Michael Lewis: Big Short

V útrobách stroje zkázy

PŘÍBĚH TAJNÉHO POČÁTKU

Eisman vstoupil do světa financí v době, kdy já jsem ho opus­til. Vyrostl v New Yorku, chodil do židovské ješivy, vystudoval s hodnocením magna cum laude Pennsylvánskou univerzitu a pak s vyznamenáním i práva na Harvardu. V roce 1991 z něj byl třicetiletý právník, který nechápal, proč ho kdy napadlo vy­studovat práva. „Nenáviděl jsem to,“ říká. „Právničina mi lezla krkem. Mí rodiče pracovali jako makléři ve firmě Oppenheimer Securities. A podloudně mi tam dohodili práci. Není to pěkné, ale takhle se to stalo.“

Firma Oppenheimer byla na Wall Street jednou z po­sledních veřejných obchodních společností starého střihu a přežívala na zbytcích po firmách Goldman Sachs a Morgan Stanley. Spíš než společnost připomínala rodinný podnik. Lillian a Elliot Eismanovi poskytovali jménem Oppenheimera finanční poradenství individuálním investorům od počátku šedesátých let. (Lillian si pod hlavičkou Oppenheimera založila makléřský podnik a Elliot, který začínal jako trestní obhájce, se k ní přidal kvůli až příliš častým výhrůž­kám ze strany svých mafiánských klientů.) Díky své oblí­benosti u kolegů i zákazníků si mohli dovolit najmout, koho chtěli. Ještě předtím, než svého syna zachránili před právnic­kou kariérou, sehnali v obchodním oddělení Oppenheimera místo jeho staré chůvě. Takže při cestě na konzultaci se svými rodiči procházel Eisman kolem ženy, která mu kdysi měnila plínky. U Oppenheimera měla ale protekce své pravidlo: pokud chtěli Lillian s Elliotem najmout svého syna, museli ho během prvního roku vyplácet ze svého, a jejich kolegové pak měli rozhodnout, zda si nějakou mzdu vůbec zaslouží.

Eismanovi rodiče, v jádru hodnotoví investoři starého typu, synovi vždycky kladli na srdce, že nejlepší způsob, jak poznat Wall Street, je pracovat jako analytik akciové­ho trhu. Zpočátku tedy vytvářel analýzy pro lidi, kteří ur­čovali názor veřejnosti na firmy obchodované na burze. Oppenheimer zaměstnával kolem pětadvaceti analytiků, a jejich názor byl zbytkem Wall Street důsledně ignorován. „Jediný způsob, jak si u Oppenheimera vydělat na chleba jako analytik, je mít pravdu a tropit kolem toho tak velký rozruch, že si toho lidé všimnou,“ říká Alice Schroederová, která měla u Oppenheimera na starost pojišťovny, pak přešla k Morgan Stanley, a skončila jako oficiální životopisec Warrena Buffetta. A dodává: „Firma Oppenheimer měla svá specifika, jimiž se poněkud vymykala z normy. Všechny velké firmy platí své lidi za to, aby se drželi přijatého konsenzu.“ A Eisman projevil výjimečnou schopnost budit rozruch a s obec­ně přijímaným konsenzem se rozcházet. Začínal jako řadový akciový analytik, pomocníček, od kterého se nečekaly žádné vlastní názory. To se změnilo v prosinci 1991, necelý rok po jeho nástupu do nového zaměstnání. Poskytovatel subprime hypoték jménem Aemes Financial začal veřejně obchodovat své akcie a u Oppenheimera se k tomu nikdo neobtěžoval vyjádřit. Jeden z Oppenheimerových bankéřů, který měl v úmy­slu nabídnout Aemesu své služby, se přihnal do oddělení vý­zkumu a snažil se najít kohokoli, kdo by něco věděl o hypo­tečním trhu. „Byl jsem teprve začínající analytik a pořád se kolem sebe jen rozkoukával,“ vypráví Eisman, „ale řekl jsem mu, že jako právník jsem kdysi zpracovával nějaký obchod pro The Money Store.“ Okamžitě byl jmenován vrchním ana­lytikem pro Aemes Financial. „Nezmínil jsem se ale, že jsem tehdy měl za úkol jen korigovat dokumenty a že jsem z těch zasraných blábolů nerozuměl ani slovu.“

Aemes Financial patřila stejně jako The Money Store do kategorie firem, které začaly poskytovat půjčky i chudším Američanům, čemuž se začalo eufemisticky říkat „speci­ální finančnictví“ („specialty finance“). Do této kategorie nespadaly Goldman Sachs ani J. P. Morgan, ale řada nepří­liš známých podniků, které se tím či oním způsobem po­dílely na boomu poskytování subprime hypoték ze začátku devadesátých let. Aemes byla první firma poskytující subprime hypotéky, jež začala veřejně obchodovat své akcie. Druhá společnost, kterou dostal Eisman plně na starost, se jmenovala Lomas Financial Corp. Lomas se tehdy právě vzpamatovávala z bankrotu. „Doporučil jsem tu věc k pro­deji, protože nestála za nic. Nevěděl jsem, že společnostem se rating ‚prodej‘ nepřiděluje. Myslel jsem, že existují tři přihrádky: ‚kup‘, ‚podrž‘ a ‚prodej‘, a že člověk má vybrat tu, kterou pokládá za přiměřenou.“ V práci po něm chtěli, aby byl optimističtější, ale k optimismu neměl Steve Eisman přirozené předpoklady. Uměl optimismus předstírat, a občas to i dělal, ale byl mnohem šťastnější, když nemu­sel. „Přes celou halu jsem slyšel, jak huláká do telefonu,“ říká jeden jeho někdejší kolega. „Radostně pranýřoval akcie společností, které měl na starost. U něj prostě pla­tí, že co na srdci, to na jazyku.“ Eisman zatvrzele trval na svém „prodejním“ hodnocení Lomas Financial i poté, co tato korporace oznámila, že investoři nemusejí mít z její finanční situace obavy, protože pojistila své tržní riziko. „Svůj nejlepší výrok z pozice analytika jsem napsal poté, co se firma Lomas prohlásila za pojištěnou,“ říká Eisman. A pak ten výrok z paměti zarecitoval: „‚Lomas Financial Cor­poration je dokonale spolehlivá finanční instituce – prodělá­vá za každé konstelace úrokových měr, jaké si jen lze představit.‘ Tuhle větu jsem psal s větší radostí než kteroukoli jinou větu v životě.“ Pár měsíců po jejím zveřejnění vyhlásila firma Lomas Financial Corporation opět bankrot.

Eisman se u Oppenheimera rychle zařadil mezi několik málo analytiků, jejichž názor mohl zamíchat situací na trhu. „Bylo mi, jako bych se zase vrátil do školy,“ říká. „Nastudoval jsem si nějaké odvětví a pak o něm napsal esej.“ Lidé z Wall Street za ním chodili kvůli jeho bezprostřední povaze. Oblé­kal se s ledabylou péčí, jako by mu někdo úzkostlivě pořizoval krásné nové šaty, ale zapomněl mu vysvětlit, jak se vlastně nosí. Jeho krátké blonďaté vlasy vypadaly, jako by si je sám stříhal. Ústředním bodem jeho měkké, výrazné, celkem laskavé tváře, byla jeho ústa, hlavně proto, že je měl obvykle alespoň napůl otevřená, dokonce i při jídle. Téměř jako by se bál, že nestihne vyslovit jakoukoli myšlenku, která se mu mihne hlavou, dřív, než se dostaví nějaká jiná, a tak radši udržoval kanál neustále otevřený. Všechny jeho další rysy se pokaždé přizpůsobily, té­měř s jakousi disciplínou, právě nadcházející myšlence. Jeho obličej byl pravým opakem tváře hráče pokeru.

Eismanovo jednání s okolním světem začalo nabírat speci­fickou formu. Stále více lidí, kteří pro něj pracovali, ho mělo rádo nebo ho aspoň pokládalo za veselého chlapíka a vážilo si jeho ochoty a schopnosti dělit se jak o peníze, tak o vědo­mosti. „Je to rozený učitel,“ říká jedna jeho bývalá podříze­ná. „A zuřivě se zastává žen.“ Ztotožňoval se s malými lidmi a outsidery, aniž by k nim kdy sám patřil. Na druhou stranu, důležití muži, kteří od Eismana možná čekali projevy jisté podřízenosti či úcty, od něj často odcházeli šokovaní a vzte­ky bez sebe. „Dost lidí Stevovi nerozumí,“ řekla mi Meredith Whitneyová, „ale ti, kdo mu rozumějí, ho mají rádi.“ Jedním z lidí, kteří Stevovi neporozuměli, byl šéf jisté americké mak­léřské firmy, kterému Eisman při obědě s několika desítkami investorů vmetl do tváře, že nemá ponětí o svém vlastním podniku, a poté se zvedl od načatého jídla, kamsi odešel a už se nevrátil. („Jen jsem si odskočil na záchod,“ tvrdí Eisman.

Knihu Big Short vydalo nakladatelství Dokořán.

Související knihy