Píše se rok 1976.  Mladá, krásná a slavná pražská herečka Johana Jarní právě ukončila své osmileté manželství s Antonínem Bečvářem, svým hereckým kolegou a nenapravitelným záletníkem. Poslední měsíce ve stavu manželském se ale podepsaly na jejím zdraví. Závodní lékař jí proto doporučil lázně. V polovině července do nich Johana nastoupí. Na tři týdny.

Již chvíli po příjezdu dostane pozvání od prvního muže. Jedná se sice jen o pozvání ke stolu v jídelně, ovšem i to dává tušit, že Johana tu příliš klidu k léčení nejen bolavé páteře, ale hlavně bolavého srdce, mít nebude. Slavná herečka totiž od začátku přitahuje pozornost nejen mužů, ale i žen.

Díky tomu, že příběh je psán v ich formě, má čtenář možnost nahlížet na lázeňské pacienty očima Johany. Každý pacient je zajímavou postavou s originálním (slovním) projevem. Dohromady zde představují snad celou škálu lidských charakterů: jednoduchý zemědělec pan Václav, který se vyjadřuje velmi lidově, milé dočasné kamarádky Helenka a paní Marie – učitelka ve výslužbě, sexuchtivý obhroublý ženatý Šídlo, závistivé a mravokárné „mandy“ – starší dámy, které touží po milostném dobrodružství, docent Hán – vzdělaný, vtipný a ještě docela pěkný starší pán, se kterým se Johana ráda špičkuje, … Vtipné a trefné popisy osob do jisté míry odráží celou naši společnost.

První dny v lázních Johana často vzpomíná na svého záletného exmanžela. S plynoucími dny se ale stále více zapojuje do společenského života, užívá si milé (a někdy i nemilé) společnosti, chodí na výlety, … Bolestné, srdce drásající vzpomínky na nevěrného Tonka pomalu mizí.

Ivanka Devátá zde (jako u většiny svých knih) opět uplatňuje dar lehkého a vtipného psaní. Umí si pohrát se slovy, nahlížet na situaci i z jiné strany. Například roztomile přetvořila dva prosté muže z lidu, lakýrníka a buldozeristu, na dva gentlemany z „lepší“ společnosti, pány přejmenované na La Quirnik a Buldo z Erista.

Kniha také vyvolává otázku, nakolik jde jen o smyšlený příběh a nakolik je inspirován skutečností. Autorka i hlavní hrdinka jsou herečky, oběma se rozpadlo manželství s hereckým kolegou, obě se léčily v lázních, … Kromě mnoha shodných prvků domněnku autobiografičnosti umocňují i úvodní dvě věty:

Tento příběh není autobiografický. Nenavštívila jsem žádné Smrčiny, neznám žádného Cyrila a Kristýna nebyla zrzavá.

Tušená autobiografie činí knihu již od prvních stránek lákavější a zajímavější.

Lázeňská kúra je ideální kniha pro chvíle oddechu. Osobně ji považuji za jednu z nejzdařilejších knih Ivanky Deváté. Věřím, že se mnohý čtenář s touto knihou od srdce zasměje.

Na závěr krátká ukázka vypravěčského stylu. Johana právě vyhrála svůj boj s arogantní lékařkou (vymazání nelichotivého zápisu v záznamech o léčení) a nadšeně poskakuje na chodbě s docentem Hánem:

Byli jsme v nejlepším, když se zpoza rohu vynořila dr. Žulová-Tvarohová. Mohutné poprsí před sebou nesla jako trvanlivou obětinu bohyni Afroditě. Okamžitě jsme se pustili a přilepili zády ke stěně. Jednak proto, aby Žulová-Tvarohová pronesla poprsí tam, kam s ním mířila, a trochu proto, abychom měli krytá záda, kdyby se chtěla prát. Poražená soupeřka nás však minula s lhostejností člověka jdoucího liduprázdnou chodbou. A nejen liduprázdnou. Ona šla chodbou, kde nestálo za pozornost vůbec nic, pokud by jdoucí nebyl zrovna entomolog, jehož by mohly zaujmout dva exempláře nechutných brouků vylezlých z kanalizace. Na pozdrav odpověděla sotva postřehnutelným kývnutím a velebně následovala poprsí do dveří s panenkou. Docent chvíli koukal na dveře a pak řekl procítěně:

„Teď je definitivně v hajzlu.“

Související knihy

Devátá, Ivanka

Motto, 2012