Ota Pavel se narodil jako Otto Popper 2. července 1930 v Praze do rodiny židovského obchodního cestujícího. Když mu bylo devět let, odstěhovali se do Buštěhradu a Ota zde díky svému otci poznával přírodu a učil se rybařit. V roce 1943 byli oba Otovi bratři nuceni nastoupit do koncentračního tábora Terezín, kam byl o dva roky později odveden rovněž jejich otec. Ota zůstal s matkou v Buštěhradu, chodil zde do školy a věnoval se hokeji a fotbalu, již ve čtrnácti letech však začal pracovat jako horník v kladenských dolech.

V roce 1945 se otec i bratři vrátili z Terezína a rodina se přestěhovala zpět do Prahy. Zde se Ota seznámil s Arnoštem Lustigem, který ho roku 1949 doporučil jako sportovního redaktora do Československého rozhlasu. Ota na této pozici působil až do roku 1956, zároveň však také přispíval do sportovní rubriky časopisů Stadion a Československý voják. 11. února 1956 se oženil se sekretářkou Věrou Novákovou, která již měla dvě děti, a v srpnu téhož roku se jim narodil syn Jiří.

V roce 1960 složil Ota maturitní zkoušku ve večerní střední škole pro pracující. O dva roky později byl vyslán do USA, kam provázel fotbalisty pražské Dukly. Tato cesta se stala inspirací pro jeho literární prvotinu Dukla mezi mrakodrapy (1964).

Jeho život se radikálně změnil na zimní olympiádě v roce 1964 v Innsbrucku, kde se Pavel z neznámých důvodů pokusil zapálit statek. Po převezení do nemocnice mu byla diagnostikována maniodepresivní porucha.

V roce 1966 Ota Pavel ze zdravotních důvodů opustil zaměstnání a odešel do invalidního důchodu, to mu však umožnilo soustředit se na literární tvorbu. Na úspěch první prózy ze sportovního prostředí navázal dalšími dvěma, nazvanými Plná bedna šampaňského (1967) a Pohár od Pánaboha (1971). Zároveň se v jeho díle začalo objevovat nové téma, a to vzpomínky na dětství, rodinu – především otce – a okolí Buštěhradu. Tato tendence jej provázela až do konce jeho života a dala vzniknout pravděpodobně nejznámějším Pavlovým knihám, mezi něž patří Smrt krásných srnců (1971) a posmrtně vydaná díla Jak jsem potkal ryby (1974) a Zlatí úhoři (1985).

Ani literární návraty do krajiny dětství však Pavlovi neulevovaly od záchvatů duševní choroby, a tak byl častým pacientem psychiatrické léčebny v Bohnicích. Právě sem ho také 31. března 1973 po jednom z jeho záchvatů přivezl bratr Jiří. Ota se již z nemocnice nevrátil, zemřel ještě tentýž den na infarkt.

Zdroje: cesky-jazyk.cz, otapavel.cz, spisovatele.cz