnění udělali mnoho díky svým excelentním výkonům na olympijských hrách.

Knihu rámuje úvod Rudolfa Křesťana a uzavírá ji rozhovor Blanky Neoralové, šéfredaktorky DIAstylu, s novinářem Milanem Kalinou, který svůj boj s nemocí již dobojoval.

Příběhy z cukru s podtitulem O životě s cukrovkou jsou pro mne zdrojem informací o chorobě, kterou jsem osobně zatím nebyla nucena poznat, a zajímavým svědectvím o životě s ní. Určitě tak splnila svůj účel a já ji mohu doporučit všem, kdo chtějí vědět víc, než co se píše v obvyklých brožurách.

Související knihy

Triton, 2012