Laurell K. Hamiltonová: Rozesmátá mrtvola (Anita Blakeová – lovkyně upírů 2)

Vampyrismus je ve Spojených státech legální pouhé dva roky. Pořád ještě jsme jediná země na světě, kde tomu tak je. Na mě se nedívejte, já nehlasovala pro. Dokonce máme i hnutí za volební právo pro vampy. Zdanění bez zastoupení a tak podobně.
Když před dvěma lety někoho obtěžoval upír, tak jsem prostě šla a vrazila tomu prasákovi kůl do srdce. Teď musím mít soudní povolení k popravě. Bez něj by mě čekalo obvinění z vraždy,
kdyby mě chytili. Stýská se mi po starých dobrých časech.
Ve výkladu svatebního obchodu stála blonďatá figurína, navlečená do takového množství bílých krajek, že by se v nich člověk utopil. Nepatřím mezi velké příznivce krajek, umělých
perliček a volánků. Obzvláště ne volánků. S Catherine jsem byla vybírat svatební šaty celkem dvakrát. Netrvalo dlouho, než jsem pochopila, že moje rady jsou úplně k ničemu. Nelíbily se
mi žádné.
Catherine je má velmi dobrá kamarádka. Jinak bych tu ani nebyla. Tvrdila, že pokud se kdy budu sama vdávat, změním názor. Pochybuju, že láska způsobí akutní ztrátu dobrého vkusu.
Jestli si někdy koupím šaty s volánky, tak mě někdo prostě zastřelte.
Já bych taky nikdy nevybrala takové šaty pro družičky, jaké zvolila Catherine, ale můžu si za to sama, že jsem nebyla přítomna, když se o nich rozhodovalo. Mám příliš mnoho práce
a nenávidím nakupování. Takže teď vyhodím sto dvacet dolarů plus daň za růžové taftové večerní šaty. Vypadají, jako by je někdo ukradl z maturitního plesu.
Vstoupila jsem do klimatizovaného tichého obchodu, vysoké podpatky se mi bořily do koberce, který byl světlounce šedý, až skoro do běla. Paní Cassidyová, vedoucí, mě uviděla
přicházet. Úsměv jí povadl jen na malý okamžik, než se znovu ovládla. Statečně se na mě usmála.
Opětovala jsem úsměv. Na příští hodinu jsem se ani trochu netěšila.
Paní Cassidyové je něco mezi čtyřiceti a padesáti, má vypracovanou postavu a zrzavé vlasy tak tmavé, že přecházejí do hněda. Nosí je sčesané do uzlu ve stylu Grace Kellyové. Brýle s obroučkou ze zlatých drátků si posunula ke kořeni nosu a řekla: „Vida, slečna Blakeová přišla na poslední zkoušku.“
„Doufám, že tahle už je opravdu poslední,“ odpověděla jsem.
„No, na tom… problému… jsme pracovali… Myslím, že jsme na něco přišli.“ Za pokladnou byla malá místnost plná stojanů se šaty v igelitových obalech. Paní Cassidyová sáh­la mezi další dvoje naprosto stejné růžové šaty a vytáhla ty moje.
Naaranžovala si je přes ruku a vedla mě ke kabinkám. Měla nepřirozeně rovná záda. Chystala se na další boj. Já se nemusela chystat, já jsem k boji připravená vždycky. A handr­kování s paní Cassidyovou o změnách na společenských šatech je pořád lepší než hádat se s Tommym a Brunem. Mohlo to dopadnout zatraceně špatně, ale nedopadlo. Gaynor jim přikázal ustoupit.
Pro dnešek, jak sám říkal.
Co tím přesně myslel? Nejspíš to mluvilo samo za sebe. Zanechala jsem Berta v kanceláři, dosud otřeseného z onoho blízkého setkání. Bert se nesetkával se špinavou částí naší práce.
S násilnou částí naší práce. To jsem měla na starost já nebo Manny, Jamison nebo Charles.
My, oživovatelé firmy Oživovatelé, s.r.o., děláme špinavou práci. Bert se držel v bezpečí kanceláře a posílal nám klienty a problémy. Až do dnešního dne.
Paní Cassidyová pověsila šaty na háček v jedné z kabinek a odešla. Než jsem stihla vejít, otevřela se sousední kabinka a ven vyšla rozzářená Kasey, Catherinina malá družička. Je jí osm let. Následovala ji matka, stále ještě oblečená v kostýmku. Elizabeth – „říkejte mi Elsie“ – Markowitzová je vysoká, štíhlá, černovlasá, má olivovou pleť a pracuje jako právnička. Je Catherininou kolegyní a byla také pozvána na svatbu.

Kasey vypadá jako menší, jemnější verze své matky. Holčička si mě všimla první. „Ahoj, Anito. Že ty šaty vypadají hloupě, co?“
„Ale Kasey,“ plísnila ji Elsie, „jsou to nádherné šaty se spou­stou pěkných růžových kanýrků.“
Mně ty šaty připomínaly petunii narvanou steroidy. Sundala jsem si sako a vykročila ke kabince, abych nemusela své mínění vyjádřit nahlas.
„To je opravdická pistole?“ zeptala se Kasey.
Zapomněla jsem, že ji pořád ještě mám. „Ano.“
„Ty pracuješ u policie?“
„Ne.“
„Kasey Markowitzová, nebuď dotěrná.“ Její matka ji kolem mě provlekla se spěšným úsměvem. „Omlouvám se za ni, Anito.“
„Mně to nevadí,“ odtušila jsem. O chvíli později jsem stála na vyvýšeném stupínku před téměř dokonalým kruhem zrcadel. Když jsem měla na nohou vhodné růžové lodičky na vysokém podpatku, šaty mi konečně byly dlouhé tak akorát. Mimo jiné měly nadýchané
růžové rukávky a odhalovaly ramena. Takže na mně byly vidět téměř všechny jizvy.
Ta nejčerstvější na pravém předloktí je ještě zarůžovělá, dosud se hojí. Ale je to rána po noži. Ty jsou úhledné a čisté ve srovnání s těmi ostatními. Měla jsem zlomenou klíční kost a levou ruku. Prokousl mi je upír, potrhal mě jako pes flákotu masa. Na levém předloktí mám vypálený kříž. Vynalézaví lidští otroci jednoho upíra si mysleli, že je to vtipné. Já si to nemyslela.
Vypadala jsem jako Frankensteinova nevěsta, která si vyrazila na ples. No, možná to nebylo tak špatné, ale paní Cassidyová byla přesvědčená, že ano. Domnívala se, že jizvy budou odvádět pozornost lidí od šatů, od svatební hostiny, od nevěsty. Ale nevěsta s ní nesouhlasila.
Rozhodla se, že si zasloužím být na té svatbě, protože jsme dobré kamarádky. Zaplatím nemalé peníze za to, že budu veřejně ponížena. Čili určitě jsme velmi dobré kamarádky.
Paní Cassidyová mi podala pár dlouhých růžových saténových rukaviček. Natáhla jsem si je a protáhla prsty do malých otvorů. Nikdy jsem neměla ráda rukavičky. Mám pocit, jako bych se světa dotýkala přes záclonu. Ale tyhle zářivě růžové hadříky mi zakryly paže. Po jizvách ani památky. Jsem hodná holka. Tak.
Paní Cassidyová mi načechrala saténovou sukni a pohlédla do zrcadla. „Myslím, že to bude dobré.“ Postávala tam, jedním dlouhým nalakovaným nehtem si poklepávala na nalíčené rty. „Myslím, že jsem přišla na něco, co by zakrylo ty… uhm… no…“ Neurčitě mávla rukou směrem ke mně.
„Jizvy na klíční kosti?“ napověděla jsem.
„Ano.“ Zdálo se, že si oddechla.
Poprvé jsem si uvědomila, že paní Cassidyová nikdy neřekla slovo „jizva“. Jako by bylo sprosté nebo hrubé. Usmála jsem se na své odrazy v kruhu zrcadel, dusila jsem v sobě smích.
Paní Cassidyová vytáhla cosi vyrobeného z růžových mašlí a umělých pomerančovníkových květů. Smích mě okamžitě přešel. „Co je to?“ zeptala jsem se opatrně.
„Tohle,“ odvětila a udělala krok směrem ke mně, „je řešení našeho problému.“
„Dobrá, ale co to je?“
„No, je to nákrčník. Ozdoba.“
„Mám si to vzít na krk?“
„Ano.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ani náhodou.“
„Slečno Blakeová, už jsem zkoušela všechno možné, abych zakryla tu… tu věc. Klobouky, příčesky, jednoduché stuhy, korzety…“ Doslova rozhodila rukama. „Už si jinak nevím rady.“
Tomu jsem věřila. Zhluboka jsem se nadechla. „Soucítím s vámi, paní Cassidyová, opravdu.
Jsem vážně absolutní opruz.“

Knihu Rozesmátá mrtvola vydalo nakladatelství Epocha.

Související knihy

Hamiltonová, Laurell

Epocha, 2013