Podle zákona nemůže, protože by dítěti mohlo hrozit mravní narušení. Pokud se chce vyhnout postihu a odebrání potomka do dětského domova, musí najít nějakou spřízněnou duši, která bude o její maličké pečovat. Tedy alespoň ve Francii v sedmdesátých letech minulého století, kam zasadil děj svého románu s názvem Život před sebou francouzský spisovatel litevsko-židovského původu Émile Ajar, vlastním jménem Romain Gary (1914-1980). Ten byl také diplomatem, režisérem a ve druhé světové válce pilotem. Je jediným autorem, který získal prestižní Prix Gouncourt (francouzskou cenu pro nejlepší a nejnápaditější prózu roku) hned dvakrát – jednou pod svým jménem (román Kořeny nebes 1956) a pod pseudonymem právě za Život před sebou (1975).

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem celého nevšedního příběhu je desetiletý arabský kluk Mohamed, potomek prostitutky a jejího pasáka. Žije u židovky Růženky, která, sama vysloužilá kurtizána, pečuje o jemu podobné, aby je uchránila před dětským domovem a životem bez lásky. Bohužel stárne a na jejím zdravotním stavu se podepsal jak nezdravý životní styl, tak internace ve vyhlazovacím táboře za druhé světové války. Šesté patro bez výtahu se tak stává vězením a malý Momo jedinou spojnicí se světem tam venku, se zbytkem imigrantské čtvrti Belleville.

Romain Gary naprosto syrově a bez příkras líčí problémy stáří očima prostého, mírně zaostalého kluka. Jeho jazykové prostředky jsou omezeny prostředím, v němž se pohybuje. Postrádá uhlazené, nic neříkající výrazy vychovaných dětí z lepších rodin. Naopak rozumí světu pasáků (jak on říká „pašáků“), prostitutek, narkomanů, černošských nelegálních imigrantů a vůbec lidské směsky té nejvíce opovrhované spodiny. A přesto, nebo právě proto miluje celým srdcem svoji paní Růženku, vyznává jí lásku praktickou pomocí a neopouští ji ani v časech nejtěžších.

Být to v mých silách, staral bych se výhradně o staré kurvy, protože ty mladé mají pašáky, zatímco staré už vůbec nikoho. Vybíral bych si jen staré a ošklivé, co už k ničemu nejsou, a byl bych jim pašákem, staral se o ně a učinil zadost spravedlnosti. Já budu ten nejmocnější policajt a pašák na světě, až já to vemu do ruky, neuvidí nikdo nikdy starou a opuštěnou kurvu, jak pláče v šestém patře bez výtahu. (str. 105)

Jeho upřímné výroky a vyznání vyloudí na tváři čtenáře úsměv, ale pokud se zamyslí, zjistí, že humor slouží jen k zakrytí hlubokých pravd o životě, lásce a nespravedlnosti světa jako takového.

Staří lidé mají stejnou cenu jako ostatní, třebaže jich ubývá. Cítí stejně jako vy nebo já, a někdy tím trpí dokonce víc než my, protože se už nemůžou bránit. To na ně útočí příroda, která dovede být pěkná svině a nechává je chcípnout jen tak polehoučku potichoučku. (str. 124)

Svůj podíl na autentičnosti celého vyprávění má i zdařilý překlad z pera Vladimíra Saudka. V určitém smyslu mi místy až naturalistické líčení, v němž nedospělý jedinec používá obraty a fráze dospělých, aniž by jim někdy plně rozuměl, připomínalo Bylo nás pět Karla Poláčka. Jen to jádro je u Romaina Garyho poněkud tvrdší a vážnější.

Mít život před sebou jako malý Momo, nemusí být zas až tak velká výhra. Co si počne, když jednoho dne zůstane na světě sám? Podaří se mu alespoň na chvíli vrátit čas a oddálit ten okamžik, který ho oddělí od milované Růženky?

Pokud máte chuť zároveň se smát i plakat, rozhodně sáhněte po novém vydání knihy z nakladatelství Plus v edici Pestrá řada světové prózy.

Související knihy

Gary, Romain (Ajar, Émile)

Plus, 2013