Tak přesně takto začíná pohádka Evy Bešťákové Princezna bílých tygrů, kterou v tomto roce vydalo nakladatelství Albatros. Vypráví příběh o malém tygřím mláděti jménem Zorí, jíž jednoho dne, před jejíma očima, uloví lovci matku i bratříčka. Zorí zůstává sama. Džungli pořádně ještě nezná, a i když se její matka hodně snažila, nebyl dostatek času k tomu, aby své dítě naučila všemu, co potřebuje vědět k tomu, aby přežilo mezi nelítostnými predátory. Zorí se začíná postupně učit chápat svět kolem sebe. Rozpoznává, kdo je její přítel a komu se má raději zdaleka vyhnout. I mezi zvířaty jsou ale přátelé a tygří princezna určitě nějakého potká…

Knížka, na níž v první řadě vynikají nádherné ilustrace Dagmar Ježkové, je úžasným vyprávěním ze světa, který je nám i našim dětem tak vzdálený. Sice máme možnost si s ratolestmi prohlížet publikace, které ukážou svět v džungli, i zvířata, jež ho obývají, ale většinou jde spíše o encyklopedické knihy. Obrázky i krátká shrnutí o tamním životě mohou na první pohled v dětech vyvolat jen falešný pocit, že se tam všem žije vlastně dobře, jako v zoologické zahradě. Realita je samozřejmě zcela jiná.

Eva Bešťáková ustoupila od snových příběhů a na vyprávění tygřího mláděte ukazuje skutečnou pravdu. I když může být drsná. Protože je titul určen pro malé děti od sedmi let, autorka vypráví srozumitelným stylem, jednoduše. Nepodává ale žádnou pohádku. Popisuje opravdový život v džungli, a ten je pro každého, kdo tu žije, nebezpečný. Na příběhu Zorí malým čtenářům názorně vysvětluje, jak funguje v přírodě hierarchie a co znamená potravinový řetězec. Seznamuje je se zvířaty, která v takových oblastech žijí, a vysvětluje vzájemné vztahy mezi různými druhy.

Ukázka z knihy

Když se Zorí narodila, neměla ani tušení, kdo je a kde je, a ze samého leknutí začala pronikavě mňoukat. V takové chvíli se zvířecí mládě chová podobně jako dítě, které se poprvé nadechne a dá se do křiku. Zatímco nemluvně je zvědavé a ten neznámý velký svět si začne hned prohlížet, tygří kotě si na rozkoukání pár dnů počká, ještě totiž nevidí. Malý tygřík se taky musí honem postavit na vlastní nohy, aby našel mléko u matky a utišil hlad. Stát brzy na vlastních nohou je třeba i v jiném smyslu – odmalička se učí lovit, aby se co nejdřív dokázal uživit sám. (str. 8)

Vzdáleně mi styl vyprávění připomněl seriálový večerníček, kdy vypravěč líčí příhody neposedných chlupáčů, ve kterém jde autorům vlastně o totéž jako Evě Bešťákové – seznámit děti se životem zvířat trochu jinak než jen četbou encyklopedických textů a skrze barevné obrázky, provázet je jejich pohledem, tak, jak se cítí, jaké mají potřeby atd. Zajímavé jsou i okamžiky, kdy se Zorí zamýšlí nad určitými otázkami souvisejícími s tím, co se jí právě přihodilo. Chová se vlastně stejně jako malé děti. Co nezná, chce poznat. Touží po zodpovězení otázek, které se dospělým možná zdají banální, ale pro ni jsou součástí pochopení smyslu života…

Ukázka z knihy

První pokusy Zorí a jejího bratříčka o ulovení vlastní kořisti byly nemotorné a hodně legrační. Ale pokud se jim podařilo myšku nebo ještěrku přece jen chytit, dostalo se jim pochvaly. Olíznutí horkým jazykem a přitulení k matčině teplé srsti znamenaly, že jsou dobrými žáky a máma z nich má radost.

„Džungle je váš domov,“ vysvětlovala jim tygřice řečí, které rozumějí jen zvířata. „Dá vám obživu, ale je taky nebezpečná. Na mláďata mají spadeno šelmy a hadi. Dokud nevyrostete a nezesílíte, neubráníte se jim. Držte se blízko mě a já vás ochráním.“ (str. 10)

Vyprávění je barvité, autorka používá velké množství přídavných jmen i přirovnání. Vším tím se snaží malým čtenářům přiblížit život v neproniknutelné džungli. Ten je sice plný starostí, ale na zábavu se tu chvilka také najde. Ilustrace Dagmar Ježkové navíc výrazně celé vyprávění podtrhují a činí tak z této knihy úžasnou publikaci pro všechny zvídavé děti.

Související knihy

Bešťáková, Eva

Albatros, 2013