Skála je detektivní román vzácné síly a představivosti odehrávající se v kulisách, které připomínají velké anglické romány devatenáctého století.

Je možno ho zařadit do kategorie tzv. literary crime, tedy krimi psané kvalitním literárním stylem, přesahující hranice žánru, která je dnes globálně úspěšná především díky severským autorům od Mankella přes Larssona, Keplera a další.

Knihu Skála vydává nakladatelství Host

Slyšel jsem, jak lidé, kteří se narodili v padesátých letech, popisují své dětství v odstínech hnědé. Sépiový svět. Já vyrůstal v letech šedesátých a sedmdesátých a mé dětství bylo fialové.

Bydleli jsme v jednom z domů, kterým se říkalo bílé, asi půl míle za vesnicí Crobost. Patřili jsme k okresu Ness na nejzazším severním výběžku ostrova Lewis, nejsevernějšího ostrova skotského souostroví Vnější Hebridy. Bílé domy se stavěly ve dvacátých letech z kamene a vápence nebo betonových panelů a střecha se pokrývala břidlicí, vlnitým plechem nebo dehtovým papírem. Měly nahradit původní, takzvané černé domy, jejichž zdi byly postaveny nasucho z kamene a střecha byla došková. Černé domy sloužily lidem i zvířatům. V ohništi uprostřed kamenné podlahy v hlavní světnici ve dne v noci hořela rašelina. Domy neměly komíny, kouř odcházel jen otvorem ve střeše. To nebylo pochopitelně zrovna nej­účinnější a uvnitř bylo neustále zakouřeno. Krátké průměrné délce života se nebylo co divit.

Na naší zahradě, jen co by kamenem dohodil, stály ruiny černého domu, kde žili otcovi rodiče. Střecha chyběla a zdi už byly skoro zbořené, ale skvěle se tu hrálo na schovávanou.

Otec byl praktický člověk s hřívou hustých černých vlasů a jasně modrýma očima. S létem, kdy většinu dne trávil venku, jeho kůže ztemněla jako dehet. Když jsem byl hodně malý, ještě než jsem začal chodit do školy, brával mě na lov pokladů na pobřeží. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale později jsem se dozvěděl, že byl nezaměstnaný. Rybářství zažívalo recesi a loď, na níž byl kapitánem, prodali za cenu šrotu. Takže měl spoustu času a při rozbřesku jsme už bývali na nohou a pročesávali pláže. Zkoumali jsme, co moře v noci vyplavilo na břeh. Dříví. Spousty dříví. Jednou mi vyprávěl, že ví o člověku, který si postavil celý dům jen ze dřeva, které přineslo moře. Otec zase z naplaveného dříví postavil velkou část našich podkrovních pokojů. Moře nám toho mnoho dalo. Hodně ale i vzalo. Většinou neuplynul ani měsíc, abychom se nedoslechli, že nějaký nebožák utonul. O nehodě na rybářské lodi. O někom, koho při koupání stáhl spodní proud. O pádu z útesů.

Z našich výprav jsme si přivlekli všechno možné. Lano, rybářskou síť, hliníkové bóje, které otec prodával potulným dráteníkům. Po bouři bývala žeň ještě bohatší. A právě po jedné takové průtrži jsme našli stosedmdesátilitrový sud. I když bouře už utichla, vítr si dál udržoval sílu vichřice a moře se pořád ještě vysoko vzdouvalo a zuřivě se vrhalo proti pobřeží. Nad námi se rychlostí šedesát mil za hodinu, možná i rychleji, míhaly cáry roztrhaných mračen. A mezi nimi slun­ce barvilo zemi zářivými, plujícími skvrnami zelené, fialové a hnědé.

Na sudu sice chyběl štítek, ale byl očividně plný a otce se po jeho nálezu zmocnilo nadšení. Na nás dva samotné byl příliš těžký, a navíc z poloviny našikmo vězel v písku. A tak otec zařídil příjezd traktoru s valníkem a pomoc několika mužských a už odpoledne jsme měli sud bezpečně složený v přístavku na záhumenku. Otci nedalo moc práce ho otevřít a ukázalo se, že je plný barvy. Jasně fialové, lesklé barvy. A to byl právě důvod, proč pak každé dveře v domě, každá almara i polička, okenní rám a podlahové prkno byly fialové. Po všechny ty roky, co jsem tam prožil.

Matka byla půvabná žena s prstýnky světlých kudrn, které si sčesávala do ohonu. Měla bledou, pihovatou pleť a hluboké hnědé oči, a co si pamatuji, nikdy se nelíčila. Byla mírné a veselé povahy, ale také výbušné, když ji člověk rozčílil. Starala se o náš malý pozemek. Čítal sotva šest akrů a jeho úzký pruh sahal od domu až k pobřeží. Tvořil ho úrodný machair, vhodný pro pastvu pro ovce, ze kterých v podobě vládních dotací plynul největší příjem. Matka tu pěstovala i brambory, tuřín a obilí a také trávu na seno a siláž. Do paměti se mi vryl obrázek, jak sedí na traktoru v modrých montérkách a černých gumácích a sebevědomě se usmívá na fotografa z místního deníku, protože vyhrála jakousi cenu.

Než jsem měl jít k zápisu, otec dostal dobré místo v nové rafinerii v Arnish Pointu ve Stornoway a každý den se za čas­ného rána s partou dalších mužů z vesnice vydával bílou dodávkou na dlouhou cestu do města. A tak úkol odvézt mě první den do školy naším starým prorezlým Fordem Anglia zůstal na mamince. Byl jsem z toho celý pryč. Můj nejlepší kamarád se jmenoval Artair Macinnes a do školy se těšil stejně jako já. Narodili jsme se jen měsíc od sebe a přízemní domek jeho rodičů sousedil s naším pozemkem. Proto jsme spolu v těch letech, než jsme začali chodit do školy, trávili spoustu času. Naši rodiče se ale nikdy zvlášť nepřátelili. Snad v tom hrály roli i určité třídní rozdíly. Artairův otec byl učitel na crobostské základní škole. Vyučoval v posledních dvou ročnících matematiku a angličtinu.

Vzpomínám si na ten větrný zářijový den. Nízká oblaka narážela do země a drtila ji pod sebou. Ve vichru byl cítit přicházející déšť. Na sobě jsem měl hnědou větrovku s kapucí a krátké kalhoty, o kterých jsem věděl, že jakmile navlhnou, začnou kousat. Černé holínky mi klapaly o lýtka a tuhou plátěnou školní tašku s teniskami a obědem jsem si přehodil přes rameno. Nemohl jsem se dočkat, až vyrazíme.

Maminka právě couvala s fordem z dřevěné kůlny, která sloužila jako garáž, a vtom se hukotem větru prodralo zatroubení. Otočil jsem se a spatřil Artaira a jeho otce, jak zastavují v křiklavě oranžovém Hillmanu Avenger. Měli ho z druhé ruky, ale vypadal skoro jako nový a naše stará Anglia vedle něj působila jako úplná popelka. Pan Macinnes nechal motor běžet, vystoupil a šel něco probrat s maminkou. Za chvíli přišel ke mně, položil mi ruku na rameno a řekl, že mě do školy odveze on. Teprve když jsme se vzdalovali a já se otočil a spatřil maminku, jak mi mává, uvědomil jsem si, že jsem se s ní nerozloučil.

Dnes už vím, jaké to je, když dítě odchází poprvé do školy. Máte podivný pocit ztráty, nevratné změny. A podívám-li se na to zpětně, vím, že toto cítila i moje matka. Zračilo se jí to ve tváři, stejně jako lítost nad tím, že ten důležitý okamžik tak nějak propásla.

Crobostská škola stála v dolíku pod vsí, obrácená k severu směrem k Port of Ness, ve stínu kostela, který dominoval vesnici na kopci nad ní. Školu obklopovaly volné pastviny a v dálce bylo možné dohlédnout až k věži majáku na mysu Butt of Lewis. Některé dny bylo vidět přes průliv Minch až na pevninu, kde se daleko na horizontu téměř neznatelně rýsovaly vrcholky hor. Lidé vždycky říkávali, že když je vidět pevnina, počasí se zkazí. A vždycky měli pravdu.

Do sedmi nižších tříd crobostské základní školy chodilo sto tři dětí a do posledních dvou ročníků osmdesát osm. Toho dne jsem svou školní docházku zahájil společně s dalšími jedenácti růžolícími dětmi. Seděly jsme ve třídě ve dvou řadách po šesti lavicích za sebou.

Učila nás paní Mackayová, seschlá, šedovlasá dáma, která byla nejspíš o dost mladší, než na kolik vypadala. Mně ale přišla prastará. Paní Mackayová byla jemná, nicméně přísná osoba a někdy uměla být i jízlivá. Nejdříve se nás zeptala, zda je ve třídě někdo, kdo neumí anglicky. Samozřejmě jsem mluvenou angličtinu už slyšel, ale doma jsme používali pouze gaelštinu, a protože otec odmítal pořídit televizi, neměl jsem ponětí, co učitelka říká. Artair se s vědoucím úšklebkem přihlásil. Zaslechl jsem své jméno a všechny pohledy ve třídě se otočily na mě. Nebylo třeba kdovíjaké inteligence, abych si domyslel, co jí Artair řekl. Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá ruměnec.

„No, Fionnlaghu,“ pronesla paní Mackayová gaelsky, „zdá se, že rodiče neměli dost rozumu na to, aby tě naučili anglicky, než půjdeš do školy.“ Mou bezprostřední reakcí byl hněv vůči matce a otci. Proč neumím anglicky? Copak nevědí, jak je tohle ponižující? „Aby ti to bylo jasné — v téhle třídě budeme mluvit pouze anglicky. Ne že by na gaelštině bylo něco špatného, ale prostě to tak bude. A brzy uvidíme, jak rychle se umíš učit.“ Nedokázal jsem odtrhnout zrak od lavice. „Pro začátek přeložíme do angličtiny tvé jméno. Víš, jak zní?“

S čímsi, co se blížilo vzdoru, jsem zvedl hlavu. „Finlay.“ To jsem věděl, protože mi tak říkali Artairovi rodiče.

„Výborně. A protože dnes začnu tím, že si sepíšu seznam žáků, můžeš mi povědět, jak se jmenuješ dál.“

„Macleoid.“ Použil jsem gaelskou výslovnost, což by anglickému uchu znělo jako něco na způsob Maclodge.

„Macleod,“ opravila mě. „Finlay Macleod.“ Načež přešla do angličtiny a procházela ostatní jména. Macdonald, Macinnes, Maclean, Macritchie, Murray, Pickford… Všichni se otočili na chlapce jménem Pickford a paní Mackayová k němu pronesla cosi, čemu se celá třída začala hihňat. Chlapec zčervenal a zamumlal nějakou nesouvislou odpověď.

„Je to Angličan,“ zašeptal mi gaelsky hlásek z vedlejší lavice. Překvapeně jsem se otočil a spatřil hezkou dívenku se světlými vlasy vzadu zapletenými do cůpků. Na konci každého z nich měla uvázanou modrou mašli. „Je jediný, kdo se nejmenuje na m, víš. Takže musí být Angličan. Paní Mackayová uhádla, že je synem správce majáku, protože ti jsou vždycky Angličani.“

„Co si to tam špitáte?“ Hlas paní Mackayové byl ostrý a gaelština mu na výhrůžnosti jen dodala, protože jsem jí rozuměl.

„Prosím, paní Mackayová,“ odpověděly cůpky. „Já jen Finlayovi překládám.“

„Tak ty mu překládáš?“ V hlase paní Mackayové zazněl posměšný obdiv. „To je velké slovo pro tak malou dívku.“ Odmlčela se a nahlédla do seznamu. „Chtěla jsem si vás rozsadit podle abecedy, ale když jsi taková náramná lingvistka, Marjorie, možná bys raději mohla sedět vedle Finlaye i dál a… překládat mu.“

Marjorie, které unikl tón učitelčina hlasu, se usmála, spokojená sama se sebou. Já osobně jsem byl celkem rád, že můžu sedět s hezkou dívkou s copánky. Rozhlédl jsem se přes třídu a spatřil, jak mě Artair provrtává pohledem. Tehdy jsem si myslel, že je to proto, že chtěl, abychom seděli spolu. Dnes vím, že žárlil.

Související knihy

May, Peter

Host, 2013